Poprvé u lékaře

1. února 2018 v 16:41 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Po příjezdu z hor mě čekala první těhotenská prohlídka u lékaře. Mé pocity byly dosti rozporuplné. Přiznávám, že jsem tak nějak napůl čekala, že lékař mé těhotenství prohlásí za smyšlené, neplatné, nemožné, prostě zcela vyloučené a absurdní. Druhá polovina mého já se však těšila na to, že bude těhotenství potvrzeno, že se to skutečně děje, že poprvé uvidím své dítě, že to bude krása, zážitek, potěšení a radostná událost.

V mé knize o těhotenství, kterou jsem zakoupila před deseti lety, kdy jsem očekávala své první dítě, píší, jak je tato první prohlídka důležitá. Kniha také uvádí, co všechno vás na první těhotenské prohlídce čeká, jaká vyšetření podstoupíte, co všechno se bude zjišťovat, kontrolovat a zapisovat.

Můžu teda říct, že je kniha po těch letech nejspíš již poněkud zastaralá, neboť na mé první těhotenské prohlídce se žádná měření a vyšetření nekonala. Radostný okamžik, kdy poprvé spatříte své dítě na ultrazvuku, trval sotva pár vteřin, během kterých jsem jen tak tak stihla zahlédnout na monitoru takový malý tmavý flek, o kterém mi lékařka řekla, že je velký necelý centimetr, že je umístěn na správném místě a že mu tam kdesi uprostřed bije miniaturní srdíčko. Tím to celé skončilo, dokonce si ani nejsem jistá, zda tam třeba nebyly fleky dva, nebo tři, nedostala jsem ani malý obrázek nebo fotku a ihned se bez meškání přešlo ke druhé části prohlídky.

Druhá část prohlídky byla naopak probrána do nejmenšího detailu a dokonale. Druhá část prohlídky trvala zhruba dvě hodiny. Druhá část prohlídky obnášela poučení o všech možných vyšetřeních, úkonech a odběrech, které budu muset v průběhu těhotenství podstoupit.

Lékařka přede mě postupně navršila štos papírů s instrukcemi, adresami a telefoními čísly, na která mám zavolat a na kterých se mám na jednotlivé úkony objednat.

Jsem sice teprve v sedmém týdnu těhotenství, ale i tak mám pochyby, zda to do konce těhotenství vůbec stihnu všechno absolvovat! Myslím, že jen půl roku mi určitě zabere, než všechna ta pracoviště obvolám.

Jsem ale celkem pohotová, tudíž jsem začala s obvoláváním a s objednáváním hned v autě po cestě domů. Na prvních dvou telefoních číslech mi řekli, že mají delší objednací lhůty, že by to šlo možná nejdřív tak asi za rok, spíš za dva a nakonec přiznali, že vlastně vůbec nikoho neobjednávají, neboť mají objednáno na doživotí.

Na dalších linkách mě již naštěstí objednali. Stručně mě informovali o tom, co se bude dít, co musím podstoupit, co mě čeká.

Čekají mě samozřejmě, především a zcela jednoznačně neustálé odběry krve. Odběry na lačno i po jídle, odběry na krevní skupinu a na RH faktor, odběry na cukry a krevní obraz, odběry na žloutenku a další nemoci, odběry na toxoplazmózu a štítnou žlázu a také odběry zaměřující se na vrozené vývojové vady.

Při představě všech těch odběrů se mi začalo dělat malinko zle, přepadl mě strach a obavy, dokonce si ani nejsem jistá, zda mám tak velkou zásobu krve, takže jsem ihned po příjezdu domů seznámila mého muže se skutečným stavem svého těhotenství a řekla jsem mu, aby se připravil na to, že mě bude možná muset na některých odběrech zastoupit, že si musí nechat zjistit, jakou má krevní skupinu a že musí být připraven dopřát mi v případě ohrožení pořádnou transfuzi.

Můj muž byl po potrvzení mého, respektive NAŠEHO! těhotenství poněkud skleslý. Očividně se z nečekané události ještě pořádně nevzpamatoval. Doposud tu radostnou novinu nedokázal zcela přijmout a vstřebat. Po chvíli mlčení mi dokonce oznámil, že už to všechno nějak hůř snáší, že již není nejmladší a že se na to celé nějak moc necítí.

Nechtěla jsem mu kazit radost z té nenadálé novinky řečmi o tom, že já osobně jsem se přestala cítit již asi tak před týdnem, kdy se u mě začaly projevovat ty pěkné stránky počínajícího těhotenství, tedy ta neustálá únava, nespavost, slinění a pocity na zvracení. Po povzbudivých slovech mého muže se mi samozřejmě udělalo ještě mnohem lépe, cítila jsem se opravdu skvěle, nadšeně a radostně, takže jsem raději odjela s radostnou zprávou k matce, která nás, tedy mě a mé sourozence, odchovala všechny čtyři, a která mi snad poradí, jak to vše zdárně přežít, nezbláznit se a možná u toho i dobře vypadat.

Když jsem se vrátila od rodičů, byl můj muž již naštěstí v pořádku, běhal celý uřícený a zpocený s metrem po domě, hned ve dveřích mi radostně oznámil, že to bude Vojta a že už vymyslel, kde pro Vojtu přistaví pokoj. Láskyplně pohladil mé doposud žádné břicho a šel zase měřit, takže je všechno opět v pořádku, všechno je v klidu a jak má být, až na to, že my snad opravdu budeme mít další, tedy třetí dítě, a že to dítě bude mít nejspíš pokojíček uprostřed naší krásné světlé a prostorné jídelny!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama