První odběry

24. května 2018 v 7:36 | Ágnes |  Ágnes s rodinou - v tom
Dnes ráno jsem byla objednána na kliniku. Čekaly mě první odběry krve, čekalo mě první vyšetření.

Štěstí bylo, že jsem na odběry nemusela jít na lačno, neboť s prázdným žaludkem bych se tam nejspíš nikdy nedopravila. Neštěstí bylo, že jsem měla být na odběrech již v sedm hodin ráno, že byl poslední den jarních prázdnin a že mého syna již několik dní bolelo v uchu.

Plán byl jasný. Zajistit hlídání pro dceru. Vstát velice brzy. Vzbudit a vypravit syna. Dopravit se zdárně i se synem do centra. Zaparkovat pokud možno co nejblíže kliniky. Jít na odběry. Dopravit se ranní špičkou na dětskou polikliniku. Zaparkovat co nejblíže polikliniky. Jít se synem na ušní. Doufat, že to stihneme za dopoledne. Doufat, že nedostaneme pokutu za parkování. Doufat, že syn nedostane antibiotika. Doufat, že nám někde neodtáhnou auto. Doufat, že synovi nebudou muset ucho propichovat. Doufat, že se nám vůbec podaří dostat se do centra včas. Doufat, že syn neodhalí proč jdu k doktorovi. Doufat, že to všechno zvládneme.

Vyrázili jsme velice brzy. Vyrazili jsme již v šest hodin ráno. A vyrázili jsme v povznesené náladě, neboť syn fňukal, že je unavený, že je mu zima a že ho bolí ucho. Mě bylo na omdlení a na zvracení, točila se mi hlava, chtělo se mi spát, ležet a brečet.

Na klinice mě naštěstí hned přijali. Sotva jsme vstoupili do čekárny, už mě volali do ordinace, takže jsem byla spokojená a šťastná, že nám to tak pěkně odsýpá, že to jde ráz na ráz.

Ráz na ráz to šlo ovšem pouze na odběrech, po kterých měl k mému velkému překvapení následovat ultrazvuk. Byla jsem tedy odeslána do jiné čekárny, kde bylo přinejmenším patnáct čekajících pacientek, byly tam čtyři židle, jedno okno, několik tatínků, jedna paní s malou holčičkou a uschlý fikus. Byla jsem tam tedy také já a můj syn, který neustále fňukal, že ho bolí to ucho, že je mu zima a že má hlad.

Doktor tam prozatím nebyl. Doktor přišel až po nějaké chvíli, kdy mezitím do čekárny přibylo několik dalších pacientek, tři tatínci a jedna paní s kočárkem.

Čekání v takovém počtu se zdálo nekonečné a bylo jasné, že si tam teda posedíme. Poseděli jsme si se synem společně na jedné židli a poseděli jsme si opravdu dlouho.

Za tu dobu měl syn čas prostudovat veškeré nápisy na protějších dveřích, měl čas klást spostu dotazů, měl čas zjišťovat, bádat a koumat, proč vlastně v té čekárně jsme, co se bude dít, kdo je tady nemocný a jak.

Syn chodí do první třídy. Číst se učí zhruba půl roku. Se čtením teprve začal, není tedy divu, že mu slovo ultrazvuk dalo celkem zabrat. Přesto ho po pár minutách zvučně přednesl. Následoval dotaz, co to ultrazvuk je.

S ultrazvukem jsem veliké problémy neměla, ultrazvuk jsem vysvětlila celkem snadno. Ultrazvuk byl teprve začátek.

Následovalo slovo Ambulance. Slovo Ambulance je plné samohlásek, tudíž ho syn přečetl celkem bez problémů. Slovo Ambulance přečetl celkem plynule. Slovo Ambulance přečetl hlasitě a klidně. Pak se mě syn samozřejmě zeptal, co to Ambulance znamená.

Vysvětlila jsem synovi, že za dveřmi s nápisem Ambulance je ordinace, že je tam také pan doktor a že do ambulance chodí pacienti za panem dokorem na prohlídku.

Syn se zajímal, zda tam také půjdu. Potom se obratem zeptal, zda jsem nemocná. Řekla jsem synovi, že nemocná nejsem. Na to se syn zajímal, proč do ambulance tedy jdu. Celkem klidně jsem odpověděla, že k doktorovi se občas jde, i když je člověk zdravý a připomněla jsem mu jeho nedávnou preventivní prohlídku u pediatra.

Syn se uklidnil a začal louskat další nápis. Slovo to bylo těžké, tudíž se mě nejprve několikrát zeptal, co to znamená ..logická. Odpověděla jsem mu, že je to pouze polovina slova a doufala jsem, že se k té první části neprokouše.

Prokousal. Trvalo to sice několik minut, ale nakonec syn vítězoslavně vykřikl na celou čekárnu slovo gynekologická. Pak se mě stejně hlasitě tázal, co slovo gynekologická znamená.

Nezbylo mi než synovi vysvětlit, že do gynekologické ambulance chodí někdy maminky, aby jim pan doktor zkontroloval bříško. Syn přejel pohledem všechny ženy v čekárně a pak se stejně hlasitě zeptal, zda mají všechny přítomné v břiše mimino.

Přestože se většina žen po synově dotazu usmívala, řekla jsem mu, že někdy se bříška prohlížejí, i když v nich miminka nejsou. Řekla jsem mu, že je prohlíží pan doktor v ambulanci. Potvrdila jsem, že je prohlíží ultrazvukem a nakonec jsem celá zpocená přiznala, že i já půjdu do ambulance za panem doktorem a že mi bude prohlížet břicho ultrazvukem.

Byla jsem po synově výslechu poněkud znavená a vyřízená, takže jsem byla ráda, že má syn už nejspíš ve všem jasno, že v čekárně nejsou žádné další dveře, nápisy a cedule. Byla jsem ráda, že se syn na zbytek času stráveného v čekárně odmlčel.A byla jsem ráda, že už také konečně přišel pan doktor a začal ordinovat.

Syn přemýšlel. Přemýšlel několik dalších desítek minut a přemýšlel nejspíš i po celou dobu, co jsem byla v ordinaci na ultrazvuku a sledovala na monitoru své pět centimetrů velké, přesto zcela dokonalé dítě. Syn přemýšlel usilovně a přemýšlel efektivně. A když jsme konečně opuštěli tu přecpanou čekárnu, tak se na mě ve dveřích významně podíval a s vítězoslavným úsměvem ve tváři vykřikl: "Mami, ty jsi těhotná!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama