Komunikace

4. října 2016 v 10:55 | Ágnes |  Říjen 2016
Můj šestiletý syn je od narození nadmíru komunikativní a zvídavý. Již jako malé novorozeně projevoval neustále silnou touhu nám všem něco sdělit. Kladl nám spoustu otázek a dožadoval se odpovědí. Vzhledem k tomu, že v té době poměrně zaostával v umění komunikace, projevoval svá přání pláčem a křikem, prostě a jednoduše neustále řval a řval.

V té době jsem neměla o synově touze po vědění ani potuchy. Jako starostlivá matka jsem mínila, že je dítě neustále hladové, takže místo odpovědí jsem syna ládovala mlékem. Nezastavily mě ani synovy rekordní přírustky na váze, neboť chvilky krmení byly opravdu krásné, odpočinkové a relaxační, a to zejména proto, že syn neměl možnost nic sdělovat a byl tedy alespoň nějaký čas potichu.

První smysluplnější výrazy začal syn používat zhruba v deseti měsících věku. Mezi nejoblíbenější patřila jednoznačně spojení typu kojo-kojo, koďo-koďo případně ku-k. Tato úsloví užíval syn při každé vhodné příležitosti, označoval jimi různé předměty, akce či potřeby. Pro srozumitelnější domluvu dokonce přibral i pár jednoduchých gest, zejména úder pěstičkou, ke kterému přistupoval v náročnějších situacích, zvláště pak při komunikaci s méně chápavými jedinci.

Synova slovní zásoba se i nadále rychle rozvíjela a společně s ní rostl i příval otázek. Situace vrcholila mezi druhým a třetím rokem synova života, kdy prožíval období neustálého Proč? Ptal se, proč jedeme do obchodu autem, proč je obchod daleko, proč nebydlíme u obchodu, proč musíme nakupovat, proč musíme jíst, proč musí jít se mnou, proč je malý, kdy bude velký, kolik je mi let, kolik je tátovi, babičce, dědovi, prababičce a paní prodavačce, proč musíme platit, proč mi dává pokladní peníze zpátky, proč parkujeme za obchodem a proč zase jedeme domů.

Jedno proč tak následovalo další a za ním další a další, bylo to takové příjemné a milé, dokonce jsem to celé vydržela a přežila a zdárně jsem se dožila synova nástupu do mateřské školy.

Mateřská školka splnila očekávání má, nikoli však očekávání mého syna. Ukázalo se, že paní učitelka není přístupna synovým dotazům. Navíc kladla na syna nepřiměřené nároky, chtěla, aby si hrál s kamarády, aby dělal kolo kolo mlýnský, stavěl kostky a kreslil. Chtěla, aby po obědě odpočíval, nebo dokonce spal. Chtěla, aby měl svou značku, aby poslouchal a aby byl potichu. Syn se tedy rozhodl školku bojkotovat a pod záštitou nemoci raději zůstával doma.

Doma jsem tím pádem zůstávala také já, abych se mohla o syna starat, ale zejména proto, abych mu mohla zodpovídat neustálé dotazy, číst mu, pouštět mu naučná videa a vyhledávat mu informace o okolním světě.

Postupně jsme prostudovali veškeré možné encyklopedie o zvířatech, lidském těle, podmořském životě a o vesmíru. Naučili jsme se nazpaměť všechny značky aut, všechny vlajky světa, veškerá hlavní města, největší řeky, nejvyšší hory a nejhlubší příkopy. Pročetli jsme knihy o vzniku země, zemských vrstvách, sopkách, lávě, vyvřelinách a horninách. Prolistovali jsme Guinessovu knihu rekordů, navštívili jsme veškeré dostupné knihovny a projeli jsme celý internet.

Syn chtěl všechno vědět. Ptal se, proč musíme dýchat, jestli stromy taky dýchají, jestli dýchá náš králík a kočka, jestli může dýchat pod vodou, proč mají potápěči kyslíkovou masku, jak hluboko se můžou potopit, jestli je tam tma, zda mořský ďas v té tmě vidí, jestli si ho může ulovit, zda bude mít potápěčské hodinky a baterku, jak to, že baterka svítí, proč svítí slunce, jak je od nás daleko, jestli může letět do vesmíru, jestli se tam dá dýchat, jestli je tam gravitace, co je v zemském jádru, jak je to hluboko a jestli se tam může provrtat.

Letos syn nastoupil do první třídy. Škola je fajn, škola je o vědění a informacích, škola bude syna bavit.

První dny ve škole byly krušné, děti se vůbec neučily. Syn byl zklamaný a frustrovaný. Škola je prý blbá. Paní učitelka vůbec nemluví o vesmíru a robotice. Pořád jen rozdává puntíky. Žluté, černé, modré, taky červená srdíčka, zelené vykřičníky, případně různobarevná razítka.

Syn se mě ptal, co všechny ty znaky znamenají. Proč má v deníčku tři černé puntíky, za co má vykřičník, co znamená razítko s medvídkem, kde žije grizzly, kolik váží, jak je silný, jestli poletíme do Ameriky, jak vysoko letí letadlo, jestli se v takové výšce dá dýchat, zda může z letadla vyskočit s padákem, z čeho je padák ušitý, čím se řídí, kdo ho vymyslel, kdo první skočil, kdo skočil poslední a jestli půjdeme skákat už tuto sobotu.

Pak mi syn prozradil, že ho paní učitelka ve škole napomínala když zjišťoval, kde bydlí spolužák, s kterým sedí v lavici. Paní učitelce se také nelíbilo, když se ptal spolužáka, zda už umí číst a psát, jestli umí počítat, co zrovna píše, proč nepočítá, jestli už má hotový domácí úkol, proč tak škrábe, jestli ho někdy škrábla kočka, zda ví, kde žije gepard, proč je v Africe pořád horko, jak horké je slunce, jestli umí rozdělat oheň pomocí lupy, kde se dá lupa koupit a kolik asi stojí.

Nakonec byl syn přesazen. Sedí teď vedle spolužačky. Spolužačka je klidná, tichá a vzorná. Je až s podivem, jak se v posledních dnech zhoršil její prospěch. Dokonce už dostala i několik napomenutí a černých puntíků za vyrušování. Doma si stěžovala na syna. Prý ji nenechal pracovat. Ptal se jí, jestli už je hotová, jestli už dopsala, jakou tužkou píše, kdy si přinese pero, zda to bude pero s gumou, jestli má gumu na pastelky, kdo jí je koupil a ořezal, jak jsou ostré, jestli se už někdy řízla, zda byla v nemocnici, jak rychle jede sanitka, kdo přepíná semafor, zda jsou v něm baterky a dráty, jestli umí sestrojit svítící lampion, proč svíčka hoří, kdy bude průvod a zda se ho spolužačka zůčastní.

Syn byl opět přesazen. Sedí teď sám a neruší. Když chce něco říct, tak se přihlásí. Dnes se prý hlásil neustále. Ptal se paní učitelky, jestli může napsat písmeno M na tabuli, proč mají ve třídě tabule dvě, jak se ovládá ta interaktivní, jestli je napojená k počítači, zda si může na počítač sáhnout, jestli má paní učitelka internet a hry, jestli jsou to hry s písmeny nebo s číslicemi, do kolika umí paní učitelka počítat, zda má nekonečno konec, jestli je vesmír taky nekonečný, zda se tam dá doletět, jak dlouho by to trvalo, kolik planet by viděli, co je to kometa a kolik je ve vesmíru meteoritů.

Doma jsem synovi domlouvala. Vysvětlila jsem mu, že napomenutí je špatné, že černé puntíky jsou taky špatné a že ani vykřičníky a poznámky za moc nestojí. Zdůraznila jsem, že musí být hodný, poslouchat, nezlobit a nevyrušovat.

Syn si vzal mé rady k srdci. Dnes dokonce přinesl ze školy překvapení. Dostal první známku. Když jsem se ho ptala, za co tu jedničku má, tak mi zcela vážně odpověděl:

"Za to, že jsem se celý den na nic neptal."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mila Mila | 4. října 2016 v 15:12 | Reagovat

Moc hezké, jen tak dál, těším se na další příspěvek

2 lenka lenka | E-mail | 10. října 2016 v 11:55 | Reagovat

Výstižné :-)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama