V muzeu

7. srpna 2017 v 17:22 | Ágnes |  rok 2017
Je začátek srpna. Je za námi první polovina letních prázdnin. Je za námi dovolená u moře. Je za námi i dovolená v tuzemsku a je za námi i každoroční relaxační pobyt v lázních.

Je čas horkých letních dní, je čas povalování u bazénu a je také čas nudy, a to zejména pro děti, které mají neustálou potřebu běhat, skákat, vyvádět a řádit.

Je jasné, že pokud se chci úspěšně dožít začátku nového školního roku, pokud chci ve zdaví a zejména psychické pohodě prožít i druhou polovinu prázdnin, pokud nechci zešílet z neustálých dětských nápadů a návalů energie, musím dětem na každý den vymyslet bohatý, zábavný a zejména inovační program.

V pondělí jsme s dětmi navštívili Papouščí zoologickou zahradu. V úterý jsme jeli do nedalekého zábavního parku. Ve středu jsme se vypravili do muzea na výstavu lega a celý čtvrtek jsme strávili na toboganech v aquaparku.

V pátek už jsem byla po všech těch výletech a krásných dnech strávených s dětmi poněkud vyčerpaná a unavená. Tajně jsem se začala těšit na prvního září. Děti byly naopak ihned po probuzení plné energie a síly, byly připraveny na nový den a na nové zážitky, takže jsem je naložila do auta a vyrazili jsme na další výlet.

Vyrazili jsme ráno v devět hodin. Cestou jsme nabrali matku. Matka s dětmi nebyla v Papouščí zoo, v zábavním parku, na výstavě lega, na zmrzlině, na hříšti ani v aquaparku, tudíž se na výlet opravdu těšila a těšila se ještě víc, když jsem jí tajně pošeptala, že mám pro děti překvapení a že jedeme do muzea strašidel.

Muzeum strašidel se nachází uprostřed náměstí jedné menší obce. Muzeum je strategicky umístěno v prostorách pod zrušeným hřbitovem. Muzeum je zřízeno ve sklepení bývalé ledárny a seznamuje návštěvníky s místními pověstmi, které jsou plné hejkalů, bludiček, polednic, čertů a hastrmanů. Muzeum je od nás vzdáleno zhruba šedesát kilometrů, tudíž nás čekala pohodová asi hodinová cesta.

Cesta teda pohodová vůbec nebyla. Jeli jsme přibližně tu hodinu, když jsme narazili na první objížďku. Objížďka nás strhla z hlavní silnice a z našeho směru mezi lesy a luka. Svedla nás krkolomnými zatáčkami do malých zapadlých vesniček a po půl hodině úmorné cesty nás přivedla k další objížďce a dalším zatáčkám. Cíl cesty byl v nedohlednu. Jeli jsme další hodinu a projeli jsme další neskutečné objížďky a nakonec jsme dojeli k dalšímu objezdu, který tentokrát objížďel tu předchozí objížďku.

Bylo to velice příjemné a krásné objíždění a po další půlhodině, tedy na konci té objížďky objížďky na nás čekala značka slepá silnice, takže nezbylo, než zastavit. Byli jsme v pusté krajině. Matka prohlásila, že je tu krásně, a telefonovala otci. Otec se divil, že jsme stále ještě na cestě, tudíž ho matka informovala o všech těch nenadálých objížďkách, zatáčkách a zátarasech. V tom okamžiku otec zalitoval, že nejel na výlet s námi, neboť autoturistiku zbožňuje. Výlety zbožňují také děti, které křičely, že je jim špatně, že chtějí domů, že chtějí pizzu, že chtějí na hřiště a že už chtějí konec výletu.

Po tak dlouhé a namáhavé cestě nepřipadal konec výletu v žádném případě do úvahy, takže jsem odhodlaně otočila auto, zapnula navigaci a vydala jsem se hledat další objížďky, objížďky objížděk a slepé silnice.

Byl krásný srpnový letní den. Bylo slunečno. Bylo asi tak 36 stupňů. Bylo horko a pařák a bylo něco málo po poledni, když jsme konečně dorazili na náměstí k muzeu.

Na náměstí byla kašna, zmrzlina i informační centrum, takže se děti osvěžily a vykoupaly. My s matkou jsme zakoupily lístky na výstavu a už nás paní z informačního centra vedla po krkolomných kamenných schodech do temného a studeného sklepa, kde spustila začátek expozice, popřála nám pěknou zábavu, přibouchla za námi dřevěná vrata a odešla.

Na vteřinu jsme se ocitli v naprosté tmě. Pak se rozsvítilo matné světýlko a před námi se objevil dřevěný chodníček se zábradlím, který se ztrácel v nedohlednu v čenočerné temnotě ledového sklepa. Z reproduktoru se ozval hluboký mužský hlas a přivítal nás. Syn se křečovitě chytil matky za ruku a dceři se strachem rozšířily zorničky. Následně se v prním výklenku na pravo od chodníčku rozblikala žárovička a osvítila první výjev nazvaný Kat a žena na pranýři. Polekaně jsme uskočili. Ze sklepního prostoru na nás zíraly dvě postavy v životní velikosti oděné do podivných cárů a hader. Obličej jim tvořila jakási posmrtná maska s děsivě vyvalenýma, krví podlitýma očima a s velikými vyceněnými zuby. Syn sevřel matku kolem pasu a dcera zavřela oči. Z reproduktoru znělo vyprávění o hrdelním právu, o spravedlnosti, o zlých pomlouvačných ženách a o katovi.

Snažila jsem zbavit děti strachu a přimět je k poslouchání výkladu. Také matka poněkud nejistě tvrdila, že se jedná o pouhé figuríny, pohádky a příběhy, že se není čeho bát a že to bude určitě pěkné. Následně prohlásila, že ven jít stejně nelze, neboť nás paní průvodkyně ve sklepě zamkla.

S hrůzou jsem na matku pohlédla. Dcera se na mě přimáčkla tak silně, že mě málem shodila do výklenku ke katovi a syn ještě víc zabořil hlavu do matčina klína.

V tu chvíli žárovka nad katem zhasla a naproti se objevil druhý výjev. Ze sklepní síňky na nás strnule hleděli Zkamenělí svatebčané v hadrech, s šílenou grimasou v obličeji, s vyboulenýma očima a odhalenými zuby. Nadskočili jsme hrůzou. Syn se rozbrečel a dcera si křečovitě přimáčkla uši.

Reproduktor vyprávěl další příběh. Dceři naskočila husí kůže a syn se šplhal po matce a křičel, že chce pryč. Pak se rozsvítil třetí výklenek s rakví, ze které na nás civěla děsivá maska zubaté nevěsty. V tu chvíli jsem seznala, že muzeum nejspíš není vhodné pro děti jakéhokoliv věku, otevřela jsem vstupní vrata a propustila jsem dceru a syna ven na ulici.

Pak jsem se vrátila za matkou, které již drkotaly zuby zimou. Z reproduktoru zrovna znělo vyprávění o bludičkách, světluškách a hejkalovi. Odhodlaně jsme postupovaly černým tunelem do středu expozice, kde na nás čekala další figurína.

Z rádia znělo vyprávění o divožence, která se dle pověsti plížila lesem se svým ošklivým novorozenětem, jež na poli vyměnila za spící holčičku jedné z vesničanek. Při slově plížila se z druhé strany černého tunelu nečekaně ozvaly tiché kroky. V tu chvíli se matka přestala klepat zimou a upřela pohled k východu, který označovala malá štěrbina světla v přivřených vratech. Mě pohasl úsměv na rtech a striktně jsem upozornila matku, že pokud mě hodlá nechat v muzeu samotnou, tak se zaručeně poseru strachy. Pak jsem navrhla, že půjdeme zkontrolovat děti za vraty a následně jsem zvažovala předčasné opuštění muzea. Matka souhlasila, ale trvala na tom, že se musíme domluvit, která z nás půjde jako první a která jako poslední, kdo bude mít na sobě náš jediný svetr, kdo bude svítit mobilem na cestu, kdo bude fotit a kdo utíkat.

Začaly jsme se plížit tmavým tunelem zpět ke spoře osvětleným vstupním vratům, když se najednou z reproduktoru ozval srdceryvný křik nebohé vesničanky. Matka leknutím také vykřikla, já upustila mobil a děti zvenku v mžiku přibouchly vrata, takže jsme se s matkou ocitly v naprosté tmě.

V tu chvíli bylo jasné, že pro nás již není úniku. Cesta zpět by znamenala plížit se tmavým sklepením po dřevěné lávce obklopené tajemnými výjevy, a to vše zcela naslepo a za doprovodu podivného chichotání bludiček, dupání hejkalů a rozličných výkřiků, které se již ozývaly ze všech stran.

Vrátily jsme se tedy k jedinému zdroji světla nad černou maskou divoženky a následně postupovaly hlouběji do sklepení, kam nás zvaly blikající žárovky postupně osvětlovaných výjevů. Poslouchaly jsme další příběhy o čarodějnicích, o polednicích a o čertech. Přežily jsme další děsivé kroky, dupání, chechtání a výkřiky z temných částí sklepení. Shlédly jsme několik dalších výjevů s bludičkami a vodníky. Třásly jsme se další půlhodinu neskutečnou zimou a nakonec jsme musely prolézt v předklonu úzkým tmavým tunelem do poslední části expozice, kde se na oprátce houpala figurína oběšené Zrádné ženy. Závěr to byl nečekaný, strhující a pěkný a my byly rády, že jsme ve slepé uličce, že už je konec lávky, sklepa i prohlídky a že se konečně rozzsvítila všechna světla.

Na rozloučení jsme nečekaly a rozběhly jsme se dřevěným chodníčkem zpět ke vstupním vratům, za kterými na nás čekaly spokojené děti.

Děti se samozřejmě začaly ihned zvědavě vyptávat, co všechno jsme v muzeu viděly, chtěly znát veškeré příběhy a podrobnosti. Chtěly vědět vše o katovi a divoženkách. Zajímaly se o polednici a o nevěstu v rakvi. Požadovaly převyprávění příběku o hejkalovi a raráškovi, takže jsme celou zpáteční cestu strávily vyprávěním a povídáním a když jsme konečně dorazili domů, měly děti v sobě tolik zážitků, jako by muzeum opravdu navštívily.

Hned také běžely za otcem, překřikovaly jeden druhého a dychtivě otci vše vypravovaly. Otec začal děsivým hlasem přednášet: "U lavice dítě stálo…." Bratr hledal dětem obrázky strašidel na internetu a my s matkou jsme seděly odevzdaně v kuchyni a snažily jsme se vstřebat zážitky dne.

Pak začal otec předvádět hejkala a honil děti po obýváku, takže děti křičely, že nechtějí jet domů, že chtějí zůstat u dědy, že chtějí hejkala a že chtějí jít na hřiště. Zanechala jsem tedy otci děti na hlídání a jela jsem domů, kde jsem celý ten výlet dopodrobna odvyprávěla mému muži.

Můj muž se smál na celé kolo a smáli se i ostatní, kterým jsem posléze o návštěvě muzea vykládala a kteří nikdy v podobném muzeu zřejmě nebyli, neboť jinak by se samozřejmě nesmáli a byli by vážní a zamklí stejně jako já a matka.

Návštěvu muzea mohu tedy vřele doporučit. Pokud se vám podaří překonat všechny objížďky, překážky, slepé silnice a zátarasy. Pokud se necháte dobrovolně zavřít do ledového sklepa plného strašidelných zvuků a výjevů. Pokud statečně dojdete po dřevěné lávce až na konec expozice, pak vás čeká opravdu silný zážitek, řekla bych zážitek na celý život.
 

Stan

21. července 2017 v 20:34 | Ágnes |  rok 2017
Je skoro konec června. Blíží se velké letní prázdniny, blíží se doba dovolených, doba cestování a také doba stanování a kempování.

Dnes ráno mi můj muž u snídaně oznámil, že bere příští víkend děti na sportovní soustředění, že pojedou někam do kempu, že jim mám nachystat karimatky, spacáky a také stan.

Při slově stan mi malinko naskočila husí kůže, neboť mi bylo jasné, že budu muset stan nejprve pohledat na půdě, ve sklepě či v garáži. Budu muset stan zkontrolovat a očistit. Ale především budu muset stan rozložit, složit a také zjistit, zda je po letech ještě vůbec ve formě, zda se dá ještě použít.

Dnes je sobota. Je krásné počasí. Je den jako dělaný pro hledání a skládání stanu, takže jsem poslala děti s mým mužem na výlet na kolech a vyrazila jsem do garáže pro stan.

V garáži jsem stan vůbec nenašla a nenašla jsem ho ani na půdě, kde jsem ovšem objevila zbytky karimatek a spacáků, které si naše kuna nejspíš po částech odnosila do pelechu.

Bylo tedy jasné, že bude potřeba nějaké vybavení dokoupit, tudíž jsem v rychlosti objednala nové spacáky a karimatky na internetu a šla jsem do sklepa hledat ten stan.

Stan tam naštěstí byl. Zdál se mi celkem v pořádku, a tak jsem ho vytáhla na zahradu a pustila jsem se do jeho sestavování.

Při montáži jsem zjistila, že jedna z konstručních tyček je zlomená, většina ostatních je nalomených a některé dokonce zcela chybí, takže jsem ještě narychlo přiobjednala i nový stan. Vzhledem k nedostatku času, jsem si nemohla dovolit sáhodlouze vybírat, přihodila jsem tedy do internetového košíku ten jediný stan, který daný server nabízel a který byl označen záhadným názvem sekundový.

Stan, karimatky i spacáky přivezla pošta hned následující pracovní den, tudíž jsem byla spokojená a šťastná. Šťastné byly také děti, které v mžiku popadly samonafukovací karimatky, polštáře a spacáky a utíkaly kempovat na zahradu.

Já mezitím dosti podezřívavě rozbalovala stan, který měl podobu obrovského placatého kola o průměru asi tak jeden metr, který k sobě neměl vůbec žádné tyčky, šňůry, kolíky a dokonce ani návod.

Rozepla jsem tedy zip stanového obalu a vyndala tento ven. V tom okamžiku jsem pochopila, proč je stan nazýván sekundovým, neboť stan se během jedné vteřiny sám rozložil. Jako mávnutím kouzelného proutku stál najednou v celé své kráse uprostřed našeho obýváku, sotva jsem stačila uskočit a pochytat padající nábytek a lustr.

Byla jsem nadmíru spokojená. Takový stan jsem si vždy přála. Takový stan je snem každého, kdo jede kempovat, každého, kdo se nechce lopotit s tyčkami a kolíky, každého, kdo nesnáší sestavování stanů.

Až do odjezdu na soustředění stál stan v obýváku před televizí. V pátek ráno mě můj muž upozornil na skutečnost, že nadešel čas odjezdu a požádal mě, abych stan konečně složila a nachystala.

Před odjezdem do školy jsem tedy ve spěchu popadla stan a dala se do jeho skládání. Stan se bránil, co mu tyčky dovolily a ať jsem s nimi kroutila, jak jsem s nimi kroutila, stan prostě ne a ne se složit.

V rychlosti jsem hledala návod na skládání stanu na internetu a volala děti na pomoc. Dle instrukcí jsem uchopila stan. Správně jsem ho natočila, zmáčkla, zkroutila a přidržela. Přední část stanu byla složená. Zadýchaně jsem poprosila dceru, zda by ji mohla přidržet a šla jsem na druhý konec, abych zkroutila i tu zadní.

Uchopila jsem stan za druhý konec a zatlačila. V tom okamžiku byla dcera stanem nadzvednuta a odmrštěna do chodby. Stan rozbil televizi a několik váziček ve vitríně. Mě přimáčkl ke zdi jídelny a syna vyděsil k smrti.

Když se mi podařilo vysoukat se zpod stanu ven, šla jsem tedy znovu zkroutit a složit přední část a požádala jsem syna, aby dceři pomohl stan držet. Děti na stan zalehly a držely vší silou. Já mezitím znovu kroutila zadní částí. Stan vzdoroval a nadouval se. Dcera volala, že už to dlouho nevydrží. Já klečela na složené zadní části a prosila děti, aby to nevzdávaly. Za oknem tloukli sousedé, kteří slyšeli volání, úpěnlivé prosby i zvuky tříštícího se nábytku. Ptali se, co se děje, a zda nemají zavolat policii.

Stan byl již skoro pokořen. Zbývalo již jen přiblížit obě složené části k sobě a zajistit je bezpečnostním pásem. Pomalu jsem se sunula společně se zadní částí stanu k dětem. Horkost mi stoupala do hlavy, byla jsem rudá a zpocená. Přidržovala jsem stan oběma rukama i koleny. Bezpečnostní pásek jsem držela v zubech. Postupovala jsem centimetr po centimetru. Podařilo se mi přiblížit obě části k sobě a chystala jsem se je zabezpečit pásem. Konec byl skoro na dosah. V tu chvíli se syn rozbrečel a oznámil mi, že uvnitř stanu nejspíš zůstal jeho oblíbený plyšový medvěd.

Dcera zaúpěla. Sousedi běželi domů pro mobily a vesnicí se rozezněl požární alarm. Já zalehla kroutící se stan a požádala jsem děti, aby se odběhly schovat do bezpečí horního patra našeho domu. Pak jsem stan odevzdaně pustila. Ve vteřině byl ten sekundový stan opět připraven na kempování, já ležela uvnitř na karimatce, zapnutá ve spacáku a objímala jsem plyšového medvěda. Děti v patře křičely hrůzou. Sousedé odskakovali od rozbitých oken a na vstupní dveře bouchal sbor dobrovolných hasičů naší obce, kterým se nakonec za pomoci moderní techniky podařilo stan složit a vrátit ho do původního obalu.

Zbytek dne jsem odevzdaně seděla na složeném stanu. Dcera kreslila dosti strašidelné obrázky o stanech a syn brečel, že nechce jet kempovat, že nechce jet na soustředění, že rozhodně nechce spát ve stanu.

Odpoledne se konečně vrátil můj muž z práce. Oznámil nám, že předpověď počasí na víkend není zrovna moc příznivá, že do kempu přesto pojedou a že budou spát raději v chatkách. Navečer odjeli.

Já odnesla stan na půdu. V noci se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Myslím, že naše kuna vyráží kempovat - pod stan.

Den dětí

5. července 2017 v 9:55 | Ágnes |  rok 2017
Den dětí připadá na prvního června. Den dětí se slaví pravidelně a bez výjimky. Den dětí je veliký svátek, je to veliká událost a těší se na něj nejenom děti, ale také já, můj muž, matka, otec, tchýně, bratr a sestra.

Děti se těší na dárky, hračky, zmrzlinu, kino a zábavní park. Těší se na návštěvu obchodního centra. Těší se, že si pořídí něco nového, že si něco vyberou. Těší se na veliké nakupování a těší se tolik, že jim to těšení všichni přejí a nikdo jim ho nechce pokazit.

Tchýně letos obdarovala děti bonbony, šatstvem a čokoládou. Matka s babičkou daly dětem na přilepšenou něco do pokladničky. Sestra pozvala děti na výlet do pražské ZOO. Bratr nakoupil dětem nové pohádky na dvd a otec vzal děti do hračkářství, kde jim koupil, na co si vzpomněly.

Já jsem šla tradičně s dětmi do kina a na zmrzlinu. Následně jsme se vydali zakoupit zcela novou hračku, kterou již několik týdnů prodávají pod názvem spinner, která se stala doslova modním hitem a bez které dnešní dítě prostě nemůže existovat.

Spinner je celkem malá a levná záležitost. Je to v podstatě několik ložisek zatavených v plastu. Je to takové menší rotující kolečko, které si roztočíte na prstě a čekáte, až se zastaví. Spinner je označován za revoluční antistresovou hračku. Spinner je prostě senzace a v dnešní době ho musí mít opravdu každý.

Šli jsme tedy do nejbližšího hračkářství spinner zakoupit. V prodejně nám řekli, že spinnery jsou momentálně vyprodány a že budou zítra. Vzhledem k tomu, že byl Den dětí, že syn brečel a že jsem dětem ty spinnery prostě slíbila, vypravili jsme se do vedlejšího obchodního centra, kde nám potvrdili, že i oni mají toto zboží vyprodáno. Stejná situace se opakovala v ostatních hračkářstvích po celém městě a nakonec jsme spinner vůbec nesehnali, takže si děti v jedné prodejně zakoupily alespoň nádobky s věcí nazvanou Odporný sliz, dcera si vybrala panenku schovanou v plastovém muffinu a syn autíčko na dálkové ovládání, které bylo ukryté ve velkých, kovově modrých náramkových hodinkách.

I přes nepřízeň osudu byly děti celkem spokojené a mohlo se jet konečně domů. Doma syn vybalil svou novou hračku, zapojil autíčko i hodinky do zásuvky a šel si do pokoje hrát s tím Odporným slizem.

Dceři spadl po cestě domů Odporný sliz několikrát na zem, byl plný špíny a prachu, takže jí nezbylo než si hrát se svou novou panenkou a jejím muffinovým domečkem.

Když přišel můj muž odpoledne z práce domů, tak mu děti radostně své nové úlovky předváděly, načež můj muž řekl, že to autíčko na dálkové ovládání je zcela jistě vadné, neboť ty ovládací hodinky se vůbec nenabíjí, a že bude potřeba ho vyměnit.

Syn se dal do breku. Já do pročítání návodu a zkoumání přiložených kabelů, načež jsem zjistila, že nabíjecí kabel do hodinek opravdu nepasuje, a tak jsme se na druhý den vydali znovu do hračkářství.

V hračkářství byla moc milá a ochotná paní prodavačka, která nám autíčko ihned vyměnila. Také nám oznámila, že požadované spinnery prozatím nedorazily, tudíž si dcera koupila pouze nový sliz, syn kartičky pokémonů a mohli jsme jet zase spokojeně domů.

Doma můj muž konstatoval, že má autíčko stejný problém jako to původní, že do ovládacích hodinek ten nabíjecí kabel prostě nepasuje, přestože jsme se o to pokoušeli všichni, celá rodina. Na pomoc jsme povolali i matku s otcem, tchýni a také bratra a nakonec i tchána elektrikáře, který s jistotou potvrdil, že veškerá snaha o nabití ovladače je marná.

Jelo se tedy znovu do hračkářství, ovšem tentokrát jel do hračkářství můj muž, který byl radostí celý bez sebe, že se tam může také podívat, že to tam může okouknout, že tam může také něco vyměnit.

Můj muž si nechal chytře již na prodejně autíčko rozbalit. Nechal si ho dokonce zapojit a nabít. A přivezl domů zbrusu nové, krásné a dokonce úplně nabité autíčko. Děti si v hračkářství stačily zakoupit ty vysněné spinnery, byly radostí bez sebe a svět byl opět nádherný.

Přestože nás všechny malinko mrzelo, že už se do hračkářství nejspíš neprojedeme, že už to cestování a vyměňování nejspíš skončilo, přesto jsme byli všichni neskonale šťastní a já dokonce radostí plakala.

Sešla se celá rodina. Přišla tchýně s tchánem, otec s matkou a švagrová se švagrem a s neteřemi. Bratr přijel na kole. Má mladší sestra přijela autobusem. Přijela dokonce i má starší sestra z Prahy a tetička z Vídně, neboť nikdo si nechtěl nechat ujít takovou slávu, takovou velikou událost.

Můj muž za pomoci tchána, bratra a švagra po několika hodinách nabité autíčko zdárně spároval s nabitými ovládacími hodinkami. Otec bouchnul šampaňské, matka přinesla jednohubky, tchýně servírovala šlehačkový dort a bratr odpálil na zahradě ohňostroj. Pak si syn připnul na ruku ty hodinky, přes které se hlasem autíčko ovládalo, zavelel anglický příkaz Go a autíčko se rozjelo. Byla to sláva jako na Nový rok.

Autíčko jelo přes celý obývací pokoj. Jelo až na terasu. Jelo šílenou rychlostí. Jelo dokonce i přes trávník a přes celou zahradu. Jelo přes záhony a kolem králíkárny, a když už bylo až vzadu u garáže a mizelo nám z očí, začali všichni syna vyzývat k jeho zastavení.

Syn brečel a volal, že autíčko zastavit nelze, že se nedá ovladačem vůbec ovládat, že si prostě dělá, co samo chce. V tu chvíli se dala celá rodina do běhu. Běžel dokonce i tchán, který normálně vůbec neběhá. Běžela i má starší sestra, která běhá ráda, běhá pravidelně a která nám všem radila, jak máme u běhání dýchat. Neběžela akorát tetička z Vídně, která se na terase marně snažila zbavit Odporného slizu, jež jí dcera zapůjčila k prohlédnutí. V běhu jsme si předávali ty ovládací hodinky a křičeli do nich různé anglické povely k zastavení. Sestra zadávala povely také v italštině a španělštině, já ve francouzštině a v latině a matka s tchýní v ruštině, neboť jsme jazykově vzdělaná rodina a nikomu se nechtělo věřit, že by bylo to auto zcela neovladatelné. Otec německy nadával a švagr volal, že si připadá jako David Hasselhoff ze seriálu Knight Rider a nechtěl nám hodinky vrátit. Autíčko nakonec dostihl bratr, který byl sice bez hodinek, ale zato jel na kole, tudíž byl z nás všech nejrychlejší a zachránil tak autíčko před pádem do obecního rybníka, ke kterému mezitím přifrčelo.

Mokrou hračku by nám v hračkářství již nejspíš nevyměnili, takže jsme měli opravdu štěstí a hned druhý den jsme se radostně vydali znovu do hračkářství s tím, že nové autíčko již opravdu nechceme a že si raději vybereme něco zcela jiného. Paní prodavačky byly opět milé a usměvavé. Nechaly syna několik hodin vybírat, já si mezitím skočila na irskou kávu s pořádnou dávkou alkoholu a dcera využila návštěvy hračkářství k výměně zakoupeného spinneru, neboť tvrdila, že se ten její řádně netočí.

Syn si nakonec přeci jen vybral. Vybral si antigravitační auto na dálkové ovládání, které umí jezdit po zemi i po stěnách, umí jezdit po skle i po stropě. Dá se také nabíjet přes USB kabel a dá se dokonce dálkovým ovladačem zcela bezchybně ovládat.

Dnes ráno jsem odvezla děti do školy a jela jsem opět do hračkářství, kde jsem si uvědomila, že se sebou nemám nic, co bych vyměnila, takže jsem byla malinko rozladěná a naštvaná a řekla bych, že mi to tak nějak pokazilo celý zbytek dne a na nějakou dobu mě to zcela rozhodilo.

Od toho pěkného Dne dětí se marně snažím uklidňovat zakoupenými antistresovými spinnery, které děti hned po příjezdu domů nechaly ležet na botníku v chodbě, které už zase tak moc nikoho nezajímají a které skončily nakonec ve skříni s dětskými hračkami společně s Odporným slizem, panenkou a muffinem a dokonce i s tím antigravitačním autíčkem na dálkové ovládání.

Ten krásný svátek jsme si tedy letos užili opravdu ve velkém stylu, byli jsme všichni spokojení a šťastní a já si ještě teď, jen tak pro radost, občas potají k hračkářství zajedu a už se nemůžu dočkat, až bude příští rok opět prvního června, až se bude zase slavit Den dětí.
 


Parný den

24. května 2017 v 9:23 | Ágnes |  rok 2017
Letošní zima byla dlouhá, jaro poměrně studené, sluníčko ne a ne se pořádně ukázat. Polovina května je již za námi a my se ještě ani trošku neohřáli.

Na tento víkend však byla předpověď počasí slibná. Slunečno, teploty přes dvacet stupňů, obloha bez mráčku, prostě krásné počasí. Celá naše rodina se tak těšila na první pořádný parný den.

Matka vydrhla terasu a zahradní nábytek. Sestra osázela truhlíky a květináče. Můj muž vyčistil a ohřál bazén. Já naložila maso na grilování, připravila jsem saláty a špekáčky. Otec vykoupil Lídla, Billu i nedalekého Alberta a už tu byla sobota, už jsme byli pěkně všichni pohromadě, už jsme si v tom parném dni lebedili na terase.

Sluneční paprsky zářily na celou naši zahradu i na křišťálovou vodu v bazénu. Zářily na terasu a na pestrobarevné květy v záhonech a zářily také na zlaté vlasy mojí dcery, takže mi nemohlo uniknout, že má dcera ve vlasech nějaká bílá smítka, pyl, či dokonce prach.

Při bližším ohledání dceřiny husté kštice jsem však s hrůzou zjistila, že se nejedná ani o smítka, ani o pyl nebo prach, ale že má dcera nejspíše plné vlasy lupů. Ihned jsem volala na matku, aby se přišla také podívat a aby mi poradila, jak s dceřinými vlasy naložit.

Matka dceru důkladně prohlédla a mínila, že je docela dobře možné, že to nejsou lupy, ale vši a hned se také ptala, zda je někdo ve škole nemá.

Vyděšeně jsem na matku pohlédla a pomalu ale jistě jsem cítila, jak mě začíná svědit ve vlasech. Matka, která se již také drbala, nadále prohlížela dceřinu hlavu a po několika napínavých minutách dokonce z jejích vlasů vylovila podivné tmavé smítko. Toto smítko označila za předmět doličný a demonstrativně ho všem ukazovala tak dlouho, dokud jí ho z prstu neodvál vítr. V tu ránu matka prohlásila, že to byl určitě obávaný parazit, neboť smítko rozhodně neumí skákat.

Smítko skočilo směrem k sestře, která v tu ránu pravila, že i ji nějak divně svědí hlava, že ji svědí víc a víc, že už to nemůže vydržet, že má určitě vši.

Matka s jistotou potvrdila, že teď už máme vši naprosto všichni a začala sestře prohlížet hlavu. Bratr prohlížel vlasy mně, já dceři a dcera otci, který se bránil a tvrdil, že on žádné vši rozhodně nemá.

Všichni byli zabráni do zkoumání vlasů někoho jiného, takže si v té parné chvíli nikdo nevšiml, že jediný, kdo nejeví o vši zájem je babička, která s námi seděla na terase a která využila nestřeženého okamžiku a odkráčela na procházku kolem domu. Pokračovala dokonce dále směrem k růžovému sadu, došla až k našemu plotu a následně k brance, což byl opravdu úctyhodný výkon, neboť babičce je sedmaosmdesát let a nemůže na nohy.

Chůze se babičce natolik zalíbila, že se rozhodla, že bude pokračovat promenádou po ulici, na kterou se ovšem nemohla přes zamčenou branku dostat. Začala tedy hlasitě volat o pomoc. Volala přes tu zamčenou bránu a volala tak dlouho, dokud si jí nevšimla jedna moc hodná paní, která šla zrovna náhodou kolem a která okamžitě vytáhla mobilní telefon a zavolala na pohotovost.

Zatímco si tedy celá naše rodina užívala na terase, zatímco jsme se drbali a prohlíželi, zatímco jsme se česali a rozčesávali, u naší branky se začaly dít velké věci.

Nejprve přijelo auto rychlé záchranné služby s lékařem. Když viděli za brankou babičku, která stále úpěnlivě volala o pomoc, povolali i velikou sanitku s dalšími lékaři a zdravotníky a když zjistili, že se přes zavřenou branku k babičce nedostanou, zavolali také hasiče. S hasiči přijela samozřejmě i policie, neboť policie musí o všem vědět. Policie musí všechno náležitě sepsat a zdokumentovat. Policii nesmí nic uniknout.

Babičce se tak náhlý šrumec a povyk vůbec nelíbil, dokonce se i trochu zalekla a začala volat o pomoc ještě hlasitěji a naléhavěji. Volala samozřejmě na matku, aby ji zachránila, aby pro ni přišla a aby ji odvedla zpět do bezpečí jejího křesla.

Hasiči byli ovšem přesvědčeni o tom, že už jde opravdu do tuhého, takže neváhali, a v tomto okamžiku musím náš hasičský sbor opravdu pochválit, neboť ti hasiči byli tak šikovní, že zvládli během chvilky vysadit celou bránu, menší kovovou branku a doknce zdárně demontovali i kus našeho plotu.

V tu chvíli babička přestala křičet, neboť byla ráda, že může pokračovat na plánovanou procházku či výlet, a dala se znovu do pohybu. V další promenádě jí naštěstí zabránili lékaři, kteří se babičky ujali a i přes její protesty ji zavřeli do sanitky.

Hasiči a policisté se mezitím vydali na obhlídku okolí, tedy přesněji na obhlídku naší zahrady, našeho pozemku a našeho domu a došli také až na naši terasu, kde se jim všem naskytl nevídaný pohled na početnou rodinu s podivně natupírovanými účesy, hřebeny, kartáči a spreji.

Překvapení bylo samozřejmě oboustranné a z míry nevyvedlo pouze matku, která okamžitě nabídla celému hasičskému i policejnímu sboru kávu a zákusky. Otec začal nalévat slivovici. Sestra roznášela obložené chleby. Bratr šel opravit demontovaný plot a já šla s dcerou do koupelny, kde jsem jí konečně pořádně vymyla z vlasů všechny ty šampony, mýdla a kondicionéry, kterými se den před tím mydlila, které si po koupeli důkladně neopláchla, které jí ve vlasech přes noc pěkně zaschly a které se z ní následně po hrstech sypaly jako bílý sníh.

Všechno bylo tedy opět v pořádku, až na to, že nám zdravotníci nechtěli vrátit babičku, kterou prý musí odvézt do nemocnice na důkladnou prohlídku. Babička už zase křičela o pomoc, neboť chtěla na špacír a ne zpátky do sanitky. Křičela i v nemocnici, kde ji sestřičky naháněly z patra do patra, neboť babička si stále ještě nevzpomněla na to, že má bolavé nohy a že nemůže chodit.

Když už byla celá nemocnice z hlídání naší babičky uhnaná, tak nám taky konečně zavolali. Oznámili nám, že je babička naprosto v pořádku, a prosili nás, zda bychom si ji mohli co nejrychleji vyzvednout. Navečer už jsme tedy byli opět všichni pěkně pohromadě na terase a byli jsme moc rádi, že jsme si ten letošní první parný den tak pěkně užili.

Domácí výuka

7. dubna 2017 v 9:47 | Ágnes |  rok 2017
Nemoci dětí nejsou jistě nic příjemného. Když vám onemocní dítě, čeká vás běhání po doktorech a lékárnách. Čeká vás pláč a fňukání. Čekají vás starosti a bezesné noci a když se dítěti konečně uleví, tak vás čeká také škola, dohánění učiva, úkoly a domácí výuka.

Syn má zánět středního ucha. Onemocnění je to nepříjemné a bolestivé. Je to onemocnění, které se rádo vrací. Je to onemocnění, jež vás potrápí zejména tu první noc, kterou strávíte na pohotovosti. Potrápí vás i následující den, kdy odeznívají bolesti píchnutého ouška a potrápí vás i celý další týden, kdy už je dítě celkem v pořádku, nic ho nebolí, nabírá sílu, ale přesto musí zůstat doma, brát antibiotika a hlavně dělat ty domácí úkoly.

Seznam domácích úkolů nám paní učitelka svědomitě zaslala již první den synovi nepřítomnosti ve škole. Byly to úkoly z písanky, úkoly ze čtení a úkoly z matematiky. Byly to úkoly ze slabikáře, z geometrie, z angličtiny a také úkoly z druhého pracovního sešitu do matematiky a bylo těch úkolů tolik, že se mi ani nechtělo věřit, že tohle všechno paní učitelka s dětmi může vůbec stihnout.

My teda první den nestihli vůbec nic, neboť se syn ještě necítil zcela dobře, tudíž jsem učení podělila počtem následujících dní, které zbývaly do konce týdne a slíbila jsem si, že od zítřka na to teda najedeme, že se budeme snažit, že to do konce týdne všechno zvládneme.

Dnes je tedy úterý. Začala nám domácí výuka. Syn se kroutí u stolu a nechce číst. Pokaždé, když si na chvíli odskočím k plotně, do prádelny, k žehlícímu prknu nebo do obchodu. Pokaždé když musím jít na zahradu obstarat zvířectvo, zalít záhony, uklidit terasu, zamést před domem nebo jít znovu k plotně. Pokaždé syn využije příležitosti, odběhne od učení a jde si stavět ponorku z lega.

V poledne jsem zjistila, že jsme s dnešní dávkou učiva dost pozadu. Také jsem dostala mail od paní učitelky. Byly v něm další domácí úkoly a bylo jich ještě víc, takže jsem volala do školy, že to bude nejspíš nějaký omyl, že už jsme seznam úkolů dostali včera, že je celkem vyčerpávající, že nám do konce týdne bohatě stačí a že žádné další úkoly nepotřebujeme.

Paní učitelka mi k mé hrůze sdělila, že to byly úkoly pouze na pondělí a že mi dnes zaslala ty úterní. Také mi slíbila, že mi zítra pošle ty středeční, pozítří ty na čvtrtek a v pátek pošle ty páteční společně s úkoly na víkend.

Celou noc jsem nespala. Pořád mám před sebou ten seznam. Ve středu ráno jsem vzbudila syna již v šest hodin. Ani jsme nesnídali a hned jsme se vrhli na učení. Přestože jsme u toho seděli celý den až do večera, jsme stále pozadu!

Ve čvtrtek už jsem ani nevařila, ani neuklízela. Zvířectvo šílí hlady, už dva dny nedostal nikdo najíst. Pořád sedíme nad učením. Večer se vrátil můj muž ze služební cesty. Hned jsem ho zapojila. Celou noc četl Slabikář. Já poslouchala výukové cédéčko s angličtinou, dcera psala písanku a syn počítal vodníkovi pentle a hrnečky.

O víkendu jsem do výuky zařadila i zbytek rodiny. Otec tedy děsně škrábe. Musela jsem po něm tu písanku celou přepsat. Matce nějak nejdou množiny, zato nám pohla s tou angličtinou. Tchán rybář počítal kapry a sumce v učebnici matematiky. Tchýni švadleně se děsně líbil článek ve Slabikáři: Teta Miluše ušila Saše nové šaty. Míšovi teta ušila košili. Je tam vyšitý malý šnek. Čte to pořád dokola, přestože jsem ji již několikrát prosila, aby už konečně přešla na ten text o Řehořovi a Jiřině.

V neděli večer jsme u konce. U konce sil i u konce s učením. S úlevou a s pláčem zavírám učebnice a chystám synovi aktovku na pondělí.

V pondělí ráno nás čeká kontrola u lékaře. Aktovku bereme sebou. Hned po kontrole vezu syna do školy. Už nesmí zameškat ani minutu!

Paní doktorce se synův zdravotní stav nelíbí. Ještě to prý není zcela v pořádku, ještě by ho nechala tak týden doma. Nelíbím se jí ani já, prý jestli na mě taky něco neleze.

Leze. Lezou na mě mrákoty a už se těším na další týden domácí výuky!

Další články


Kam dál