V muzeu

7. srpna 2017 v 17:22 | Ágnes |  rok 2017
Je začátek srpna. Je za námi první polovina letních prázdnin. Je za námi dovolená u moře. Je za námi i dovolená v tuzemsku a je za námi i každoroční relaxační pobyt v lázních.

Je čas horkých letních dní, je čas povalování u bazénu a je také čas nudy, a to zejména pro děti, které mají neustálou potřebu běhat, skákat, vyvádět a řádit.

Je jasné, že pokud se chci úspěšně dožít začátku nového školního roku, pokud chci ve zdaví a zejména psychické pohodě prožít i druhou polovinu prázdnin, pokud nechci zešílet z neustálých dětských nápadů a návalů energie, musím dětem na každý den vymyslet bohatý, zábavný a zejména inovační program.

V pondělí jsme s dětmi navštívili Papouščí zoologickou zahradu. V úterý jsme jeli do nedalekého zábavního parku. Ve středu jsme se vypravili do muzea na výstavu lega a celý čtvrtek jsme strávili na toboganech v aquaparku.

V pátek už jsem byla po všech těch výletech a krásných dnech strávených s dětmi poněkud vyčerpaná a unavená. Tajně jsem se začala těšit na prvního září. Děti byly naopak ihned po probuzení plné energie a síly, byly připraveny na nový den a na nové zážitky, takže jsem je naložila do auta a vyrazili jsme na další výlet.

Vyrazili jsme ráno v devět hodin. Cestou jsme nabrali matku. Matka s dětmi nebyla v Papouščí zoo, v zábavním parku, na výstavě lega, na zmrzlině, na hříšti ani v aquaparku, tudíž se na výlet opravdu těšila a těšila se ještě víc, když jsem jí tajně pošeptala, že mám pro děti překvapení a že jedeme do muzea strašidel.

Muzeum strašidel se nachází uprostřed náměstí jedné menší obce. Muzeum je strategicky umístěno v prostorách pod zrušeným hřbitovem. Muzeum je zřízeno ve sklepení bývalé ledárny a seznamuje návštěvníky s místními pověstmi, které jsou plné hejkalů, bludiček, polednic, čertů a hastrmanů. Muzeum je od nás vzdáleno zhruba šedesát kilometrů, tudíž nás čekala pohodová asi hodinová cesta.

Cesta teda pohodová vůbec nebyla. Jeli jsme přibližně tu hodinu, když jsme narazili na první objížďku. Objížďka nás strhla z hlavní silnice a z našeho směru mezi lesy a luka. Svedla nás krkolomnými zatáčkami do malých zapadlých vesniček a po půl hodině úmorné cesty nás přivedla k další objížďce a dalším zatáčkám. Cíl cesty byl v nedohlednu. Jeli jsme další hodinu a projeli jsme další neskutečné objížďky a nakonec jsme dojeli k dalšímu objezdu, který tentokrát objížďel tu předchozí objížďku.

Bylo to velice příjemné a krásné objíždění a po další půlhodině, tedy na konci té objížďky objížďky na nás čekala značka slepá silnice, takže nezbylo, než zastavit. Byli jsme v pusté krajině. Matka prohlásila, že je tu krásně, a telefonovala otci. Otec se divil, že jsme stále ještě na cestě, tudíž ho matka informovala o všech těch nenadálých objížďkách, zatáčkách a zátarasech. V tom okamžiku otec zalitoval, že nejel na výlet s námi, neboť autoturistiku zbožňuje. Výlety zbožňují také děti, které křičely, že je jim špatně, že chtějí domů, že chtějí pizzu, že chtějí na hřiště a že už chtějí konec výletu.

Po tak dlouhé a namáhavé cestě nepřipadal konec výletu v žádném případě do úvahy, takže jsem odhodlaně otočila auto, zapnula navigaci a vydala jsem se hledat další objížďky, objížďky objížděk a slepé silnice.

Byl krásný srpnový letní den. Bylo slunečno. Bylo asi tak 36 stupňů. Bylo horko a pařák a bylo něco málo po poledni, když jsme konečně dorazili na náměstí k muzeu.

Na náměstí byla kašna, zmrzlina i informační centrum, takže se děti osvěžily a vykoupaly. My s matkou jsme zakoupily lístky na výstavu a už nás paní z informačního centra vedla po krkolomných kamenných schodech do temného a studeného sklepa, kde spustila začátek expozice, popřála nám pěknou zábavu, přibouchla za námi dřevěná vrata a odešla.

Na vteřinu jsme se ocitli v naprosté tmě. Pak se rozsvítilo matné světýlko a před námi se objevil dřevěný chodníček se zábradlím, který se ztrácel v nedohlednu v čenočerné temnotě ledového sklepa. Z reproduktoru se ozval hluboký mužský hlas a přivítal nás. Syn se křečovitě chytil matky za ruku a dceři se strachem rozšířily zorničky. Následně se v prním výklenku na pravo od chodníčku rozblikala žárovička a osvítila první výjev nazvaný Kat a žena na pranýři. Polekaně jsme uskočili. Ze sklepního prostoru na nás zíraly dvě postavy v životní velikosti oděné do podivných cárů a hader. Obličej jim tvořila jakási posmrtná maska s děsivě vyvalenýma, krví podlitýma očima a s velikými vyceněnými zuby. Syn sevřel matku kolem pasu a dcera zavřela oči. Z reproduktoru znělo vyprávění o hrdelním právu, o spravedlnosti, o zlých pomlouvačných ženách a o katovi.

Snažila jsem zbavit děti strachu a přimět je k poslouchání výkladu. Také matka poněkud nejistě tvrdila, že se jedná o pouhé figuríny, pohádky a příběhy, že se není čeho bát a že to bude určitě pěkné. Následně prohlásila, že ven jít stejně nelze, neboť nás paní průvodkyně ve sklepě zamkla.

S hrůzou jsem na matku pohlédla. Dcera se na mě přimáčkla tak silně, že mě málem shodila do výklenku ke katovi a syn ještě víc zabořil hlavu do matčina klína.

V tu chvíli žárovka nad katem zhasla a naproti se objevil druhý výjev. Ze sklepní síňky na nás strnule hleděli Zkamenělí svatebčané v hadrech, s šílenou grimasou v obličeji, s vyboulenýma očima a odhalenými zuby. Nadskočili jsme hrůzou. Syn se rozbrečel a dcera si křečovitě přimáčkla uši.

Reproduktor vyprávěl další příběh. Dceři naskočila husí kůže a syn se šplhal po matce a křičel, že chce pryč. Pak se rozsvítil třetí výklenek s rakví, ze které na nás civěla děsivá maska zubaté nevěsty. V tu chvíli jsem seznala, že muzeum nejspíš není vhodné pro děti jakéhokoliv věku, otevřela jsem vstupní vrata a propustila jsem dceru a syna ven na ulici.

Pak jsem se vrátila za matkou, které již drkotaly zuby zimou. Z reproduktoru zrovna znělo vyprávění o bludičkách, světluškách a hejkalovi. Odhodlaně jsme postupovaly černým tunelem do středu expozice, kde na nás čekala další figurína.

Z rádia znělo vyprávění o divožence, která se dle pověsti plížila lesem se svým ošklivým novorozenětem, jež na poli vyměnila za spící holčičku jedné z vesničanek. Při slově plížila se z druhé strany černého tunelu nečekaně ozvaly tiché kroky. V tu chvíli se matka přestala klepat zimou a upřela pohled k východu, který označovala malá štěrbina světla v přivřených vratech. Mě pohasl úsměv na rtech a striktně jsem upozornila matku, že pokud mě hodlá nechat v muzeu samotnou, tak se zaručeně poseru strachy. Pak jsem navrhla, že půjdeme zkontrolovat děti za vraty a následně jsem zvažovala předčasné opuštění muzea. Matka souhlasila, ale trvala na tom, že se musíme domluvit, která z nás půjde jako první a která jako poslední, kdo bude mít na sobě náš jediný svetr, kdo bude svítit mobilem na cestu, kdo bude fotit a kdo utíkat.

Začaly jsme se plížit tmavým tunelem zpět ke spoře osvětleným vstupním vratům, když se najednou z reproduktoru ozval srdceryvný křik nebohé vesničanky. Matka leknutím také vykřikla, já upustila mobil a děti zvenku v mžiku přibouchly vrata, takže jsme se s matkou ocitly v naprosté tmě.

V tu chvíli bylo jasné, že pro nás již není úniku. Cesta zpět by znamenala plížit se tmavým sklepením po dřevěné lávce obklopené tajemnými výjevy, a to vše zcela naslepo a za doprovodu podivného chichotání bludiček, dupání hejkalů a rozličných výkřiků, které se již ozývaly ze všech stran.

Vrátily jsme se tedy k jedinému zdroji světla nad černou maskou divoženky a následně postupovaly hlouběji do sklepení, kam nás zvaly blikající žárovky postupně osvětlovaných výjevů. Poslouchaly jsme další příběhy o čarodějnicích, o polednicích a o čertech. Přežily jsme další děsivé kroky, dupání, chechtání a výkřiky z temných částí sklepení. Shlédly jsme několik dalších výjevů s bludičkami a vodníky. Třásly jsme se další půlhodinu neskutečnou zimou a nakonec jsme musely prolézt v předklonu úzkým tmavým tunelem do poslední části expozice, kde se na oprátce houpala figurína oběšené Zrádné ženy. Závěr to byl nečekaný, strhující a pěkný a my byly rády, že jsme ve slepé uličce, že už je konec lávky, sklepa i prohlídky a že se konečně rozzsvítila všechna světla.

Na rozloučení jsme nečekaly a rozběhly jsme se dřevěným chodníčkem zpět ke vstupním vratům, za kterými na nás čekaly spokojené děti.

Děti se samozřejmě začaly ihned zvědavě vyptávat, co všechno jsme v muzeu viděly, chtěly znát veškeré příběhy a podrobnosti. Chtěly vědět vše o katovi a divoženkách. Zajímaly se o polednici a o nevěstu v rakvi. Požadovaly převyprávění příběku o hejkalovi a raráškovi, takže jsme celou zpáteční cestu strávily vyprávěním a povídáním a když jsme konečně dorazili domů, měly děti v sobě tolik zážitků, jako by muzeum opravdu navštívily.

Hned také běžely za otcem, překřikovaly jeden druhého a dychtivě otci vše vypravovaly. Otec začal děsivým hlasem přednášet: "U lavice dítě stálo…." Bratr hledal dětem obrázky strašidel na internetu a my s matkou jsme seděly odevzdaně v kuchyni a snažily jsme se vstřebat zážitky dne.

Pak začal otec předvádět hejkala a honil děti po obýváku, takže děti křičely, že nechtějí jet domů, že chtějí zůstat u dědy, že chtějí hejkala a že chtějí jít na hřiště. Zanechala jsem tedy otci děti na hlídání a jela jsem domů, kde jsem celý ten výlet dopodrobna odvyprávěla mému muži.

Můj muž se smál na celé kolo a smáli se i ostatní, kterým jsem posléze o návštěvě muzea vykládala a kteří nikdy v podobném muzeu zřejmě nebyli, neboť jinak by se samozřejmě nesmáli a byli by vážní a zamklí stejně jako já a matka.

Návštěvu muzea mohu tedy vřele doporučit. Pokud se vám podaří překonat všechny objížďky, překážky, slepé silnice a zátarasy. Pokud se necháte dobrovolně zavřít do ledového sklepa plného strašidelných zvuků a výjevů. Pokud statečně dojdete po dřevěné lávce až na konec expozice, pak vás čeká opravdu silný zážitek, řekla bych zážitek na celý život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama