V restauraci

27. listopadu 2015 v 14:32 | Ágnes |  Listopad 2015
Naší rodině nevadí, že je konec listopadu, že venku mrzne, že fouká studený vítr a že mráz zalézá pod nehty. Nevadí nám ani blátivé lesní cesty, kluzké hromady listí a špinavé boty. Za každého počasí vyrážíme alespoň jednou týdně, většinou o víkendu, na dopolední tůru do přírody. Na zpáteční cestě pak zvyšujeme tempo a hladově hledáme nejbližší občerstvení.

Dnes jsme po tříhodinové dopolední vycházce lesem zakotvili v jedné z našich oblíbených restaurací. Zpočátku vše probíhalo zcela standartně. V restauraci nebyl tradičně jediný obsazený stůl. Servírka nás neuvítala, nepřivítala ani nepozdravila. Dokonce nás i malinko ignorovala, takže to bylo všechno jako obvykle a nikdo nebyl nijak překvapen.

Sami jsme si vybrali místo. Sami jsme si ke kulatému stolu přidali dvě židle a sami jsme se usadili. Děti se chvíli hádaly, kdo kde bude sedět. Oba dva chtěli být vedle mého muže. Dcera navíc trvala na tom, že chce být i vedle babičky. Syn dával pozor, aby seděl co nejdále ode mě, neboť je při jídle nerad napomínán. Mému muži byl zasedací pořádek lhostejný. Matka nechtěla být zády k oknu. Otec již seděl, byl nervozní a chtěl si objednat, takže nakonec zařval, abychom si už konečně sedli a bylo to.

Když měl každý z nás pevně stanoveno místo u stolu, přišla konečně i servírka. Bez jediného slova a pohledu nám rozdala jídelní lístky a odešla, aniž by se zeptala, zda si třeba neobjednáme něco na pití. Otec, který se pokaždé nemůže dočkat svého oblíbeného nápoje, je v těchto okamžicích většinou velice pohotový. V tuto chvíli však u stolu chyběl, neboť si odskočil na toaletu. Po svém příchodu vzal situaci do svých rukou a obratně přivolal obsluhu, aby vše napravil. Vzhledem k tomu, že jídelní lístek známe všichni již téměř nazpaměť, byli jsme při objednávání nápojů připraveni nahlásit i vybrané pokrmy. U stolu chyběl pouze můj muž, který si v tu chvíli odskočil umýt ruce. Vrátil se v okamžiku, kdy obsluhující poměrně nakvašeně opouštěla náš stůl, a slušně ji oslovil:

"Můžu si také objednat?"

Servírka bez mrknutí oka rázovala pryč, jakoby nic neslyšela. Pak si nejspíš uvědomila, že by se stejně musela ke stolu vrátit a zbytečnou námahu si rozmyslela. Otočila se tedy, aby si zapsala objednávku. Po jejím odchodu jsme s matkou konstatovaly, že to dnes přeci jen trošku přehání. Poukazovala jsem na to, že pokaždé, když sem o víkendu zavítáme, je tu pouze ona a nevypadá to tedy, že by se ve službě s někým střídala, což jsem také hned udala jako hlavní příčinu její nevrlé nálady.

"Bez práce nejsou koláče." nesouhlasila se mnou matka a pomáhala dceři s přípravou čaje.

Vhodila jsem sáček s heřmánkem do synova hrnku s horkou vodou, nakázala mu, aby na nic nesahal a odešla na toaletu. Když jsem se vracela, všimla jsem si mého muže, který u baru marně hledal obsluhu. Už tehdy jsem pojala podezření, že se něco přihodilo. Spěchala jsem ke stolu, kde seděla nešťastná dcera s prázdným hrníčkem před sebou. Oddechla jsem si, že se dítě neopařilo a začala zkoumat vzniklé škody, které mezitím otec důmyslně maskoval papírovými ubrousky.

"Budeme si muset přesednout." konstatovala jsem po shlédnutí nasáklého ubrusu a větší čajové louže pod stolem.

Otec rozprostřel na mokrý ubrus další tři ubrousky a podal mi polité matčiny brýle. Vyleštila jsem je dalším ubrouskem a přemýšlela jsem, kam se matka po návratu z toalety usadí, neboť její místo zasáhla povodeň nejvíce.

"A co ta zem?" nadhodila jsem otci, který byl s výsledkem úklidu stolu spokojen.

"To taky utřu." odpověděl otec klidně a hodil na zem dalších pět ubrousků. Poté několik okamžiků leštil nenápadně pod stolem podlahu. Nohou. Najednou se zarazil, významně se na mě podíval a dodal: "Mám z toho lesa trochu zablácené boty."

Pár vteřin jsem se v hrůze neodvažovala podívat na zem. Pak jsem se zvedla a odešla k servírovacímu stolku pro další ubrousky. S úlevou jsem zjistila, že se za ním v rohu nachází i odpadkový koš, který jsme v tu ránu s otcem zaplnili. Poté si otec odešel umýt ruce.Mezitím se ke stolu vrátil můj muž. Servírku se mu najít nepodařilo. Rovněž se k nám připojila i matka, která o celé akci s čajem neměla ponětí. Nadzvedla hromadu ubrousků, zarulovala pod ně ubrus, z kterého jí na nohy kapalo trochu čaje, a prohlásila: "Nahoře huj a dole hnůj?" Pak požádala otce, zda by jí podal další ubrousky. Otec prohlásil, že už žádné nejsou, ani tady, ani na toaletě, kde si v mezičase očistil zablácené boty.

Sotva jsme dokončili úklid, přišla servírka. Matka decentně ukázala na politý ubrus se slovy: "Vylili jsme trochu čaje." Servírka profesionálně nehnula ani brvou a naservírovala nám talíře s objednaným jídlem. Potom opět zmizela. Připadali jsme si poněkud provinile a tak ani nikdo nereptal, že dětem schází kečup a otci pivo.

Když přišla obsluha pro prázdné talíře, požádal otec o zaplacení. Servírka se nejspíš těšila, že už bude mít konečně opět prázdnou restauraci a byla obratem zpět s účtem. Když však otec oznámil, že hodlá platit kartou, mrskla teď již očividně naštvaně s věcmi na servírovací stůl a s hlasitým klapáním podpadků nasupeně odkvačila zpět pro terminál.

Na vlídné rozloučení jsme nečekali a ihned po vyrovnání útraty jsme restauraci opustili. Při odchodu jsme s otcem zahlédli nově příchozí skupinu hostů, jak se snaží k sobě srazit dva těžké kulaté stoly. Nevšimli si, že skleněná deska stolu není pevně spojena s ratanovým stojanem, který setrvával stále na stejném místě, a nebezpečně manipulovali pouze se skleněnou tabulí, za kterou táhli po zemi dlouhý bílý ubrus. Zda došlo k další nemilé události jsme již neviděli, neboť jsme spěchali do nedaleké cukrárny na kafíčko a na zákusek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama