Velký ultrazvuk

4. června 2018 v 1:00 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Zázrak v podobě odeznění těhotenských obtíží se nekonal. Zato se konal takzvaný první velký ultrazvuk, čož je důležitý okamžik, neboť na velkém ultrazvuku konečně pořádně spatříte své dítě. Na velkém ultrazvuku bude miminko řádně prohlédnuto a vyšetřeno. Na velkém ultrazvuku se dozvíte, zda dítě roste tak, jak má, jestli dítě netrpí na rozličné syndromy a vrozené vady, jestli je dítě zdravé a v pořádku.

Já byla před ultrazvukem celá rozrušená a napjatá. Mou nervozitu umocňoval také fakt, že jsem si kvůli velikosti svého břicha neměla co obléknout. Přeci jen mě čekala cesta do města, dokonce do samého centra, takže určitě uznáte, že jsem nemohla jít v těch vytahaných teplákách, které se v posledních třech týdnech staly mým oblíbeným outfitem.

Vyházela jsem tedy všechny skříně. Cpala jsem se do všemožných kalhot, riflí a sukní a nakonec jsem odcházela na poslední chvíli v nedopnutých džínách, přes které jsem si v zoufalství přehodila ne příliš slušivou, vytahanou a pod zadek dlouhou šedou mikinu.

Mikina se ukázala jako skvělá věc, neboť zdárně maskovala jak rozeplé kalhoty, tak také moje břicho, které pod tím obrovským kusem látky téměř nebylo vidět.

Vidět ovšem nebylo také mimino a to ani pod důkladným ultrazvukem, neboť se ukázalo, že veškeré mé obří břicho zaujímají rozličné střevní plyny, čímž se také potvrdila má teorie o neúčinnosti volně prodejných léků.

Paní doktorka na ultrazvuku byla však zkušenná lékařka, takže nakonec po důkladné a několikahodinové masáži břicha hlavicí ulrazvuku, po řádné salvě odcházejících plynů a po dalších napínavých okamžicích mé dítě přeci jen našla.

Mimino bylo chudák vmáčknuté do mého pravého boku a očividně nemělo na prohlídku náladu. Ukázalo na paní doktorku dlouhý nos, otočilo se k ultrazvuku zády a posléze zmizelo v šedé změti.

Jistě pochopíte, že jsem se malinko styděla. Cítila jsem dost špatně už jen kvůli té situaci zcela komplikující plynatosti a posléze i kvůli špatným způsobům mého dítěte a rozhodla jsem se ihned po příchodu domů striktně přitvrdit ve výchově.

Paní doktorka se naopak vůbec neznepokojovala. Mimino označila za malého šmoulu, což mi přišlo roztomilé a milé, a hbitě ho sondou znovu vyhledala.

Následně sjela šmoulu ultrazvukem od hlavy po paty. Zkontrolovala miminu celou anatomii těla, veškeré vnitřní orgány, placentu i množství plodové vody a vůbec jí nevadilo, že mé mimino cvičilo během celé té půlhodinové prohlídky aerobik, kopalo, skákalo a protahovalo se ostošest.

Nakonec paní doktorka zadala zjištěné údaje do počítače, který vše vyhodnotil a propočítal a konečně vítězoslavně oznámil, že riziko vrozených vývojových vad je nízké a že lze tedy celé testování úspěšně prohlásit za negativní.

Pak mi ještě paní doktorka vytiskla zprávu pro ošetřujícího lékaře, pro gynekologa, pro praktika, pro další lékaře a dokonce i pro mě samotnou. Na závěr mi také dala zcela úžasnou fotku mého mimina, kterou jsem si zbožně a zasněně prohlížela celou zpáteční cestu přes natřískané centrum města a vůbec mi nevadilo, že jsem svou dlouhou maskovací mikinu zapomněla v čekárně a že jsem měla po celou dobu až domů rozeplé kalhoty.
 

Těhotenské neduhy

29. května 2018 v 7:59 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Začtete-li se do knih či příruček o těhotenství, dozvíte se většinou hned na prvních stránkách, že těhotenství je kouzelné a úžasné, že jsou to samé radostné okamžiky, že je to prostě nejkrásnější období v životě ženy.

Tento chvalozpěv obvykle provázejí fotografie usmívající se budoucí maminky, usmívajícího se tatíka, případně usmívajících se prarodičů, dětí a dalších příbuzných. Těhotné ženy na fotografiích jsou spokojené, kypí zdravím a září štěstím.

Myslím, že tyto ženy nejsou ve skutečnosti ani trochu těhotné. Taková těhotná žena totiž vypadá zcela jinak. Těhotná žena je zadýchaná, ploužící se, unavená osoba. Těhotná žena je pobledlé, usoužené individuum v teplákách. Těhotná žena neustále přemáhá pocity na omdlení a na zvracení. Těhotná žena trpí rozličnými těhotenskými neduhy.

Já mám samozřejmě tyto neduhy všechny a to hned od počátku těhotenství. Trpím nesnesitelnou únavou, závratěmi a mdlobami. Trpím na dušnost a nespavost. Trpím na ucpaný nos, zácpu, větry, nadýmání a pálení žáhy. Trpím na nadměrnou tvorbu slin a trpím samozřejmě i na ranní nevolnosti, které bych diagnostikovala spíše jako celodenní, večerní a někdy dokonce i noční.

Trpěla jsem celý první trimestr a jen jsem čekala na začátek trimestru druhého, kdy se má dle dostupných informací hormonální horská dráha konečně zastavit, kdy se má těhotná žena začít cítit lépe, kdy mají všechny tyto neduhy skončit.

Druhý trimestr je tu. Jsem ve čtrnáctém týdnu těhotenství a neduhy pokračují. Některé se kupodivu i malinko zhoršily a dokonce se přidalo i několik dalších doposud zcela neznámých a neprobádaných. Mám toho právě dost, a tak jsem se dnes vypravila pro radu do lékárny.

V lékárně byla moc milá a ochotná magistra. Popsala jsem jí své trable, upozornila jsem ji na své těhotenství a požádala ji nejprve o něco na úporné a nesnesitelné, celodenní pálení žáhy. Lékárnice mi dala na výběr cucavé nebo žvýkací tablety, které můj neklidný žaludek okamžitě zamítl, takže jsem rovněž upozornila lékárnici na své celodenní těhotenské nevolnosti a pořádala jsem ji o jiný preparát, jehož konzumace by zabrala méně času, cucání a žvýkání.

Magistra mi tedy nabídla lahvičku s podivně vyhlížejícím sirupem, který jsem tímto taktéž ihned zamítla a žádala jsem něco méně tekutého a objemného.

Lékárnice mi tedy nabídla malé sáčky s anacity, které mi byly z široké nabídky léků dá se říct nejsympatičtější, ovšem pouze do okamžiku, než se objevila druhá magistra lékárny a upozrnila mě na to, že obsah sáčků není příliš chutný.

Po další půlhodinové konzultaci ohledně léku na pálení žáhy, jsem si musela celá zpocená sednout. Obě magistry se mezitím radily, co by pro mě bylo v této těžko řešitelné situaci lepší a nakonec zavolaly hlavní magistru lékárny, která posléze konzultovala celou situaci s Ministerstvem zdravotnictví a nakonec mi poradila vzít si léků víc a osobně je vyzkoušet.

Lékárnice mi tedy nabalily tašku s léky a už mě pakovaly z lékárny, když jsem přiznala, že potřebuji také něco na nadýmání, něco na nevolnosti a na slinění, něco na ucpaný nos, na zácpu a na bolavé nohy. Již předem jsem upozornila, že bych byla raději, kdyby to byl nějaký lék, který se nemusí cucat, žvýkat, popíjet, polykat ani zapíjet. Mělo by to být prostě něco šetrného, něco vhodného pro těhotné, něco adekvátního k mému stavu.

Po vznesení dalších požadavků šla jedna lékárnice vyvěsit na dveře ceduli s nápisem Z technických důvodů zavřeno, druhá spolykala narychlo několik brufenů a hlavní magistra opustila pracoviště s tím, že je jí nevolno a odchází k lékaři.

Já strávila v lékárně další příjemné chvilky a odcházela jsem až po několika hodinách obtěžkána igelitovými taškami s všemožnými léky. Doma jsem řádně pročetla všechny přiložené příbalové letáky, třetinu zakoupených léků jsem vyhodila kvůli popsaným nežádoucím účinkům, další kvůli nevábnému vzhledu a několik kvůli konzistenci či zápachu. Zbytek medikamentů jsem do sebe pracně nasoukala a odevzdaně jsem čekala na zázrak.

První odběry

24. května 2018 v 7:36 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Dnes ráno jsem byla objednána na kliniku. Čekaly mě první odběry krve, čekalo mě první vyšetření.

Štěstí bylo, že jsem na odběry nemusela jít na lačno, neboť s prázdným žaludkem bych se tam nejspíš nikdy nedopravila. Neštěstí bylo, že jsem měla být na odběrech již v sedm hodin ráno, že byl poslední den jarních prázdnin a že mého syna již několik dní bolelo v uchu.

Plán byl jasný. Zajistit hlídání pro dceru. Vstát velice brzy. Vzbudit a vypravit syna. Dopravit se zdárně i se synem do centra. Zaparkovat pokud možno co nejblíže kliniky. Jít na odběry. Dopravit se ranní špičkou na dětskou polikliniku. Zaparkovat co nejblíže polikliniky. Jít se synem na ušní. Doufat, že to stihneme za dopoledne. Doufat, že nedostaneme pokutu za parkování. Doufat, že syn nedostane antibiotika. Doufat, že nám někde neodtáhnou auto. Doufat, že synovi nebudou muset ucho propichovat. Doufat, že se nám vůbec podaří dostat se do centra včas. Doufat, že syn neodhalí proč jdu k doktorovi. Doufat, že to všechno zvládneme.

Vyrázili jsme velice brzy. Vyrazili jsme již v šest hodin ráno. A vyrázili jsme v povznesené náladě, neboť syn fňukal, že je unavený, že je mu zima a že ho bolí ucho. Mě bylo na omdlení a na zvracení, točila se mi hlava, chtělo se mi spát, ležet a brečet.

Na klinice mě naštěstí hned přijali. Sotva jsme vstoupili do čekárny, už mě volali do ordinace, takže jsem byla spokojená a šťastná, že nám to tak pěkně odsýpá, že to jde ráz na ráz.

Ráz na ráz to šlo ovšem pouze na odběrech, po kterých měl k mému velkému překvapení následovat ultrazvuk. Byla jsem tedy odeslána do jiné čekárny, kde bylo přinejmenším patnáct čekajících pacientek, byly tam čtyři židle, jedno okno, několik tatínků, jedna paní s malou holčičkou a uschlý fikus. Byla jsem tam tedy také já a můj syn, který neustále fňukal, že ho bolí to ucho, že je mu zima a že má hlad.

Doktor tam prozatím nebyl. Doktor přišel až po nějaké chvíli, kdy mezitím do čekárny přibylo několik dalších pacientek, tři tatínci a jedna paní s kočárkem.

Čekání v takovém počtu se zdálo nekonečné a bylo jasné, že si tam teda posedíme. Poseděli jsme si se synem společně na jedné židli a poseděli jsme si opravdu dlouho.

Za tu dobu měl syn čas prostudovat veškeré nápisy na protějších dveřích, měl čas klást spostu dotazů, měl čas zjišťovat, bádat a koumat, proč vlastně v té čekárně jsme, co se bude dít, kdo je tady nemocný a jak.

Syn chodí do první třídy. Číst se učí zhruba půl roku. Se čtením teprve začal, není tedy divu, že mu slovo ultrazvuk dalo celkem zabrat. Přesto ho po pár minutách zvučně přednesl. Následoval dotaz, co to ultrazvuk je.

S ultrazvukem jsem veliké problémy neměla, ultrazvuk jsem vysvětlila celkem snadno. Ultrazvuk byl teprve začátek.

Následovalo slovo Ambulance. Slovo Ambulance je plné samohlásek, tudíž ho syn přečetl celkem bez problémů. Slovo Ambulance přečetl celkem plynule. Slovo Ambulance přečetl hlasitě a klidně. Pak se mě syn samozřejmě zeptal, co to Ambulance znamená.

Vysvětlila jsem synovi, že za dveřmi s nápisem Ambulance je ordinace, že je tam také pan doktor a že do ambulance chodí pacienti za panem dokorem na prohlídku.

Syn se zajímal, zda tam také půjdu. Potom se obratem zeptal, zda jsem nemocná. Řekla jsem synovi, že nemocná nejsem. Na to se syn zajímal, proč do ambulance tedy jdu. Celkem klidně jsem odpověděla, že k doktorovi se občas jde, i když je člověk zdravý a připomněla jsem mu jeho nedávnou preventivní prohlídku u pediatra.

Syn se uklidnil a začal louskat další nápis. Slovo to bylo těžké, tudíž se mě nejprve několikrát zeptal, co to znamená ..logická. Odpověděla jsem mu, že je to pouze polovina slova a doufala jsem, že se k té první části neprokouše.

Prokousal. Trvalo to sice několik minut, ale nakonec syn vítězoslavně vykřikl na celou čekárnu slovo gynekologická. Pak se mě stejně hlasitě tázal, co slovo gynekologická znamená.

Nezbylo mi než synovi vysvětlit, že do gynekologické ambulance chodí někdy maminky, aby jim pan doktor zkontroloval bříško. Syn přejel pohledem všechny ženy v čekárně a pak se stejně hlasitě zeptal, zda mají všechny přítomné v břiše mimino.

Přestože se většina žen po synově dotazu usmívala, řekla jsem mu, že někdy se bříška prohlížejí, i když v nich miminka nejsou. Řekla jsem mu, že je prohlíží pan doktor v ambulanci. Potvrdila jsem, že je prohlíží ultrazvukem a nakonec jsem celá zpocená přiznala, že i já půjdu do ambulance za panem doktorem a že mi bude prohlížet břicho ultrazvukem.

Byla jsem po synově výslechu poněkud znavená a vyřízená, takže jsem byla ráda, že má syn už nejspíš ve všem jasno, že v čekárně nejsou žádné další dveře, nápisy a cedule. Byla jsem ráda, že se syn na zbytek času stráveného v čekárně odmlčel.A byla jsem ráda, že už také konečně přišel pan doktor a začal ordinovat.

Syn přemýšlel. Přemýšlel několik dalších desítek minut a přemýšlel nejspíš i po celou dobu, co jsem byla v ordinaci na ultrazvuku a sledovala na monitoru své pět centimetrů velké, přesto zcela dokonalé dítě. Syn přemýšlel usilovně a přemýšlel efektivně. A když jsme konečně opuštěli tu přecpanou čekárnu, tak se na mě ve dveřích významně podíval a s vítězoslavným úsměvem ve tváři vykřikl: "Mami, ty jsi těhotná!"
 


Hostina

21. května 2018 v 1:00 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Plánovaná hostina u rodičů se konala v sobotu v poledne. Matka navařila několik hrnců polévky s játrovými knedlíčky, napekla kačeny a kuřata. Otec připravil vepřové výpečky. Na stole bylo i několik mís se zelím a samozřejmě talíře s domácími bramborovými knedlíky, kterých matka navařila, jak sama přiznala, rovných stopětadvacet.

Netuším, kdy to všechno rodiče stihli připravit, každopádně při našem příjezdu, tedy v jedenáct hodin dopoledne, stáli vypravení a nachystaní u garáže, neboť před hodokvasem byla naplánována klidná rodinná procházka.

Rodinné procházky se zůčastnila matka i otec, já, můj muž, naše děti a také má mladší sestra. Rodinná procházka byla svižná a zábavná. Během chůze se probíral očekávaný oběd. Probírala se příprava různých jídel a pokrmů. Probíraly se rozličné recepty, takže nakonec byla rodinná procházka značně zkrácena na rodinné oběhnutí domu, neboť všichni již měli hlad a nemohli se dočkat oběda.

Oběd byl samozřejmě výborný a nezapomenutelný. Všichni se dosyta najedli a pochutnali si. Má devítiletá dcera snědla během oběda šestnáct matčiných výborných bramborových knedlíčků. Můj sedmiletý syn si neustále přidával další a další kačení stehna. Můj muž jedl, co před něj postavili. Jedla i matka a otec a má mladší sestra. A jedla jsem samozřejmě také já a mimino, které stále nemělo dost, pořád žádalo o další nášup, takže jsem si v závěru hostiny házela knedlíky rovnou do pekáče s kuřaty a ládovala jsem se ostošest.

Když už to po nějaké době celé konečně skončilo, když už měli všichni dost, když už byly všechny pekáče a mísy prázdné, když už prostě nebylo, co jíst, tak se muži odsunuli na gauč sledovat politické debaty, děti běžely řádit na zahradu, matka šla odmastit kuchyň, jídelnu i přilehlý obývák a já vypadala jako v devátém měsíci těhotenství, ne-li přímo těsně před porodem.

S obrovským břichem a funěním jsem se přesunula na terasu, kde k mému velkému údivu seděl otec a chystal na stůl čerstvé zákusky z nedaleké kavárny. Matka podávala k zákuskům kávu a čaj, takže jsme byli opět všichni u stolu a pochutnávali jsme si.

Po zákuscích se podávalo ovoce všeho druhu. Podávaly se čerstvé jahody a maliny, podávaly se červené švestičky a borůvky, podávalo se mango a ananas. Otec navrhoval podávat k ovoci také zmrzlinu, což jsem mu ovšem ihned zakázala, neboť mimino zmrzlinu nerado.

Otec tedy vysypal na stůl alespoň několik svých košů se sladkostmi, rozbalil několik sáčků karamelek, bonbonů a sušenek. Přidal několik čokolád a na závěr přinesl i ty kolekce od Vánoc, takže sladkostí bylo na vybranou.

Když se venku začalo ochlazovat, tak jsme se všichni přesunuli zpět do obýváku, kde k mé hrůze matka v mezičase opět prostřela. Na stole byly rozličné druhy sýrů a uzeninek, salámků a šunčiček, obložené chlebíčky a jednohubky, pomazánky, různá zelenina a kyselé okurky.

Přestože se o mě již při pohledu na jídlo pokoušely mrákoty, mimino bylo očividně stále při chuti, tudíž jsem musela od všeho zase ochutnat a nakonec jsem zavelela k odjezdu domů, neboť matka již připravovala večeři a otec se právě vrátil z nákupu z Tesca.

Předpokládala jsem, že strávím další bezesnou noc, která bude o to horší, že mě bude tížit nacpané břicho. Překvapivě se však žádná bezesná noc nekonala, neboť mimino bylo nejspíš konečně uspokojeno a nechalo mě spát až do rána, tedy do šesti hodin, kdy mě probudil můj hlady kručící žaludek a kdy se mé ditě nejspíš již zase hlásilo o další jídlo.

Hned ráno jsem volala matce, jednak abych jí poděkovala za předchozí oběd, ale zejména proto, abych jí sdělila své obavy z toho, že čekám buď nějakého nenasytu nebo přinejmenším paterčata.

Matka mi obratem sdělila, že jsem byla beztak podvyživená, že mé tělo - tedy paterčata - potřebují teď pořádně jíst, potřebují kvalitní, ale hlavně domácí a výživnou stravu. Matka mi také okamžitě řekla, že můžeme přijet zase na oběd, že budou roštěnky, brambory a kapusta. Knedlík bude samozřejmě taky. Otec může skočit pro zákusky, sýry a uzeninky. Sestra právě smaží palačinky. Babička strouhá jablka na žemlovku a bratr jel narychlo do masny pro sádlo a pro škvarky.

Poděkovala jsem matce za milé pozvání a šla jsem tajně brečet do koupelny, neboť mimino chce jet samozřejmě k matce, chce si dát knedlík a nášup. Chce další a další jídlo a nejspíš nebude mít nikdy dost.

To dítě nebude Vojta, ale Otesánek!

Těhotenský jídelníček

17. května 2018 v 16:44 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Když mluvíme o jídle, je třeba řádně probrat těhotenský jídelníček. Těhotenský jídelníček je totiž veliká změna. Těhotenský jídelníček je jistě zajímavý, je jistě dost individuální a může být i značně překvapivý.

Moje mimino má již od počátku jasno. Mé mimino nastolilo nový řád. Mé mimino odmítá všechna má oblíbená jídla. Nemůžu jíst kukuřičné lupínky a ovesné vločky. Nemůžu jogurty a kefíry. Nemůžu slunečnicová ani jiná semínka. Nemůžu celozrné křupavoučké pečivo. Nemůžu grepy a pomeranče. Nemůžu zeleninové saláty a vařenou zeleninu. Nemůžu sladkosti, zmrzlinu, buchty a muffiny. Nemůžu ani čokoládu. Nemůžu jíst těstoviny, nemůžu pít ovocné šťávy a nemůžu ani kávu, což už je opravdu vrchol!

Jsem totálně nešťastná! Navíc trpím celé dny i noci neustálým vlčím hladem, takže mi nezbývá, než jíst to, co mi dovolí jíst mé dítě.

Mé mimino si momentálně žádá houskový knedlík, pečené vepřové, houskový knedlík a zelí, houskový knedlík, hovězí a rajskou, taky houskový knedlík a vejce. Mé mimino má rádo vejce natvrdo, má rádo volské oko a má rádo míchaná vajíčka se šunkou. Mé mimino by chtělo bílé pečivo, rohlíky a bagety, ale zejména toustový chleba, pěkně opečený, nejlépe s vejci nebo s knedlíkem. Mé dítě rádo tlusté vepřové maso, pečenou krkovičku a vařené koleno s křenem. Mě dítě touží po uzeném, po tlačence a po škvarcích.

Někdy večer tajně brečím v koupelně. Mám důvodné podezření, že to dítě není moje.

Můj muž je nadšený. Můj nový jídelníček ho nesmírně těší. Včera láskyplně hladil mé nacpané břicho a telefonoval dědovi, aby na čtvrtek nachystal čerstvou černou zabijačkovou polévku. Přijde si prý s Vojtou pochutnat.

Děda byl také nadšený a hned ráno zakoupil v masně několik jelit. Pak volal dobrou zprávu mému otci. Otec nemeškal a okamžitě vyrazil do Globusu na nákup masa. Večer mi volal. O víkendu prý máme přijít. Bude pečená kachna a vepřové se zelím a s knedlíkem.

Volala i matka. Zvala nás na oběd. Prý udělá také hovězí guláš z kližky a játra na cibulce. Děsí mě to. Játra rozhodně nejsou mým oblíbeným jídlem. Játra já vlastně vůbec nejím! Mimino však očividně játra jí. Mimino má játra rádo. Už si dokonce v mé puse nechává sbíhat sliny. Taky doufá, že budou játrové knedlíčky. Kdybych zrovna neměla tak strašnou chuť na knedlík, vejce a na ta játra, tak bych se asi i rozbrečela.

Takhle jsem jen bezmocně volala sestře do Prahy. Pro útěchu. Zapomněla jsem však, že sestra játra zbožňuje. O víkendu prý určitě přijede.

Přijede i můj bratr a má mladší sestra s přítelem. Přijde i má babička a tchýně s tchánem. Přijde i můj muž a mé děti. Já bych teda raději zůstala doma, ale mimino chce nášup, takže tam nejspíš přijdeme taky.

Další články


Kam dál