Mikuláš

4. prosince 2015 v 8:13 | Ágnes |  Prosinec 2015
S blížícím se mikulášským nadělováním narůstá v dětech strach z čerta a také pochybnosti o tom, zda byly dostatečně hodné. Dcera, která nedávno oslavila osmé narozeniny, je již přeci jen trochu všímavější a její dotazy ohledně očekávané trojice se momentálně týkají především dvou doplňujících bodů: "Proč má čert boty a ne kopyto?" a "Jak je možné, že se zná s tatínkem?"

Syn, který zatím spadá do kategorie předškoláků, je v tomto ohledu zvídavější. Nutno podotknout, že také o něco víc zlobí a má tedy nejspíš z čerta úměrně větší strach. Včera mi svými dotazy pěkně zatopil pod kotlem. Začalo to jeho nevinnou otázkou:

"Mami, kde bydlí čert?"

"V pekle přece."

"Kde v pekle?"

"No, pod zemí."

"Kde pod zemí?"

"Dole, pod zemí." ukázala jsem směrem dolů.

"Pod podlahou?"

"No, pod naší ne." odpověděla jsem vyhýbavě, abych syna nevyplašila.

"A kde teda?"

"V lese."

"Kde v lese?"

"V lese pod zemí."

"Tam jak chodíme na procházky?"

"Tam ne." nechtěla jsem ho odradit od našich výletů do přírody.

"A v jakém lese?"

"V hlubokém. V tom nejhlubším, aby k němu nikdo nenašel cestu."

"A kudy tam čerti chodí?"

"Asi nějakou dírou v zemi. Nebo skálou."

"Skálou? Jakou skálou?"

"Takovou vysokou skálou v lese." upřesnila jsem a pomalu mi začínalo být z řečí o čertovi horko.

"Tou jak jsme na ni lezli?"

"Tou možná taky. Mají tam tajný vchod a ten umí otevřít kouzlem."

"Jakým kouzlem?" chtěl hned vědět syn

"To nevím. To ví jen čerti." rezignovala jsem nakonec a přiznala tak, že nejsem vševědoucí.

Doufala jsem, že debata o čertech tímto skončila. Syn byl chvíli zticha a srovnával si informace v hlavě. Pak začal nanovo. Dotazoval se, zda mu Mikuláš konečně přinese Titanic. Upozornila jsem ho, že Mikuláš naděluje ovoce a oříšky. Syn se zašklebil, neboť ovoce nerad a zeptal se mě, zda náhodou nejsem taky Mikuláš. V očích mu svítila naděje na to, že mu vysněnou loď daruji já.

"Hračky nosí až Ježíšek pod stromeček." upřesnila jsem.

"Ale minule mi Mikuláš přinesl lego!" nedal se syn.

"To byl adventní kalendář, ten Mikuláš někdy naděluje." připustila jsem, "ale jen moooc hodným dětem."

Syn nejspíš přemýšlel nad svým zlobením, neboť se s obavami v hlase zeptal: "A mami, řekne čert tátovi, že jsem zlobil?"

"Proč by to měl čert tatínkovi říkat?" zjišťovala jsem opatrně. Neboť jsem nechápala, proč by měl rohatý mému muži žalovat, a už vůbec mi nebylo jasné, kam syn míří.

"Říkala jsi, že čert všechno vidí."

"To ano, ale proč by to měl tatínkovi vykládat?"

"Ty mu taky říkáš, když zlobím."

"Já ano, ale čert ne." pochopila jsem.

"A mami, odnese si nás čert? Vždyť jsme se sotva narodili." zeptal se syn nakonec lítostivě.

"Ne, neodnese."

"Určitě?"

"Určitě." Ujistila jsem vyčerpaně syna a poslala ho za dcerou do pokoje nacvičovat mikulášskou říkanku, přestože už při pouhém Mik-miku… dostávám nervový tik, neboť děti pilně a nahlas trénují již několik dní.

Hned večer jsem pak upozornila svého muže na to, že se ho syn nejspíš bojí víc než čerta, a že pokud Mikuláš nechce vidět nejzklamanější dítě na světě, měl by urychleně začít shánět Titanic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama