Návštěva

1. června 2016 v 8:39 | Ágnes |  Květen 2016
Včera odpoledne jsme měli výjmečnou návštěvu. Byla to návštěva nečekaná a ojedinělá, návštěva milá a pohodová, klidná a radostná. Návštěva, na kterou dlouho nezapomeneme.

Ráno potkal otec u vlakového nádraží ve městě tetu. Já tu tetu teda v životě neviděla, vůbec jsem ji neznala, dokonce jsem o ní ani nikdy neslyšela. S tetou se znal pouze otec, přesto se s ní také léta neviděl, vlastně se viděli asi tak jednou, nebo dvakrát za život. I tak se ale poznali a měli ohromnou radost, že se sešli. Otec byl dokonce tak nadšený, že naložil tetu do auta a přivezl ji rovnou k nám domů.

Teta se moc nezdráhala, byla sympatická a upovídaná. Ve zkratce nám pověděla svůj životopis, pověděla nám o jiných tetách, o jejich dětech, vnoučatech a dalších vzdálených příbuzných. Pověděla nám toho hodně, ale nejvíc vykládala o své dceři, která žije v Austrálii, ale momentálně je u tety na návštěvě. Také dceři obratem telefonovala a o všem ji informovala.

Její dcera, která do této chvíle neměla ani ponětí, že má kousek za městem nějaké příbuzné, projevila ihned zájem nás také navštívit.

Teta jí udala adresu a už se to všechno balilo, balilo se to a pakovalo, dcera i její dvě malé dcery. Už to všechno jelo k nám, takže jsem šla rychle trochu poklidit.

Moc jsem toho tedy nestihla. Stačila jsem pouze vysát, umýt koupelny, nachystat malé občerstvení, přeleštit okna, skočit do obchodu, utřít prach a vydrhnout terasu, prostřít stůl, vyprat, vyžehlit a vystrojit děti. V mezičase jsem rychle zavolala matce, aby okamžitě přijela, neboť se otec zbláznil a sezval mi do domu cizí lidi. Také jsem volala svému muži, aby se vrátil urychleně z práce a sestře, aby nám přišla s návštěvou pomoct.

Stihla jsem to tak tak a už tu byla návštěva, která si ještě cestou jela nakoupit, takže místo v jednu přijeli až ve čtyři. Nám to ale nevadilo, protože nám čekání nevadí, nevadí nám ani čekání na nečekané návštěvy, čekání na cizí lidi, tety, jejich dcery a další potomstvo.

Usadila jsem všechny na terasu. Otce, matku, sestru, tetu i její dceru, která okamžitě vytáhla fotky a albumy. Měla jich několik tisíc, pořád mluvila a mluvila, ukazovala a promítala - jejich dům, psa, manžela, kočku, dovolenou, zahradu, další dovolenou, děti, děti jak byly malé, děti jak byly větší a děti jak jsou teď.

Ty její děti si zatím hrály na naší zahradě. Byly to dvě holčičky, něco mezi šesti a devíti. Byly veselé a živé, neustále běhaly, běhaly rychle a radostně. Běhaly bosé a vůbec jim nevadilo, že je po dešti, že je trochu mokro a bláto. Běhaly bosé i po domě, v obýváku, dětských pokojích i v ložnici. Nejvíce bláta bylo ovšem na schodišti, neboť běhat po schodech je prostě super.

Holkám z toho běhání také pořádně vyhládlo, takže neustále křičely, že mají hlad. Nestačila jsem nosit občerstvení. Sotva holky dojedly, už měly zase hlad. V lednici už nebylo vůbec nic, nebyl tam ani kečup ani hořčice, nebyly tam už ani okurky, marmelády a držák na vejce, přesto ty holky pořád křičely hlady.

Hlad začínali mít už i všichni ostatní, neboť už byl večer a stmívalo se. Návštěva se malinko protáhla, přesto se však stále neměla k odchodu, neboť se sedělo opravdu příjemně. Také jsme zatím neviděli všechny fotky, takže se domů rozhodně ještě nepojede.

Konverzace už se zúčastňoval pouze otec, který byl jako jediný schopen návštěvu překřičet. Rozebíralo se veškeré možné příbuzenstvo. Postupně vyšlo najevo, že máme příbuzné naprosto po celé republice, možná i po celém světě. Určitě máme tedy příbuzné v Austrálii. Jsou to ti, co u nás budou nejspíš dnes i nocovat, neboť oni prostě domů nespěchají, nemusí a nepůjdou.

Matka a sestra spaly nad hromadou fotek. Já pomalu rozestýlala všechny postele v domě, načež se návštěva konečně zvedla. Omluvili se, že se nemůžou zdržet, nemůžou u nás dokonce ani přespat. Musí už jít, děti už mají hlad, takže si jenom umyjí ty zablácené nohy a frčí.

Ve dveřích jsme ještě narychlo shlédli několik posledních fotek a vřele se s návštěvou rozloučili. Naši odjeli vzápětí. Všichni byli malinko unavení, všichni měli zážitek, všichni mají na co vzpomínat. Celé to bylo takové vydařené a pěkné, škoda, že už je konec. Byla to prostě taková úžasná, nečekaná návštěva, která se podaří jen jedinečně a výjmečně, doufám, že tak jednou za život.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama