Ágnes s rodinou - v tom

V nákupním centru

26. října 2018 v 7:34 | Ágnes
Doma jsem zjistila, že ke všemu tomu šatstvu nemám žádné slušivé a módní boty, a tak mi nezbylo, než zase vyrazit na nákupy.

Na nákupy se mnou jela matka i má mladší sestra, neboť i ony s jistotou potvrdily, že postrádají jakoukoliv vhodnou jarní či letní obuv.

Matka i sestra jsou vysoké, štíhlé krasavice, což ostatně máme v rodině, tudíž nepřipadalo v žádném případě do úvahy, abych se vedle nich valila se svými trojčaty, takže jsem se rozhodla obléct si na tyto nákupy tu novou černou mikinu s flitry, která měla zdárně zeštíhlovat a maskovat mé těhotenské břicho.

Během nakupování jsem se také u matky a sestry neustále ujišťovala o tom, zda je břicho opravdu nenápadné a neviditelné, což mi obě dvě horlivě potvrzovaly.

Jak je ovšem známo, pravda se neschová, pravda se vždy ukáže, pravda vždy vyjde najevo. Pravda vyšla najevo velice záhy, a to ve chvíli, kdy jsem si odskočila na toalety, neboť na toaletách byla milá paní, která tam vybírá za toalety poplatek a která na mě po zaplacení požadované částky začala hlasitě volat, že těhotné neplatí, těhotné můžou jít zadarmo, těhotné jsou poplatku zprošťeny.

Dělala jsem samozřejmě, že mě se to teda vůbec netýká, že já rozhodně těhotná ani v nejmenším nejsem a urychleně jsem zmizela v nejbližší volné kabince.

Paní toaletářka se však nevzdávala snadno a trvala na tom, že mi musí ten pětikorunový poplatek spravedlivě navrátit, tudíž za mnou běžela i po opuštění toalet, pronásledovala mě odhodlaně až k eskalátoru a celou tu cestu hlasitě volala na celé nákupní centrum, že těhotné neplatí, takže se za námi samozřejmě všichni ohlíželi. Mě se při běhu vyhrnula ta blbá mikina, vyvalilo se mi celé to mé těhotenské břicho, takže už nebylo co tajit, neboť důkaz byl na světě a já mohla tedy konečně zastavit, vydýchat se, napít se, omdlít, převzít od paní těch pět korun a konečně jsem si mohla sundat i tu mikinu, ve které mi stejně bylo od začátku strašné horko.

Sestra s matkou si mezitím spokojeně nakoupily, pořídily si několikatery boty na vysokém podpadku, také sportovní běžeckou obuv a nejedny slušivé letní sandálky. Ujistily mě o tom, že v obchodech rozhodně nemají nic pro těhotné, obtloustlé, oteklé a opuchlé nohy, tudíž byly naše nákupy u konce a mohly jsme se spokojeně vrátit domů.

Těhotenská móda 2

22. října 2018 v 7:22 | Ágnes
Po neblahé zkušennosti s přešíváním kalhot jsem se rozhodla vyrazit na nákup těhotenského oblečení.

Vyrazila jsem samozřejmě do největšího nákupního centra, kde jsem po marném několikahodinovém hledání zjistila, že se v něm nachází obchody zejména pro milovníky sportu, obchody pro štíhlé a šik ženy, obchody se slušivou módou standartních konfekčních rozměrů, také obchody s miniaturním spodním prádlem, další obchody pro sportovce, spousta obchodů s módní obuví na vysokém podpadku a několik obchodů zaměřených na módu pro náctileté.

Obchod pro těhotné ženy tu nebyl ani jeden, nebyl tu dokonce ani obchod s nadměrnými velikostmi, nebyl tu obchod pro břichaté ani pupkaté, nebylo tu prostě nic, o čem by se dalo v mém stavu uvažovat.

Jela jsem tedy do jiného obchodního centra a pak ještě do jednoho a nakonec i do toho na druhém konci města, ale bylo to marné a na těhotenskou módu jsem nikde nenarazila.

Na obchod s těhotenskou módou jsem narazila zcela náhodně až druhý den, když jsem se vracela přes centrum města od lékaře z dalších odběrů.

Obchůdek to byl malý, byl přecpaný podivným šatstvem a byl zavřený. Na dveřích visela cedule s nápisem "Přijdu hned", takže jsem se rozhodla počkat. V mezičase volala matka, která byla tou dobou také ve městě a která přišla hned, jak jsem jí udala svou polohu. Paní prodavačka si dávala na čas a myslím, že místo cedule "Přijdu hned", by si měla spíše pořídit ceduli s nápisem "Přijdu za dlouho", případně "Nečekejte", a možná dokonce "Již nikdy nepřijdu".

Nakonec však přeci jen přišla, takže vše bylo opět v pořádku a já se vrhla na nakupování. Při projíždění regálů jsem s hrůzou zjistila, že veškeré těhotenské topy jsou vpředu značně zřasené, nabírané, široké a dlouhé, jsou ušity z obrovských kusů látek a jsou prostě tak obrovské, že o něčem takovém se vůbec nedalo uvažovat.

Zaměřila jsem se tedy na těhotenské kalhoty, které k mé hrůze měli všechny ten příšerný úplet v pase. Úplet měly dokonce i legíny, tepláky a těhotenské punčocháče. A úplet měly i rozličné kraťase a dokonce i značně vykrojené šortky, které mi paní prodavačka neustále doporučovala s tím, že se mi v nich bude krásně a pohodlně chodit a to zejména proto, že se mi v nich nebudou potit stehna.

Paní prodavačce vůbec nevadilo, že jsou venku sotva tři stupně nad nulou, že fouká ledový severák a že včera dost hustě sněžilo. Nevadila jí dokonce ani má poznámka o tom tlustém úpletu nad šortkami, pod kterým by se mimino muselo v horkém létě jistě uvařit. Nevadilo jí, že v obchodě nemá nic ve velikosti 36, 38 a dokonce ani 40. Nevadilo jí, že jsem jí několikrát potvrdila, že nečekám dvojčata, trojčata ani jíná vícerčata. Nevadilo jí nic, byla ochotná milá a výřečná a po přehlídce šortek nám předvedla také kolekci těhotenských plavek, které se většinou skládaly z bikin velikosti 44 a víc a z dlouhého tílka s obrovskými košíčky velikosti E případně F.

Matka, která seděla pohodlně v křesílku a listovala letním katalogem, dokonce nad jedním modelem plavek zajásala a řekla, že by se plavky daly výborně nosit k šortkám, že by to vypadalo jako body a že by to bylo moc slušivé.

Nedokázala jsem si představit, co by mohlo být slušivého na obrovském břichu v obeplém plaveckém úboru s těmi příšernými šortkami a s obrovským úpletem až pod paže, takže jsem zavela k odchodu a obchod jsem opustila.

Matka opustila obchod s malým zpožděním, neboť přeci jen neodolala a jedny z těch těhotenských kalhot mi zakoupila. Také paní prodavačku ujistila o tom, že se určitě vrátíme pro nějaké plavky a hlavně pro ty šortky.

Já si den na to raději v klidu zajela do obchoďáku, kde jsem si ve značkovém butiku zakoupila několikery slušivé elastické minišaty, kdybych měla v úmyslu varazit si s břichem na procházku. V jiném značkovém butiku jsem si koupila delší a volnou černou mikinu, to pro případ, že bych se rozhodla vyrazit si někam bez břicha a jela jsem spokojeně domů.

Těhotenská móda

21. října 2018 v 7:02 | Ágnes
To s těmi rozeplými kalhotami jsem zjistila samozřejmě až doma při převlékání. Byla jsem z toho malinko rozladěná a smutná a hned jsem se také rozhodla situaci náležitě řešit.

Nejprve jsem zasedla k internetu a projela nabídku internetové těhotenské módy ve snaze najít alespoň jedny slušivé kalhoty nejlépe rifle. Můžu vás ujistit, že slušivé těhotenské kalhoty neexistují, neboť všechny těhotenské kalhoty se prodávají s jakýmsi našitým rolákem, všechny těhotenské kalhoty mají nahoře v pase obrovský kus tlustého širokého úpletu, všechny mají takový extra pružný, řekla bych nekokonečný pas.Tento pas vám bude sahat přinejmenším až po paže a bude se pod vším rýsovat, nehledě na to, že tento kus látky zvětší vaše břicho o další velikost, takže budete vypadat a cítit se vážně skvělě.

Těhotenskou módu jsem tedy opustila a vydala jsem se do galanterie pro širokou gumu a tmavě modrý úplet. Rozhodla jsem se totiž, že mi na těch pár měsíců rozhodně postačí, když si malinko upravím své vlastní kalhoty.

Švadlena jsem celkem zdatná, šicí stroj doma mám, mám i představu, jak kalhoty upravím, aby byly pohodlné a pružné, aby nikde netlačily a neřezaly, aby se v nich dalo dokonce i sedět a hlavně aby mi slušely.

Hned po návratu z nákupů jsem zasedla ke stroji. Nejprve jsem zkusila překrýt rozeplý zip kalhot trojuhelníkem pružné, tmavěmodré látky. Šlo to celkem snadno a výsledek se mi zdál povzbudivý. Rifle v pase pěkně pružily, nikde nic netlačilo a neškrtilo, až na to, že to vypadalo malinko divně, řekla bych asi jako když si oblečete rifle a na ně tmavě modré, hodně vykrojené bikiny.

Takový outfit by jistě přitahoval značnou pozornost, takže jsem vše vypárala a rozhodla jsem se zip zcela zašít, neboť zip netlačí, zip je vsazen poměrně nízko, zip těhotenství nevadí. Přes rozeplý knoflík a přes knoflíkovou dírku jsem pak našila pruh tlusté tmavé gumy a bylo hotovo. Celé to pěkně pružilo a netlačilo, jen to malinko vypadalo asi jako když si krteček zalátá kalhoty, takže jsem to znovu vypárala a našila jsem tu gumu dokola, kolem celého pasu kalhot. Vypadalo to jako rifle s tmavým páskem. Vypadalo to tedy mnohem lépe, až nato, že ty rifle vůbec nešly obléct, neboť byl zašitý ten zip, který je, jak jsem zjistila, u riflí celkem zásadní a to zejména při oblékání a vyslékání.

Nezbylo mi tedy než to celé zase znovu vypárat, odpárat a povolit. Z posledních sil jsem vzala ještě širší pruh gumy, nechala jsem rozeplý knoflík i zip a celé jsem to tou gumou opásala, takže to teď pružilo pěkně všude, vše bylo v pořádku, vše se zdálo jak má být, až do chvíle, než jsem zjistila, že mi za ty týdny těhotenství poporostlo nejenom to břicho, ale také zadek a stehna, která jsem do upravených riflí vůbec nenarvala, takže jsem vyhodila rifle, gumy, úplety, stroj a všechny další šicí potřeby, oblékla jsem si své pohodlné tepláky a šla jsem se posilnit houskovým knedlíkem a několika natvrdo vařenými vejci.

Velký ultrazvuk

4. června 2018 v 1:00 | Ágnes
Zázrak v podobě odeznění těhotenských obtíží se nekonal. Zato se konal takzvaný první velký ultrazvuk, čož je důležitý okamžik, neboť na velkém ultrazvuku konečně pořádně spatříte své dítě. Na velkém ultrazvuku bude miminko řádně prohlédnuto a vyšetřeno. Na velkém ultrazvuku se dozvíte, zda dítě roste tak, jak má, jestli dítě netrpí na rozličné syndromy a vrozené vady, jestli je dítě zdravé a v pořádku.

Já byla před ultrazvukem celá rozrušená a napjatá. Mou nervozitu umocňoval také fakt, že jsem si kvůli velikosti svého břicha neměla co obléknout. Přeci jen mě čekala cesta do města, dokonce do samého centra, takže určitě uznáte, že jsem nemohla jít v těch vytahaných teplákách, které se v posledních třech týdnech staly mým oblíbeným outfitem.

Vyházela jsem tedy všechny skříně. Cpala jsem se do všemožných kalhot, riflí a sukní a nakonec jsem odcházela na poslední chvíli v nedopnutých džínách, přes které jsem si v zoufalství přehodila ne příliš slušivou, vytahanou a pod zadek dlouhou šedou mikinu.

Mikina se ukázala jako skvělá věc, neboť zdárně maskovala jak rozeplé kalhoty, tak také moje břicho, které pod tím obrovským kusem látky téměř nebylo vidět.

Vidět ovšem nebylo také mimino a to ani pod důkladným ultrazvukem, neboť se ukázalo, že veškeré mé obří břicho zaujímají rozličné střevní plyny, čímž se také potvrdila má teorie o neúčinnosti volně prodejných léků.

Paní doktorka na ultrazvuku byla však zkušenná lékařka, takže nakonec po důkladné a několikahodinové masáži břicha hlavicí ulrazvuku, po řádné salvě odcházejících plynů a po dalších napínavých okamžicích mé dítě přeci jen našla.

Mimino bylo chudák vmáčknuté do mého pravého boku a očividně nemělo na prohlídku náladu. Ukázalo na paní doktorku dlouhý nos, otočilo se k ultrazvuku zády a posléze zmizelo v šedé změti.

Jistě pochopíte, že jsem se malinko styděla. Cítila jsem dost špatně už jen kvůli té situaci zcela komplikující plynatosti a posléze i kvůli špatným způsobům mého dítěte a rozhodla jsem se ihned po příchodu domů striktně přitvrdit ve výchově.

Paní doktorka se naopak vůbec neznepokojovala. Mimino označila za malého šmoulu, což mi přišlo roztomilé a milé, a hbitě ho sondou znovu vyhledala.

Následně sjela šmoulu ultrazvukem od hlavy po paty. Zkontrolovala miminu celou anatomii těla, veškeré vnitřní orgány, placentu i množství plodové vody a vůbec jí nevadilo, že mé mimino cvičilo během celé té půlhodinové prohlídky aerobik, kopalo, skákalo a protahovalo se ostošest.

Nakonec paní doktorka zadala zjištěné údaje do počítače, který vše vyhodnotil a propočítal a konečně vítězoslavně oznámil, že riziko vrozených vývojových vad je nízké a že lze tedy celé testování úspěšně prohlásit za negativní.

Pak mi ještě paní doktorka vytiskla zprávu pro ošetřujícího lékaře, pro gynekologa, pro praktika, pro další lékaře a dokonce i pro mě samotnou. Na závěr mi také dala zcela úžasnou fotku mého mimina, kterou jsem si zbožně a zasněně prohlížela celou zpáteční cestu přes natřískané centrum města a vůbec mi nevadilo, že jsem svou dlouhou maskovací mikinu zapomněla v čekárně a že jsem měla po celou dobu až domů rozeplé kalhoty.

Těhotenské neduhy

29. května 2018 v 7:59 | Ágnes
Začtete-li se do knih či příruček o těhotenství, dozvíte se většinou hned na prvních stránkách, že těhotenství je kouzelné a úžasné, že jsou to samé radostné okamžiky, že je to prostě nejkrásnější období v životě ženy.

Tento chvalozpěv obvykle provázejí fotografie usmívající se budoucí maminky, usmívajícího se tatíka, případně usmívajících se prarodičů, dětí a dalších příbuzných. Těhotné ženy na fotografiích jsou spokojené, kypí zdravím a září štěstím.

Myslím, že tyto ženy nejsou ve skutečnosti ani trochu těhotné. Taková těhotná žena totiž vypadá zcela jinak. Těhotná žena je zadýchaná, ploužící se, unavená osoba. Těhotná žena je pobledlé, usoužené individuum v teplákách. Těhotná žena neustále přemáhá pocity na omdlení a na zvracení. Těhotná žena trpí rozličnými těhotenskými neduhy.

Já mám samozřejmě tyto neduhy všechny a to hned od počátku těhotenství. Trpím nesnesitelnou únavou, závratěmi a mdlobami. Trpím na dušnost a nespavost. Trpím na ucpaný nos, zácpu, větry, nadýmání a pálení žáhy. Trpím na nadměrnou tvorbu slin a trpím samozřejmě i na ranní nevolnosti, které bych diagnostikovala spíše jako celodenní, večerní a někdy dokonce i noční.

Trpěla jsem celý první trimestr a jen jsem čekala na začátek trimestru druhého, kdy se má dle dostupných informací hormonální horská dráha konečně zastavit, kdy se má těhotná žena začít cítit lépe, kdy mají všechny tyto neduhy skončit.

Druhý trimestr je tu. Jsem ve čtrnáctém týdnu těhotenství a neduhy pokračují. Některé se kupodivu i malinko zhoršily a dokonce se přidalo i několik dalších doposud zcela neznámých a neprobádaných. Mám toho právě dost, a tak jsem se dnes vypravila pro radu do lékárny.

V lékárně byla moc milá a ochotná magistra. Popsala jsem jí své trable, upozornila jsem ji na své těhotenství a požádala ji nejprve o něco na úporné a nesnesitelné, celodenní pálení žáhy. Lékárnice mi dala na výběr cucavé nebo žvýkací tablety, které můj neklidný žaludek okamžitě zamítl, takže jsem rovněž upozornila lékárnici na své celodenní těhotenské nevolnosti a pořádala jsem ji o jiný preparát, jehož konzumace by zabrala méně času, cucání a žvýkání.

Magistra mi tedy nabídla lahvičku s podivně vyhlížejícím sirupem, který jsem tímto taktéž ihned zamítla a žádala jsem něco méně tekutého a objemného.

Lékárnice mi tedy nabídla malé sáčky s anacity, které mi byly z široké nabídky léků dá se říct nejsympatičtější, ovšem pouze do okamžiku, než se objevila druhá magistra lékárny a upozrnila mě na to, že obsah sáčků není příliš chutný.

Po další půlhodinové konzultaci ohledně léku na pálení žáhy, jsem si musela celá zpocená sednout. Obě magistry se mezitím radily, co by pro mě bylo v této těžko řešitelné situaci lepší a nakonec zavolaly hlavní magistru lékárny, která posléze konzultovala celou situaci s Ministerstvem zdravotnictví a nakonec mi poradila vzít si léků víc a osobně je vyzkoušet.

Lékárnice mi tedy nabalily tašku s léky a už mě pakovaly z lékárny, když jsem přiznala, že potřebuji také něco na nadýmání, něco na nevolnosti a na slinění, něco na ucpaný nos, na zácpu a na bolavé nohy. Již předem jsem upozornila, že bych byla raději, kdyby to byl nějaký lék, který se nemusí cucat, žvýkat, popíjet, polykat ani zapíjet. Mělo by to být prostě něco šetrného, něco vhodného pro těhotné, něco adekvátního k mému stavu.

Po vznesení dalších požadavků šla jedna lékárnice vyvěsit na dveře ceduli s nápisem Z technických důvodů zavřeno, druhá spolykala narychlo několik brufenů a hlavní magistra opustila pracoviště s tím, že je jí nevolno a odchází k lékaři.

Já strávila v lékárně další příjemné chvilky a odcházela jsem až po několika hodinách obtěžkána igelitovými taškami s všemožnými léky. Doma jsem řádně pročetla všechny přiložené příbalové letáky, třetinu zakoupených léků jsem vyhodila kvůli popsaným nežádoucím účinkům, další kvůli nevábnému vzhledu a několik kvůli konzistenci či zápachu. Zbytek medikamentů jsem do sebe pracně nasoukala a odevzdaně jsem čekala na zázrak.

První odběry

24. května 2018 v 7:36 | Ágnes
Dnes ráno jsem byla objednána na kliniku. Čekaly mě první odběry krve, čekalo mě první vyšetření.

Štěstí bylo, že jsem na odběry nemusela jít na lačno, neboť s prázdným žaludkem bych se tam nejspíš nikdy nedopravila. Neštěstí bylo, že jsem měla být na odběrech již v sedm hodin ráno, že byl poslední den jarních prázdnin a že mého syna již několik dní bolelo v uchu.

Plán byl jasný. Zajistit hlídání pro dceru. Vstát velice brzy. Vzbudit a vypravit syna. Dopravit se zdárně i se synem do centra. Zaparkovat pokud možno co nejblíže kliniky. Jít na odběry. Dopravit se ranní špičkou na dětskou polikliniku. Zaparkovat co nejblíže polikliniky. Jít se synem na ušní. Doufat, že to stihneme za dopoledne. Doufat, že nedostaneme pokutu za parkování. Doufat, že syn nedostane antibiotika. Doufat, že nám někde neodtáhnou auto. Doufat, že synovi nebudou muset ucho propichovat. Doufat, že se nám vůbec podaří dostat se do centra včas. Doufat, že syn neodhalí proč jdu k doktorovi. Doufat, že to všechno zvládneme.

Vyrázili jsme velice brzy. Vyrazili jsme již v šest hodin ráno. A vyrázili jsme v povznesené náladě, neboť syn fňukal, že je unavený, že je mu zima a že ho bolí ucho. Mě bylo na omdlení a na zvracení, točila se mi hlava, chtělo se mi spát, ležet a brečet.

Na klinice mě naštěstí hned přijali. Sotva jsme vstoupili do čekárny, už mě volali do ordinace, takže jsem byla spokojená a šťastná, že nám to tak pěkně odsýpá, že to jde ráz na ráz.

Ráz na ráz to šlo ovšem pouze na odběrech, po kterých měl k mému velkému překvapení následovat ultrazvuk. Byla jsem tedy odeslána do jiné čekárny, kde bylo přinejmenším patnáct čekajících pacientek, byly tam čtyři židle, jedno okno, několik tatínků, jedna paní s malou holčičkou a uschlý fikus. Byla jsem tam tedy také já a můj syn, který neustále fňukal, že ho bolí to ucho, že je mu zima a že má hlad.

Doktor tam prozatím nebyl. Doktor přišel až po nějaké chvíli, kdy mezitím do čekárny přibylo několik dalších pacientek, tři tatínci a jedna paní s kočárkem.

Čekání v takovém počtu se zdálo nekonečné a bylo jasné, že si tam teda posedíme. Poseděli jsme si se synem společně na jedné židli a poseděli jsme si opravdu dlouho.

Za tu dobu měl syn čas prostudovat veškeré nápisy na protějších dveřích, měl čas klást spostu dotazů, měl čas zjišťovat, bádat a koumat, proč vlastně v té čekárně jsme, co se bude dít, kdo je tady nemocný a jak.

Syn chodí do první třídy. Číst se učí zhruba půl roku. Se čtením teprve začal, není tedy divu, že mu slovo ultrazvuk dalo celkem zabrat. Přesto ho po pár minutách zvučně přednesl. Následoval dotaz, co to ultrazvuk je.

S ultrazvukem jsem veliké problémy neměla, ultrazvuk jsem vysvětlila celkem snadno. Ultrazvuk byl teprve začátek.

Následovalo slovo Ambulance. Slovo Ambulance je plné samohlásek, tudíž ho syn přečetl celkem bez problémů. Slovo Ambulance přečetl celkem plynule. Slovo Ambulance přečetl hlasitě a klidně. Pak se mě syn samozřejmě zeptal, co to Ambulance znamená.

Vysvětlila jsem synovi, že za dveřmi s nápisem Ambulance je ordinace, že je tam také pan doktor a že do ambulance chodí pacienti za panem dokorem na prohlídku.

Syn se zajímal, zda tam také půjdu. Potom se obratem zeptal, zda jsem nemocná. Řekla jsem synovi, že nemocná nejsem. Na to se syn zajímal, proč do ambulance tedy jdu. Celkem klidně jsem odpověděla, že k doktorovi se občas jde, i když je člověk zdravý a připomněla jsem mu jeho nedávnou preventivní prohlídku u pediatra.

Syn se uklidnil a začal louskat další nápis. Slovo to bylo těžké, tudíž se mě nejprve několikrát zeptal, co to znamená ..logická. Odpověděla jsem mu, že je to pouze polovina slova a doufala jsem, že se k té první části neprokouše.

Prokousal. Trvalo to sice několik minut, ale nakonec syn vítězoslavně vykřikl na celou čekárnu slovo gynekologická. Pak se mě stejně hlasitě tázal, co slovo gynekologická znamená.

Nezbylo mi než synovi vysvětlit, že do gynekologické ambulance chodí někdy maminky, aby jim pan doktor zkontroloval bříško. Syn přejel pohledem všechny ženy v čekárně a pak se stejně hlasitě zeptal, zda mají všechny přítomné v břiše mimino.

Přestože se většina žen po synově dotazu usmívala, řekla jsem mu, že někdy se bříška prohlížejí, i když v nich miminka nejsou. Řekla jsem mu, že je prohlíží pan doktor v ambulanci. Potvrdila jsem, že je prohlíží ultrazvukem a nakonec jsem celá zpocená přiznala, že i já půjdu do ambulance za panem doktorem a že mi bude prohlížet břicho ultrazvukem.

Byla jsem po synově výslechu poněkud znavená a vyřízená, takže jsem byla ráda, že má syn už nejspíš ve všem jasno, že v čekárně nejsou žádné další dveře, nápisy a cedule. Byla jsem ráda, že se syn na zbytek času stráveného v čekárně odmlčel.A byla jsem ráda, že už také konečně přišel pan doktor a začal ordinovat.

Syn přemýšlel. Přemýšlel několik dalších desítek minut a přemýšlel nejspíš i po celou dobu, co jsem byla v ordinaci na ultrazvuku a sledovala na monitoru své pět centimetrů velké, přesto zcela dokonalé dítě. Syn přemýšlel usilovně a přemýšlel efektivně. A když jsme konečně opuštěli tu přecpanou čekárnu, tak se na mě ve dveřích významně podíval a s vítězoslavným úsměvem ve tváři vykřikl: "Mami, ty jsi těhotná!"

Hostina

21. května 2018 v 1:00 | Ágnes
Plánovaná hostina u rodičů se konala v sobotu v poledne. Matka navařila několik hrnců polévky s játrovými knedlíčky, napekla kačeny a kuřata. Otec připravil vepřové výpečky. Na stole bylo i několik mís se zelím a samozřejmě talíře s domácími bramborovými knedlíky, kterých matka navařila, jak sama přiznala, rovných stopětadvacet.

Netuším, kdy to všechno rodiče stihli připravit, každopádně při našem příjezdu, tedy v jedenáct hodin dopoledne, stáli vypravení a nachystaní u garáže, neboť před hodokvasem byla naplánována klidná rodinná procházka.

Rodinné procházky se zůčastnila matka i otec, já, můj muž, naše děti a také má mladší sestra. Rodinná procházka byla svižná a zábavná. Během chůze se probíral očekávaný oběd. Probírala se příprava různých jídel a pokrmů. Probíraly se rozličné recepty, takže nakonec byla rodinná procházka značně zkrácena na rodinné oběhnutí domu, neboť všichni již měli hlad a nemohli se dočkat oběda.

Oběd byl samozřejmě výborný a nezapomenutelný. Všichni se dosyta najedli a pochutnali si. Má devítiletá dcera snědla během oběda šestnáct matčiných výborných bramborových knedlíčků. Můj sedmiletý syn si neustále přidával další a další kačení stehna. Můj muž jedl, co před něj postavili. Jedla i matka a otec a má mladší sestra. A jedla jsem samozřejmě také já a mimino, které stále nemělo dost, pořád žádalo o další nášup, takže jsem si v závěru hostiny házela knedlíky rovnou do pekáče s kuřaty a ládovala jsem se ostošest.

Když už to po nějaké době celé konečně skončilo, když už měli všichni dost, když už byly všechny pekáče a mísy prázdné, když už prostě nebylo, co jíst, tak se muži odsunuli na gauč sledovat politické debaty, děti běžely řádit na zahradu, matka šla odmastit kuchyň, jídelnu i přilehlý obývák a já vypadala jako v devátém měsíci těhotenství, ne-li přímo těsně před porodem.

S obrovským břichem a funěním jsem se přesunula na terasu, kde k mému velkému údivu seděl otec a chystal na stůl čerstvé zákusky z nedaleké kavárny. Matka podávala k zákuskům kávu a čaj, takže jsme byli opět všichni u stolu a pochutnávali jsme si.

Po zákuscích se podávalo ovoce všeho druhu. Podávaly se čerstvé jahody a maliny, podávaly se červené švestičky a borůvky, podávalo se mango a ananas. Otec navrhoval podávat k ovoci také zmrzlinu, což jsem mu ovšem ihned zakázala, neboť mimino zmrzlinu nerado.

Otec tedy vysypal na stůl alespoň několik svých košů se sladkostmi, rozbalil několik sáčků karamelek, bonbonů a sušenek. Přidal několik čokolád a na závěr přinesl i ty kolekce od Vánoc, takže sladkostí bylo na vybranou.

Když se venku začalo ochlazovat, tak jsme se všichni přesunuli zpět do obýváku, kde k mé hrůze matka v mezičase opět prostřela. Na stole byly rozličné druhy sýrů a uzeninek, salámků a šunčiček, obložené chlebíčky a jednohubky, pomazánky, různá zelenina a kyselé okurky.

Přestože se o mě již při pohledu na jídlo pokoušely mrákoty, mimino bylo očividně stále při chuti, tudíž jsem musela od všeho zase ochutnat a nakonec jsem zavelela k odjezdu domů, neboť matka již připravovala večeři a otec se právě vrátil z nákupu z Tesca.

Předpokládala jsem, že strávím další bezesnou noc, která bude o to horší, že mě bude tížit nacpané břicho. Překvapivě se však žádná bezesná noc nekonala, neboť mimino bylo nejspíš konečně uspokojeno a nechalo mě spát až do rána, tedy do šesti hodin, kdy mě probudil můj hlady kručící žaludek a kdy se mé ditě nejspíš již zase hlásilo o další jídlo.

Hned ráno jsem volala matce, jednak abych jí poděkovala za předchozí oběd, ale zejména proto, abych jí sdělila své obavy z toho, že čekám buď nějakého nenasytu nebo přinejmenším paterčata.

Matka mi obratem sdělila, že jsem byla beztak podvyživená, že mé tělo - tedy paterčata - potřebují teď pořádně jíst, potřebují kvalitní, ale hlavně domácí a výživnou stravu. Matka mi také okamžitě řekla, že můžeme přijet zase na oběd, že budou roštěnky, brambory a kapusta. Knedlík bude samozřejmě taky. Otec může skočit pro zákusky, sýry a uzeninky. Sestra právě smaží palačinky. Babička strouhá jablka na žemlovku a bratr jel narychlo do masny pro sádlo a pro škvarky.

Poděkovala jsem matce za milé pozvání a šla jsem tajně brečet do koupelny, neboť mimino chce jet samozřejmě k matce, chce si dát knedlík a nášup. Chce další a další jídlo a nejspíš nebude mít nikdy dost.

To dítě nebude Vojta, ale Otesánek!

Těhotenský jídelníček

17. května 2018 v 16:44 | Ágnes
Když mluvíme o jídle, je třeba řádně probrat těhotenský jídelníček. Těhotenský jídelníček je totiž veliká změna. Těhotenský jídelníček je jistě zajímavý, je jistě dost individuální a může být i značně překvapivý.

Moje mimino má již od počátku jasno. Mé mimino nastolilo nový řád. Mé mimino odmítá všechna má oblíbená jídla. Nemůžu jíst kukuřičné lupínky a ovesné vločky. Nemůžu jogurty a kefíry. Nemůžu slunečnicová ani jiná semínka. Nemůžu celozrné křupavoučké pečivo. Nemůžu grepy a pomeranče. Nemůžu zeleninové saláty a vařenou zeleninu. Nemůžu sladkosti, zmrzlinu, buchty a muffiny. Nemůžu ani čokoládu. Nemůžu jíst těstoviny, nemůžu pít ovocné šťávy a nemůžu ani kávu, což už je opravdu vrchol!

Jsem totálně nešťastná! Navíc trpím celé dny i noci neustálým vlčím hladem, takže mi nezbývá, než jíst to, co mi dovolí jíst mé dítě.

Mé mimino si momentálně žádá houskový knedlík, pečené vepřové, houskový knedlík a zelí, houskový knedlík, hovězí a rajskou, taky houskový knedlík a vejce. Mé mimino má rádo vejce natvrdo, má rádo volské oko a má rádo míchaná vajíčka se šunkou. Mé mimino by chtělo bílé pečivo, rohlíky a bagety, ale zejména toustový chleba, pěkně opečený, nejlépe s vejci nebo s knedlíkem. Mé dítě rádo tlusté vepřové maso, pečenou krkovičku a vařené koleno s křenem. Mě dítě touží po uzeném, po tlačence a po škvarcích.

Někdy večer tajně brečím v koupelně. Mám důvodné podezření, že to dítě není moje.

Můj muž je nadšený. Můj nový jídelníček ho nesmírně těší. Včera láskyplně hladil mé nacpané břicho a telefonoval dědovi, aby na čtvrtek nachystal čerstvou černou zabijačkovou polévku. Přijde si prý s Vojtou pochutnat.

Děda byl také nadšený a hned ráno zakoupil v masně několik jelit. Pak volal dobrou zprávu mému otci. Otec nemeškal a okamžitě vyrazil do Globusu na nákup masa. Večer mi volal. O víkendu prý máme přijít. Bude pečená kachna a vepřové se zelím a s knedlíkem.

Volala i matka. Zvala nás na oběd. Prý udělá také hovězí guláš z kližky a játra na cibulce. Děsí mě to. Játra rozhodně nejsou mým oblíbeným jídlem. Játra já vlastně vůbec nejím! Mimino však očividně játra jí. Mimino má játra rádo. Už si dokonce v mé puse nechává sbíhat sliny. Taky doufá, že budou játrové knedlíčky. Kdybych zrovna neměla tak strašnou chuť na knedlík, vejce a na ta játra, tak bych se asi i rozbrečela.

Takhle jsem jen bezmocně volala sestře do Prahy. Pro útěchu. Zapomněla jsem však, že sestra játra zbožňuje. O víkendu prý určitě přijede.

Přijede i můj bratr a má mladší sestra s přítelem. Přijde i má babička a tchýně s tchánem. Přijde i můj muž a mé děti. Já bych teda raději zůstala doma, ale mimino chce nášup, takže tam nejspíš přijdeme taky.

Práce

15. května 2018 v 16:29 | Ágnes
Na první těhotenské kontrole se mě lékařka ptala, jaké je mé povolání, kde pracuji. V dnešní době se totiž zcela běžně stává, že je pro těhotnou ženu její zaměstnání nevhodné a nedoporučované. V dnešní době je zcela běžné, že hned od počátku těhotenství zůstáváte doma na nemocenské. V dnešní době je ženám dovoleno v klidu vychutnávat krásné počátky těhotenství, mdloby, závratě, žaludeční nevolnosti, nepředstavitelnou únavu a bolavé nohy.

Pomlčela jsem před lékařkou o tom, že se již nějaký ten rok věnuji výhradně péči a výchově mých dvou dětí, že kromě nich opečovávám celý náš dům, zahradu, zvířectvo a přilehlé polnosti. Pomlčela jsem o tom, že ve volných chvílích, ve svém volném čase, který vyšetřím pouze tím, že mu obětuji spánek a odpočinek, že v těchto vzácných okamžicích fotografuji a že se následně snažím si těmito svými výtvory přivydělat.

V pracovních hodinách tedy pobíhám kolem stativu s fotoaparátem, pobíhám také od fotoaparátu k fotografovanému předmětu, pobíhám s odrazovými deskami, pobíhám s deskami rozptylovými a pobíhám se světly. Pobíhám, upravuji, pobíhám, přisvětluji, pobíhám a fotím, takže jde v podstatě o klidné zaměstnání, ke kterému žádnou nemocenskou rozhodně nepotřebuji.

V poslední době se zabývám výhradně fotografováním zeleniny, ovoce, nápojů, salátů, polévek a vařených dobrot. Prostě a jednoduše fotografuji především jídlo, a to z čistě zištného hlediska, neboť pěkně nafocené jídlo se prodává téměř samo. Fotografie s jídlem se prodávají lépe než fotografie s květinami, přírodou či domácími mazlíčky. Prodávají se lépe než fotografie zvířat a dětí. Prodávají se neustále a jejich obliba neklesá, spíše se dá říct, že roste a roste, neboť jídla je pořád třeba, jídlo má každý rád a dobré jídlo si nikdo nenechá ujít.

Já proti jídlu také nic nenamítám, řekla bych, že nejsem ani moc vybíravá, chutná mi téměř vše a nejvíc mi chutná to, co uvaří někdo jiný, a to zejména z toho důvodu, že k takovému jídlu přijdu pěkně bez práce, náročných příprav a úklidu, což dokážu náležitě ocenit.

Hned po návratu z kliniky jsem se tedy vrhla na focení, rozhodnutá dokázat sobě, lékařce i celému světu, že i v těhotenství, zejména na jeho začátku, se dá zdárně pokračovat v práci a můžu vás ujistit, že v těhotenství, a zejména v jeho počátku, se zdárně pokračovat v práci nedá, neboť mimino má na práci a na focení zcela jiný pohled a názor.

Mimino neshledalo, že fotit kuřecí bujon je zábavné a vzrušující. Mimino neshledalo kuřecí bujon jako lákavý a zajímavý. Mimino kuřecí bujon nechce. Mimino prostě kuřecí bujon nerado, tudíž se mi již při slově bujon začalo dělat malinko na omdlení, při představě bujonu v misce mě začalo oblévat horko a když se z bujonu začala šířit jeho charakteristická vůně, tak začalo jít opravdu do tuhého a já hledala nejbližší záchod.

Co mimino chce, jsou vejce a knedlíky. Tohle focení mi tedy mimino schválilo. Ani tak to však nebylo jednoduché, neboť při pohledu na houskový knedlík se mi okamžitě začaly v puse sbíhat sliny, měla jsem na ten knedlík najednou strašlivou chuť a dostala jsem příšerný hlad. Při pohledu na vejce jsem již fotila jako zběsilá a po chvíli jsem už nedokázala myslet na nic jiného než na vejce a na knedlík. Focení bylo ztraceno a já se šla posilnit těmi vejci, snědla jsem i ten strašný knedlík, zajedla jsem ho dalšími vejci, sedla jsem si k počítači a snažila se zkontrolovat, co jsem to vlastně ten den nafotila. Mimino uspokojeno výživným jídlem nejspíš spokojeně spalo, já zapla počítač a na monitoru se objevil ten nevábný kuřecí bujón!

Ps.: Ten příšerný kuřecí bujón se ještě ten den začal úspěšně prodávat.

Poprvé u lékaře

1. února 2018 v 16:41 | Ágnes
Po příjezdu z hor mě čekala první těhotenská prohlídka u lékaře. Mé pocity byly dosti rozporuplné. Přiznávám, že jsem tak nějak napůl čekala, že lékař mé těhotenství prohlásí za smyšlené, neplatné, nemožné, prostě zcela vyloučené a absurdní. Druhá polovina mého já se však těšila na to, že bude těhotenství potvrzeno, že se to skutečně děje, že poprvé uvidím své dítě, že to bude krása, zážitek, potěšení a radostná událost.

V mé knize o těhotenství, kterou jsem zakoupila před deseti lety, kdy jsem očekávala své první dítě, píší, jak je tato první prohlídka důležitá. Kniha také uvádí, co všechno vás na první těhotenské prohlídce čeká, jaká vyšetření podstoupíte, co všechno se bude zjišťovat, kontrolovat a zapisovat.

Můžu teda říct, že je kniha po těch letech nejspíš již poněkud zastaralá, neboť na mé první těhotenské prohlídce se žádná měření a vyšetření nekonala. Radostný okamžik, kdy poprvé spatříte své dítě na ultrazvuku, trval sotva pár vteřin, během kterých jsem jen tak tak stihla zahlédnout na monitoru takový malý tmavý flek, o kterém mi lékařka řekla, že je velký necelý centimetr, že je umístěn na správném místě a že mu tam kdesi uprostřed bije miniaturní srdíčko. Tím to celé skončilo, dokonce si ani nejsem jistá, zda tam třeba nebyly fleky dva, nebo tři, nedostala jsem ani malý obrázek nebo fotku a ihned se bez meškání přešlo ke druhé části prohlídky.

Druhá část prohlídky byla naopak probrána do nejmenšího detailu a dokonale. Druhá část prohlídky trvala zhruba dvě hodiny. Druhá část prohlídky obnášela poučení o všech možných vyšetřeních, úkonech a odběrech, které budu muset v průběhu těhotenství podstoupit.

Lékařka přede mě postupně navršila štos papírů s instrukcemi, adresami a telefoními čísly, na která mám zavolat a na kterých se mám na jednotlivé úkony objednat.

Jsem sice teprve v sedmém týdnu těhotenství, ale i tak mám pochyby, zda to do konce těhotenství vůbec stihnu všechno absolvovat! Myslím, že jen půl roku mi určitě zabere, než všechna ta pracoviště obvolám.

Jsem ale celkem pohotová, tudíž jsem začala s obvoláváním a s objednáváním hned v autě po cestě domů. Na prvních dvou telefoních číslech mi řekli, že mají delší objednací lhůty, že by to šlo možná nejdřív tak asi za rok, spíš za dva a nakonec přiznali, že vlastně vůbec nikoho neobjednávají, neboť mají objednáno na doživotí.

Na dalších linkách mě již naštěstí objednali. Stručně mě informovali o tom, co se bude dít, co musím podstoupit, co mě čeká.

Čekají mě samozřejmě, především a zcela jednoznačně neustálé odběry krve. Odběry na lačno i po jídle, odběry na krevní skupinu a na RH faktor, odběry na cukry a krevní obraz, odběry na žloutenku a další nemoci, odběry na toxoplazmózu a štítnou žlázu a také odběry zaměřující se na vrozené vývojové vady.

Při představě všech těch odběrů se mi začalo dělat malinko zle, přepadl mě strach a obavy, dokonce si ani nejsem jistá, zda mám tak velkou zásobu krve, takže jsem ihned po příjezdu domů seznámila mého muže se skutečným stavem svého těhotenství a řekla jsem mu, aby se připravil na to, že mě bude možná muset na některých odběrech zastoupit, že si musí nechat zjistit, jakou má krevní skupinu a že musí být připraven dopřát mi v případě ohrožení pořádnou transfuzi.

Můj muž byl po potrvzení mého, respektive NAŠEHO! těhotenství poněkud skleslý. Očividně se z nečekané události ještě pořádně nevzpamatoval. Doposud tu radostnou novinu nedokázal zcela přijmout a vstřebat. Po chvíli mlčení mi dokonce oznámil, že už to všechno nějak hůř snáší, že již není nejmladší a že se na to celé nějak moc necítí.

Nechtěla jsem mu kazit radost z té nenadálé novinky řečmi o tom, že já osobně jsem se přestala cítit již asi tak před týdnem, kdy se u mě začaly projevovat ty pěkné stránky počínajícího těhotenství, tedy ta neustálá únava, nespavost, slinění a pocity na zvracení. Po povzbudivých slovech mého muže se mi samozřejmě udělalo ještě mnohem lépe, cítila jsem se opravdu skvěle, nadšeně a radostně, takže jsem raději odjela s radostnou zprávou k matce, která nás, tedy mě a mé sourozence, odchovala všechny čtyři, a která mi snad poradí, jak to vše zdárně přežít, nezbláznit se a možná u toho i dobře vypadat.

Když jsem se vrátila od rodičů, byl můj muž již naštěstí v pořádku, běhal celý uřícený a zpocený s metrem po domě, hned ve dveřích mi radostně oznámil, že to bude Vojta a že už vymyslel, kde pro Vojtu přistaví pokoj. Láskyplně pohladil mé doposud žádné břicho a šel zase měřit, takže je všechno opět v pořádku, všechno je v klidu a jak má být, až na to, že my snad opravdu budeme mít další, tedy třetí dítě, a že to dítě bude mít nejspíš pokojíček uprostřed naší krásné světlé a prostorné jídelny!

Hory

23. ledna 2018 v 13:10 | Ágnes
Na hory se tedy jelo. Jel můj muž, má dcera i můj syn a jela jsem také já, přestože jsem si nebyla vůbec jistá, jak budu v tom náměsíčném a napůl komatickém stavu balit, cestovat a především lyžovat.

Lyžovali jsme nakonec všichni. Lyžovali jsme každý den. Lyžovali jsme od rána do večera. Lyžovali jsme se zápalem a s radostí.

Jediný, kdo lyžovat nechtěl, bylo mimino, které mě neúnavně obíralo o veškeré mé poslední síly, takže jsem pokračovala v tom svém narkoleptickém usínání a to kdykoliv a kdekoliv. Usla jsem většinou již v autě při cestě na svah, usínala jsem ve frontě na skipasy a usínala jsem při čekání na vlek. Jednou jsem dokonce usla i na lanovce a to těsně před výstupem, tudíž jsem jela zase dolů a pak zase nahoru. Jezdila jsem tak možná hodinku dvě, pěkně jsem si na tom čerstvém vzduchu pochrupovala, když mi posléze vypršel čas skipasu a byla jsem obsluhou z lanovky vyhozena, což mě v podstatě zahránilo, neboť jinak bych tam možná jezdila celou sezónu.

Neusínala jsem pouze při sjezdu dolů ze svahu, který byl značně muldovatý, místy dosti příkrý a na některých místech i poměrně zledovatělý. Podmínky pro lyžování byly tedy značně ideální a já celou tu nekonečně dlouhou dobu sjezdu musela dávat pozor, abych tam někde na sněhu nevysypala své prozatím mrňavoučké mimino a abych neztratila z dohledu děti, které mi šíleným šusem mizely z očí.

Návraty ze svahu bývaly pěkné. Byla jsem ráda, že máme za sebou další den lyžování, že jsme všichni celí a v pořádku, že jsme zpět v bezpečí horského penzionu a byla jsem ráda, že už nemusím sjíždět ty příkré svahy a že můžu pohodlně sedět. Rádo bylo samozřejmě i mimino, které se vždy po návratu ze svahu probralo a žádalo si svůj příděl jídla.

Jídlo se v našem penzionu podávalo v přilehlé restauraci, která byla zařízena nadmíru stylově, měla dokonce myslivecký salónek a kachlovou pec nevídaných rozměrů a měla také kuchyni, ve které se připravovaly zejména vepřové a zvěřinové speciality.

Na jídelním lístku byly tudíž paštiky a marinované kotlety, vepřová pečínka a jelení gulášek, pečená kachna a jelení svíčková, jelení medailonky a jelení řízečky, kolena, žebra, bifteky i tatarák.

Byla to tedy přehlídka chutí, a to zejména pro milovníky masa, lesní zvěře a jelenů vůbec. A byla to samozřejmě stonásobná chuť i pro mého muže, který byl z nabídky restaurace v sedmém nebi. V rauši bylo také mimino, které si ke všemu objednávalo knedlík, zelí a bílé pečivo a které se cpalo o stošest.

Cpaly se samozřejmě také děti, které ovšem zvěřinové a vepřové hody nerady, tudíž se cpaly převážně hranolkami, palačinkami a horkými malinami se zmrzlinou.

Na horách jsme tak poklidně strávili celých pět dní. Strávili jsme dokonce i veškeré nabízené speciality a strávili jsme i to náročné lyžování, takže jsme po příjezdu domů byli šťastní a nadmíru spokojení.

Začátek

14. ledna 2018 v 15:20 | Ágnes
Musím přiznat, že první měsíc těhotenství jsem si celkem užívala. V prvním měsíci těhotenství jsem zpočátku vlastně ještě vůbec těhotná nebyla, takže jsem si mohla užívat i o malinko víc. Užívala jsem si radostí poklidného a spokojeného života, užívala jsem si samozřejmě se svým mužem a užívali jsme si dokonce tolik, že jsem vším tím užíváním přišla zcela neplánovaně a nečekaně do jiného stavu.

Od této chvíle jsem si pravda již tolik neužívala, přestože jsem o svém těhotenství ještě zdaleka neměla ani potuchy. Neužívala jsem si zejména proto, že mě všechno to užívání nějak zmohlo a přepadla mě nesnesitelná a všudypřítomná únava.

Byla jsem tak strašně unavená, že jsem najednou nebyla schopná normálně fungovat. Byla jsem tak unavená, že se mi chtělo spát již po ranním vyčištění zubů. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala kdekoliv a kdykoliv.

Vzhledem k tomu, že jsem nemohla tušit, co tuto únavu zapříčiňuje, napadlo mě, že na mě jde nejspíše jarní únava, o které každý rok píší v časopisech a na internetu. Jarní únavou jsem tedy nikdy netrpěla, neboť po zimě je v domě i na zahradě vždy nejvíce práce a na jarní únavu tedy jaksi nezbývá moc času a myšlenek. Přesto jsem si o jarní únavě vše nastudovala a přečetla a hned jsem také zakoupila různé bylinkové čaje a naplánovala si očistné kůry a procházky na čerstvém vzduchu.

Začala jsem hned druhý den ráno. Nejprve jsem si uvařila bylinkový čaj. Poté jsem se šla projít pro zahradě, tedy respektive jsem šla nakrmit králíka, kočku a kunu, pak jsem si dala ten čaj a pak jsem byla tak strašně unavená, že už mi nezbyly síly na nic jiného. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem si musela sednout a malinko se vydýchat, neboť se mi z toho jara, z té únavy a slabosti úplně zatočila hlava.

V tu chvíli mě přepadlo zlé tušení, že jsem snad přes zimu zcela vypadla z formy, že jsem malinko ztratila kondici, že jsem tak nějak zlenivěla. Okamžitě jsem si tedy pořídila sportovní úbor, činky, hrazdu a švihadlo. Vytáhla jsem z garáže kolo a také jsem začala běhat.

Má sportovní aktivita se mému miminu, které dávalo zcela jednoznačně přednost odpočinku, spánku a posteli, vůbec nelíbila a provokovalo mě ještě větší únavou a slabostí, takže jsem nakonec pojala podezření, že trpím nějakou strašlivou spavou nemocí.

Spavá nemoc samozřejmě existuje. Vygooglila jsem si ji na internetu a zdá se, že se mám všechny příznaky. Netrpím akorát náměsíčností, neboť jsem tak strašně unavená, že nechápu, proč bych se měla ve spánku pohybovat po domě a plýtvat drahocennou energií, když můžu pohodlně ležet v posteli a spát. Překvapivě netrpím ani insomnií, kterou Wikipedie uvádí, jako další příznak narkolepsie a poruch spánku.

Insomnií jsem začala trpět až po té, co jsem si v lékarně zakoupila a doma prvedla první těhotenský test. V té chvíli už jsem malinko tušila, že žádnou spánkovou poruchou netrpím. Tušila jsem, že se jedná spíše o to těhotenství. Tušila jsem, že jsou ty testy z lékárny nejspíš dost přesné a neomylné. Tušila jsem, ale tušit jsem nechtěla, takže jsem si raději zakoupila ještě další těhotenský test. Koupila jsem si těhotenské testy od růrných výrobců a různých značek, vyzkoušela jsem testy domácí i zahraniční, testy citlivé i méně citlivé, ale nic naplat, všechny ty testy pořád spolehlivě a jasně ukazovaly dvě čárky.

Ukázala jsem tedy jeden z těch testů mému muži, který také viděl dvě čárky, i když zpočátku dělal, že je raději nevidí. Následně chtěl vidět další provedený test, na kterém byly samozřejmě zase dvě čárky. Pak si můj muž prostudoval návod k testu a zjistil, že v příbalové informaci upozorňují, že je lépe provést test ráno po probuzení, takže jsem jela do lékárny pro další balení, celou noc jsme svorně a beze spánku čekali na ráno, kdy jsem těhotenský test zopakovala a předvadla svému muži dvě zcela jasné a ještě více viditelné čárky.

Můj muž byl potěšen a měl ohromnou radost. Nadšení projevoval zejména zamlklostí a zádumčivostí. U mě se radost projevovala postupující narkolepsií, která se střídala s insomnií. Radost měly také děti, tedy má devítiletá dcera a můj sedmiletý syn, kteří o dalším přírustku do rodiny sice prozatím nevěděly, ale měly radost, že se blíží pololetní prázdniny, že se pojede na hory, že se pojede lyžovat.
 
 

Reklama