Jánošíkova jeskyně

29. března 2017 v 9:17 | Ágnes |  Ágnes s rodinou v Lázních
Lázeňské městečko leží v údolí mezi smíšenými lesy. Lázeňský hotel je rovněž obklopen lesy a i všechny cesty přilehlého lázeňského lesoparku ústí do hustých lesů.

Lázeňské lesy mají strmé a příkré kopce, mají značené turistické stezky, je v nich spousta spadaného listí, čerstvého vzduchu a kořenů a je v nich také Jánošíkova jeskyně, ke které jsme se dnes rozhodli vyrazit.

O Jánošíkově jeskyni jsme byli předem dobře informováni tchýní, která, jak se zdálo, jeskyni již několikrát navštívila, která nám o ní dopodrobna několik dní předem vyprávěla a která nám slíbila, že nás k Jánošíkově jeskyni dovede.

K Jánošíkově jeskyni jsme vyrazili hned po snídani, po fotbálku, po procedurách, po kafíčku a po bazénu, takže jsme měli do oběda spoustu volného času a těšili jsme se na příjemnou a klidnou procházku, která nás od hotelu vedla zcela přirozeně nejprve do lázeňského parku.

Když jsme dorazili k první parkové lavičce, tak jsme si povšimli, že se nám cestou někde ztratila tchýně, která byla na této procházce ztěžejní osobou, neboť jako jediná věděla, kudy se k Jánošíkově jeskyni jde. Usadili jsme se tedy na lavičku a čekali jsme, až se tchýně konečně najde. Pravda je, že jsem na tchýni čekala pouze já, neboť otec, který nesnáší čekání a zdržování, vyrazil vpřed hledat trasu, děti odběhly na prolézačky a krmit kačeny, matka se vrátila do hotelu na proceduru a sestra se v podstatě odpojila od skupiny již před hotelem a šla raději do městečka na kafíčko a na oplatek.

Seděla jsem na lavičce několik minut, když se najednou přihnala uřícená tchýně. Přiznala, že se vrátila do hotelu pro foťák. V rychlosti mi ukázala několik desítek fotek, které stihla během dopoledne pořídit a už jsme zase pokračovaly v cestě k jeskyni.

Cesta směřovala samozřejmě přes celý park a dále kolem kačeního jezera, kde se k nám připojily děti. Cesta vedla až za jezero, vedla až úplně nakonec rozlehlého lesoparku, vedla na kraj hustého lesa, kde si tchýně najednou uvědomila, že na lavičce v parku zapomněla obal od fotoaparátu.

Nezbylo nám tedy, než se vrátit kolem kačeního jezera, prolézaček a posilovacích strojů zpět na začátek parku, kde na lavičce leželo pozdro od foťáku. Vedle pouzdra ležel otec a spokojeně se opaloval. Otec nám také hned oznámil, že již našel správný směr, který vedl překvapivě zcela opačným směrem. Vedl na úplně jiný konec lesoparku. Vedl kolem zchátralých kamenných altánků a vedl nás tak dlouho, že jsme měli všichni pocit, že ten park snad nikdy neskončí.

Když jsme se konečně doplahočili k lesu, objevila se před námi úzká stezka značená červenou turistickou značkou. Stezka stoupala příkře do svahu, byla pokrytá vrstvou spadaného listí, byla mokrá a kluzká, takže se nám všem výborně šplhalo. Otec si během výstupu prozpěvoval, děti výskaly radostí a tchýně vykládala o Jánošíkovi, Jánošíkově jeskyni, o zbojnících, o jejich tajných lesních stezkách, o přepadávání, o okrádání a o spravedlnosti.

Tchýnino vyprávění nemělo konce, stejně jako ta šílená trasa, která nás nakonec zavedla až do nejhlubší a nejtmavší části lesa, zavedla nás k našemu cíli, zavedla nás k té slíbené Jánošíkově jeskyni.

Jeskyně byla také tmavá, byla i poměrně málo prostorná a vysoká, byla to v podstatě taková větší díra v šedé vlhké skále, takže jsme se všichni divili, jak je možné, že se tam mohla vejít celá Jánošíkova banda.

Divila se překvapivě také tchýně, která až nyní přiznala, že vůbec netušila, jak jeskyně vypadá, kde leží a jak se k ní člověk vlastně dostane.

Tchýně také hned vytáhla fotoaparát a začala fotit. Nejprve vyfotila děti před jeskyní. Pak pořídila snímek otce před jeskyní, mě před jeskyní, snímek celé skupiny před jeskyní a také obrázek jeskyně samotné. Vyfotila několik blízkých kamenů, stromů a keřů. Vyfotila také interiér zcela tmavé jeskyně. Vyfotila děti v tmavé jeskyni, mě v tmavé jeskyni a také sebe v té zcela tmavé jeskyni. Otec se do jeskyně nevešel, tudíž ho vyfotila na lavičce u informativní cedule. Následně řádně zdokumentovala přilehlé okolí a na závěr ještě pořídila několik selfíček s jeskyní, kamením, stezkou a lavičkou. Fotografování ukončila slovy: "Musím to všechno nafotit, abych to mohla ukázat dědovi, aby to všechno viděl, abych mu o tom celém mohla pořádně a do detailu povykládat a aby mi hlavně věřil, že jsem tu Jánošíkovu jeskyni tentokrát opravdu navštívila."

Když se všichni spořádaně vyfotili, když si všichni odpočinuli, když se děti řádně v jeskyni vyválely a zašpinily, tak jsme konečně mohli vyrazit na zpáteční cestu, která byla po kluzkém listí mnohem dobrodružnější, zajímavější a také rychlejší, což bylo ovšem dobře, neboť se blížilo poledne a bylo načase vrátit se do lázeňského městečka na oběd.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama