U lékaře

5. února 2016 v 11:32 | Ágnes |  Leden 2016
Dnešní dopoledne jsem strávila v čekárně městské nemocnice. Přestože jsem šla pouze na konzultaci a byla předem řádně objednána, poseděla jsem si tam bezmála hodinu. Za tu dobu jsem vyslechla nespočet prásknutí dveřmi.
Čekárna byla čtvercová místnost společná pro pět ordinací. Dále zde byly dveře do třech kabinek, úklidová místnost, jedna místnost s nápisem akutní ambulance a další dveře s označením zákroková ambulance.
Všechny dveře byly zvenku opatřeny koulí nikoli klikou, tudíž se při každém jejich zavření muselo dveřmi prásknout. Všichni ze zaměstanců byli řádně vybaveni početným svazkem klíčů, aby si mohli jednotlivé dveře z venku otevírat. Usadila jsem se zády ke zdi a vytáhla časopis. Prvních deset minut se nedělo nic zvláštního. Všechny dveře zůstávaly zavřené. Pak ovšem vypukl příval bouchání.
Nejprve jedna ze sester vyšla z ordinace číslo jedna, poctivě za sebou zabouchla. Odemkla si a vešla do ordinace číslo tři. Opět zabouchla dveře, přestože byly zevnitř opatřeny klikou. Poté vyšla jiná sestra z vyšetřovny číslo čtyři. Odemčela a zmizela za dveřmi číslo jedna. Dvě prásknutí dveřmi. Následně se první sestra vracela z ordinace tři na jedničku. Opět se ozvalo řinčení klíčů plus dvojité prásk, prásk. Další prošel čekárnou doktor. V ruce měl svazek klíčů. S hlasitým prásknutím zmizel v ordinaci číslo čtyři. Mezitím z vyštřovny číslo tři vystrčili do čekárny paní na vozíčku. Sestra neváhala a hlasitě za ní práskla dveřmi. Pak se dostavila uklízečka. Poctivě vysypala smetí ze všech ordinací i ambulancí. Ozvalo se sedm prásknutí za sebou. Ve dveřích ordinace číslo tři někdo zapomněl zvenku klíče. Přišel zřízenec. Jako jediný ze zaměstnanců klíče neměl. Marně klepal na ordinaci číslo jedna, ve které měli být v tu chvíli minimálně dvě sestry a doktor. Nikdo neotvíral.
Odložila jsem časopis, neboť v nepřiměřeném hluku jsem nebyla schopna soustředit se na četbu. Během další půlhodiny jsem tak měla možnost sledovat neustálé pobíhání sester z ordinací do ambulancí, vyšetřoven a zpět doprovázené vždy hlasitým prásknutím.
Po hodině úmorného čekání mi došla trpělivost. Chystala jsem se s hlasitým prásknutím opustit čekárnu. K mé smůle se vchodové dveře se přede mnou samy odsunuly, aniž bych se jich musela dotknout. V tom okamžiku jsem z ordinace číslo tři zaslechla své jméno. V mžiku jsem byla uvnitř. Při odchodu jsem se slušně rozloučila a pořádně za sebou práskla dveřmi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama