Titanic

22. prosince 2015 v 16:18 | Ágnes |  Prosinec 2015
Slavná loď syna fascinuje již několik měsíců. Když se o ní dozvěděl, podrobil mě detailnímu výslechu. Musím přiznat, že jsem v tomto okamžiku děkovala internetu za jeho existenci, neboť mé znalosti ohledně Titanicu v té době nebyly značné. Posléze jsem synovi dovolila, aby si na youtubu prohlížel podmořská videa a také umělé simulace potopení legendárního parníku.
Když měl syn ve všem jasno, oznámil mi, že chce Titanic. Vzhledem k tomu, že tuto loď běžně v hračkářství nekoupíte, přistoupila jsem k tvůrčímu kroku. Přinesla jsem zásobu kartonů a modelářské barvy a požádala jsem svého muže, zda by mohl společně se synem loď vyrobit. Syn byl na rozdíl od tatínka nadšený. I můj muž však v sobě záhy objevil modelářský talent. Zapáleně vyřezával jednotlivé díly a slepoval je k sobě. Napomínala jsem ho, aby zaměstnal i syna, který vše pouze napjatě pozoroval.
"Nemůžu mu dát přeci do ruky nůž a horké lepidlo!" poučil mě manžel, který si chtěl očividně plavidlo vyrobit sám. Po dvou hodinách byla slepená a natřená loď slavnostně předána synovi. Jeho první dotaz, k hrůze mého muže, byl, zda si ji večer může vzít do vany. Živá diskuze o odolnosti papíru vůči vodě byla následně zpestřena o další problematiku.
"Jak ji potopím, když nejde rozpůlit?" dotazoval se syn udiveně, neboť má o procesu zkázy Titanicu zcela přesné informace.
"A kam dám panáčky?" zeptal se poté, co zjistil, že loď nelze nijak otevřít, a že se tedy jeho oblíbení lego panáčci nedostanou do svých kajut.
Nepřesnosti v detailech vytvořené lodi vyvolaly synovo zklamání. Druhý den tedy zakoupil můj muž pravý model Titanicu. Když jsem prohlédla obsah krabice a velikost připravených dílků, upozornila jsem syna, že bude muset se skládáním počkat na tatínka, neboť nejsem schopna milimetrové částečky ani uchopit, natož k sobě přilepit. Syn se vztekal, neboť čekání nesnáší. Navrhla jsem tedy, zda by mu nestačilo, kdybychom společně slepili pět základních, největších částí lodi a komíny.
"Nestačilo." odpověděl vzdorně.
A tak se čekalo na tatínka. Dva dny pak smrdělo po domě lepidlo a barvy. Po zhotovení lodi jsem svého muže pochválila za pěknou práci a požádala ho o novou sadu na manikůru, neboť jsem zjistila, že k manipulaci s pidičástečkami používal moji pinzetu a k zabrušování dílků můj pilník na nehty.
Večer si vzal syn slavnostně loďku do vany. Přestože jsem ho varovala, že jde o křehký model, neustále ji potápěl pod hladinu, takže po vypuštění vany odteklo do odpadu kromě vody i několik menších dílků. Pláč nastal v okamžiku, kdy se ulomil stěžeň. Asi hodinu jsem se ho snažila přilepit vteřinovým lepidlem zpět, načež jsem ulomila i druhý. To už jsme slzeli oba. Postavila jsem Titanic na poličku a poradila synovi, aby na něj raději nesahal.
Syn se vrátil ke svému oblíbenému legu. Většinu času tak tráví v pokoji nad kostkami. Jeho zálibu ve stavbě lodí hodlám nadále podporovat, neboť si ještě celkem živě vzpomínám, jak se stejným zápalem nedávno prožíval příběh záhadného ježka v kleci. Toto předešlé období pro mě bylo velice vysilující, neboť se ve sklepě pořád pátralo po zakoupeném hlavolamu, a když syn zakřičel: "Pozor! Vontové!" byli jsme nuceni všichni utíkat. Kromě toho mě syn celý měsíc neoslovil jinak než "Červenáčku" a musela jsem neustále nosit viditelně připíchnutý žlutý špendlík.
Doufám tedy, že se mi brzy podaří sehnat synův vysněný "Titanic na potopení", a že synovi jeho záliba ještě nějaký čas vydrží.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama