VIDA

27. listopadu 2015 v 14:27 | Ágnes |  Listopad 2015
Dnes je 17.listopadu. Státní svátek. Den volna. Den s dětmi. Již včera jsem se rozhodla vzít je do interaktivního vědeckého muzea VIDA. Večer jsem telefonovala otci, který se těšil na dnešní společný výlet s vnoučaty. Přestože většinou upřednostňuje vycházky na čerstvém vzduchu, souhlasil s ohledem na předpověď počasí s výběrem akce a naše plány pak tlumočil matce a mé mladší sestře.

Vyrazili jsme brzy po snídani a již v deset hodin jsme s dětmi před muzeem netrpělivě vyhlíželi otcovo auto. Překvapilo mě, kolik návštěvníků do muzea míří. Po příjezdu rodičů a sestry jsme prošli dlouhým vstupním tunelem, který byl osvětlen nespočtem malých žárovek. Vše působilo dojmem noční hvězdné oblohy. Těšili jsme se.

U pokladny bylo plno. U šatny bylo plno. I za vstupními terminály bylo plno.

"To je teda blázinec." okomentoval situaci otec a šel zjistit, jaké výhodné vstupné lze zakoupit. Děti mezitím odtáhly matku do obchodu se suvenýry. Než jsme se dostali na řadu, měl otec jasno. Požádal pokladní o slevněné skupinové vstupné typu A, které zahrnovalo dva dospělé a dvě až tři děti. Pouze ke mně podotkl, že do této skupiny zapadá i má mladší sestra, neboť je přeci jen jeho dítětem, přestože už studuje na vysoké škole. Matce pak objednal jedno slevněné vstupné, seniorské.

"Je jí více jak 65let?" zeptala se důrazně pokladní.

"Ano." odpověděl pohotově otec a vytáhl platební kartu.

Sestra, která se zrovna tvářila, že k nám nepatří, se usmála. Já se jen modlila, aby se matka neukázala.

Prošli jsme vstupním terminálem a stanuli na prahu vědeckých objevů. Exponáty byly úžasné. Zcela fascinovaně jsme shledávali, že odolávají veškerému typu zacházení. Většina dětí, které sem rodiče nejspíš volně vypustili a vraceli se pro ně až při zavírací době, běhala nekontrolovatelně od jednoho exponátu ke druhému. Malí vědátoři zběsile mačkali tlačítka a lomcovali s ovládacími prvky ve snaze vyprovokovat jakoukoli akci. Když se jim běhání po hale omrzelo, vozili se na jezdících schodech nahoru na ochoz a obrovským tunelem sjížděli dolů do přízemí. Nutno podotknout, že některé z dětí byly tak rozdováděné, že si ani nevšimly, že k výstupu do patra používají schodiště jedoucí dolů.

Počet rodičů se zdál být minimální. Navíc se většina dospělých soustředěně zaobírala průzkumem některého z vynálezů a dětí si vůbec nevšímala.

My jsme se zezačátku drželi spořádaně pohromadě. Pečlivě jsem četla informační cedulky a snažila se vše tlumočit netrpělivým dětem. Chtěly si všechno vyzkoušet hned. Postupně přestávaly sledovat můj výklad a neustále se vzdalovaly od skupiny stejně jako otec, který s předstihem stíhal obíhat exponáty a neustále na děti volal a odváděl je.

Po hodině strávené v muzeu jsme byli stále na stejném místě, tedy na začátku nekonečné haly plné zajímavostí. Myšlenky na systematický průchod mezi exponáty ze mě postupně sesypaly silné otřesy zemětřesné desky, na kterou jsem se nevědomky postavila, abych vyhledala děti. S obavami jsem pomýšlela pouze na to, zda své blízké v tom mumraji vůbec najdu.

Nevím kolik stupňů na škále Richterovi stupnice jsem právě zažívala, ale silnější vibrace mě donutily otočit se a chytit se připevněného zábradlí. V tu chvíli jsem spatřila otce, jak se i s dětmi zavírá do obrovského černého otočného válce. Matka stála o kousek dál před infrakamerou a fascinovaně sledovala na plátně svůj žlutočervený obraz. Sestra, která se zrovna nacházela v oddělení Člověk, manipulovala s polonahou neuvěřitelně těžkou figurínou představující člověka v bezvědomí. Když se mi podařilo překonat zemětřesení, zamířila jsem k matce, která se nacházela nejblíž. Cestou jsem si stihla vyzkoušet roli rosničky předpovídající počasí před televizní kamerou, prošla jsem větrnou bouří a zvukotěsnou kabinou, kde jsem okusila kolik decibelů snese můj sluch.

Celá rozklepaná, napůl hluchá a s účesem větrnice jsem stanula vedle matky před infrakamerou. Matka, která si zrovna třela nos, aby podpořila prokrvení a dosáhla tak červeného zbarvení, se ulekla. Nikoliv však mého vzhledu, ale barvy, neboť jsem se i přes prožitá dobrodružství jevila na plátně jako modrožlutá. Společně jsme pak čekaly na děti, které se i s otcem stále točily v rotujícím válci testujícím rovnováhu zůčastněných.

Následně jsme se všichni odebrali za sestrou do sektoru poskytujícího názorné informace o lidském těle. Stísněně jsme vkročili dovnitř do obrovského tlukoucího srdce, abychom si přeměřili tep a EKG.

"Půjdeš jako poslední!" upozornila matka otce, neboť se obávala, že svým srdečním rytmem přístroj strhá. Dcera i matka se vystřídaly u madel měřiče, který k jejich úlevě ukázal normální naměřené hodnoty a opustily stan. Syn však upřeně hleděl na obraz tlukoucího srdce, pevně svíral rukojeti měřícího systému a nehodlal místo opustit ani po dokončení testu. Nejprve jsem ho laskavě žádala, aby se se mnou vystřídal. Poté, co se venku vytvořila značná fronta, jsem zvýšila hlas a nakonec jsem musela syna od přístroje násilím odtrhnout. Tento malý incident měl za následek naměření neskutečně vysokých hodnot mé tepové frekvence. Ze strachu o infarkt jsem spěšně opustila červený pulzující stan a hledala pomoc u sestry - lékařky, které se mezitím s vypětím všech sil podařilo umístit umělou figurínu na lehátko. Pozorovala jsem její zájem o obor a čekala, zda se pokusí i o její oživování.

Po třech hodinách v muzeu jsme byli celkem unavení. Zdaleka jsme však neviděli a nevyzkoušeli vše. Přesto jsem navrhla místo opustit a zajet do blízké restaurace na oběd. Nikdo mě nevnímal. Matka stála opět před infrakamerou. Sestra se snažila najít ledvinu, kterou upustil jeden z návštěvníků, a umístit ji společně s ostatními plastovými vnitřnostmi do dutiny břišní. Syn se nehodlal vzdálit od obrovského magnetu, na který společně s dalšími dětmi přihrnoval hromady hřebíků. Dcera se stále točila v rotujícím válci.

U východu byl pouze otec. Ne však proto, že by chtěl ze zábavného centra odejít. Nacházelo se zde velké, několik desítek metrů dlouhé koryto plné tekoucí vody. Názorná ukázka přehradních systémů a vodních elektráren. Většina dětí se bavila napouštěním přehrady a posléze jejím protržením. Napjatě pak sledovaly záplavy v malé plastové vesničce pod hrází. Otec byl s další skupinkou dětí zcela ponořen do hry s plavební komorou. Marně se snažil vysvětlit dětem, jak je toto zařízení důležité pro plavbu plastové loďky, kterou mu však jeden z chlapečků odmítal zapůjčit k názorné ukázce. Otec byl již zcela uřícený a rozčilený. Zaslechla jsem jak na děti marně křičí: "Ale to nemůžete! Takhle to nebude fungovat!" a snažil se držet vrata zdymadla, které mu děti nekontrolovatelně zavíraly a otvíraly.

Muzeum jsme nakonec opouštěli zcela vyčerpaní po více než čtyřech hodinách. Sestupovali jsme po rampě dolů k parkovišti společně s několika dalšími rodiči, kteří za sebou táhli vzpouzející se a plačící děti. Většina z nich přes slzy nešťastně volala: "Já nechci pryč!" "Já nechci pryč!"

Malí návštěvníci se očividně chtěli dál bavit, oběvovat a hrát si. Přesně tak, jak je to napsáno v reklamních letácích muzea.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama