Ágnes s rodinou - v tom

Poprvé u lékaře

1. února 2018 v 16:41 | Ágnes
Po příjezdu z hor mě čekala první těhotenská prohlídka u lékaře. Mé pocity byly dosti rozporuplné. Přiznávám, že jsem tak nějak napůl čekala, že lékař mé těhotenství prohlásí za smyšlené, neplatné, nemožné, prostě zcela vyloučené a absurdní. Druhá polovina mého já se však těšila na to, že bude těhotenství potvrzeno, že se to skutečně děje, že poprvé uvidím své dítě, že to bude krása, zážitek, potěšení a radostná událost.

V mé knize o těhotenství, kterou jsem zakoupila před deseti lety, kdy jsem očekávala své první dítě, píší, jak je tato první prohlídka důležitá. Kniha také uvádí, co všechno vás na první těhotenské prohlídce čeká, jaká vyšetření podstoupíte, co všechno se bude zjišťovat, kontrolovat a zapisovat.

Můžu teda říct, že je kniha po těch letech nejspíš již poněkud zastaralá, neboť na mé první těhotenské prohlídce se žádná měření a vyšetření nekonala. Radostný okamžik, kdy poprvé spatříte své dítě na ultrazvuku, trval sotva pár vteřin, během kterých jsem jen tak tak stihla zahlédnout na monitoru takový malý tmavý flek, o kterém mi lékařka řekla, že je velký necelý centimetr, že je umístěn na správném místě a že mu tam kdesi uprostřed bije miniaturní srdíčko. Tím to celé skončilo, dokonce si ani nejsem jistá, zda tam třeba nebyly fleky dva, nebo tři, nedostala jsem ani malý obrázek nebo fotku a ihned se bez meškání přešlo ke druhé části prohlídky.

Druhá část prohlídky byla naopak probrána do nejmenšího detailu a dokonale. Druhá část prohlídky trvala zhruba dvě hodiny. Druhá část prohlídky obnášela poučení o všech možných vyšetřeních, úkonech a odběrech, které budu muset v průběhu těhotenství podstoupit.

Lékařka přede mě postupně navršila štos papírů s instrukcemi, adresami a telefoními čísly, na která mám zavolat a na kterých se mám na jednotlivé úkony objednat.

Jsem sice teprve v sedmém týdnu těhotenství, ale i tak mám pochyby, zda to do konce těhotenství vůbec stihnu všechno absolvovat! Myslím, že jen půl roku mi určitě zabere, než všechna ta pracoviště obvolám.

Jsem ale celkem pohotová, tudíž jsem začala s obvoláváním a s objednáváním hned v autě po cestě domů. Na prvních dvou telefoních číslech mi řekli, že mají delší objednací lhůty, že by to šlo možná nejdřív tak asi za rok, spíš za dva a nakonec přiznali, že vlastně vůbec nikoho neobjednávají, neboť mají objednáno na doživotí.

Na dalších linkách mě již naštěstí objednali. Stručně mě informovali o tom, co se bude dít, co musím podstoupit, co mě čeká.

Čekají mě samozřejmě, především a zcela jednoznačně neustálé odběry krve. Odběry na lačno i po jídle, odběry na krevní skupinu a na RH faktor, odběry na cukry a krevní obraz, odběry na žloutenku a další nemoci, odběry na toxoplazmózu a štítnou žlázu a také odběry zaměřující se na vrozené vývojové vady.

Při představě všech těch odběrů se mi začalo dělat malinko zle, přepadl mě strach a obavy, dokonce si ani nejsem jistá, zda mám tak velkou zásobu krve, takže jsem ihned po příjezdu domů seznámila mého muže se skutečným stavem svého těhotenství a řekla jsem mu, aby se připravil na to, že mě bude možná muset na některých odběrech zastoupit, že si musí nechat zjistit, jakou má krevní skupinu a že musí být připraven dopřát mi v případě ohrožení pořádnou transfuzi.

Můj muž byl po potrvzení mého, respektive NAŠEHO! těhotenství poněkud skleslý. Očividně se z nečekané události ještě pořádně nevzpamatoval. Doposud tu radostnou novinu nedokázal zcela přijmout a vstřebat. Po chvíli mlčení mi dokonce oznámil, že už to všechno nějak hůř snáší, že již není nejmladší a že se na to celé nějak moc necítí.

Nechtěla jsem mu kazit radost z té nenadálé novinky řečmi o tom, že já osobně jsem se přestala cítit již asi tak před týdnem, kdy se u mě začaly projevovat ty pěkné stránky počínajícího těhotenství, tedy ta neustálá únava, nespavost, slinění a pocity na zvracení. Po povzbudivých slovech mého muže se mi samozřejmě udělalo ještě mnohem lépe, cítila jsem se opravdu skvěle, nadšeně a radostně, takže jsem raději odjela s radostnou zprávou k matce, která nás, tedy mě a mé sourozence, odchovala všechny čtyři, a která mi snad poradí, jak to vše zdárně přežít, nezbláznit se a možná u toho i dobře vypadat.

Když jsem se vrátila od rodičů, byl můj muž již naštěstí v pořádku, běhal celý uřícený a zpocený s metrem po domě, hned ve dveřích mi radostně oznámil, že to bude Vojta a že už vymyslel, kde pro Vojtu přistaví pokoj. Láskyplně pohladil mé doposud žádné břicho a šel zase měřit, takže je všechno opět v pořádku, všechno je v klidu a jak má být, až na to, že my snad opravdu budeme mít další, tedy třetí dítě, a že to dítě bude mít nejspíš pokojíček uprostřed naší krásné světlé a prostorné jídelny!

Hory

23. ledna 2018 v 13:10 | Ágnes
Na hory se tedy jelo. Jel můj muž, má dcera i můj syn a jela jsem také já, přestože jsem si nebyla vůbec jistá, jak budu v tom náměsíčném a napůl komatickém stavu balit, cestovat a především lyžovat.

Lyžovali jsme nakonec všichni. Lyžovali jsme každý den. Lyžovali jsme od rána do večera. Lyžovali jsme se zápalem a s radostí.

Jediný, kdo lyžovat nechtěl, bylo mimino, které mě neúnavně obíralo o veškeré mé poslední síly, takže jsem pokračovala v tom svém narkoleptickém usínání a to kdykoliv a kdekoliv. Usla jsem většinou již v autě při cestě na svah, usínala jsem ve frontě na skipasy a usínala jsem při čekání na vlek. Jednou jsem dokonce usla i na lanovce a to těsně před výstupem, tudíž jsem jela zase dolů a pak zase nahoru. Jezdila jsem tak možná hodinku dvě, pěkně jsem si na tom čerstvém vzduchu pochrupovala, když mi posléze vypršel čas skipasu a byla jsem obsluhou z lanovky vyhozena, což mě v podstatě zahránilo, neboť jinak bych tam možná jezdila celou sezónu.

Neusínala jsem pouze při sjezdu dolů ze svahu, který byl značně muldovatý, místy dosti příkrý a na některých místech i poměrně zledovatělý. Podmínky pro lyžování byly tedy značně ideální a já celou tu nekonečně dlouhou dobu sjezdu musela dávat pozor, abych tam někde na sněhu nevysypala své prozatím mrňavoučké mimino a abych neztratila z dohledu děti, které mi šíleným šusem mizely z očí.

Návraty ze svahu bývaly pěkné. Byla jsem ráda, že máme za sebou další den lyžování, že jsme všichni celí a v pořádku, že jsme zpět v bezpečí horského penzionu a byla jsem ráda, že už nemusím sjíždět ty příkré svahy a že můžu pohodlně sedět. Rádo bylo samozřejmě i mimino, které se vždy po návratu ze svahu probralo a žádalo si svůj příděl jídla.

Jídlo se v našem penzionu podávalo v přilehlé restauraci, která byla zařízena nadmíru stylově, měla dokonce myslivecký salónek a kachlovou pec nevídaných rozměrů a měla také kuchyni, ve které se připravovaly zejména vepřové a zvěřinové speciality.

Na jídelním lístku byly tudíž paštiky a marinované kotlety, vepřová pečínka a jelení gulášek, pečená kachna a jelení svíčková, jelení medailonky a jelení řízečky, kolena, žebra, bifteky i tatarák.

Byla to tedy přehlídka chutí, a to zejména pro milovníky masa, lesní zvěře a jelenů vůbec. A byla to samozřejmě stonásobná chuť i pro mého muže, který byl z nabídky restaurace v sedmém nebi. V rauši bylo také mimino, které si ke všemu objednávalo knedlík, zelí a bílé pečivo a které se cpalo o stošest.

Cpaly se samozřejmě také děti, které ovšem zvěřinové a vepřové hody nerady, tudíž se cpaly převážně hranolkami, palačinkami a horkými malinami se zmrzlinou.

Na horách jsme tak poklidně strávili celých pět dní. Strávili jsme dokonce i veškeré nabízené speciality a strávili jsme i to náročné lyžování, takže jsme po příjezdu domů byli šťastní a nadmíru spokojení.

Začátek

14. ledna 2018 v 15:20 | Ágnes
Musím přiznat, že první měsíc těhotenství jsem si celkem užívala. V prvním měsíci těhotenství jsem zpočátku vlastně ještě vůbec těhotná nebyla, takže jsem si mohla užívat i o malinko víc. Užívala jsem si radostí poklidného a spokojeného života, užívala jsem si samozřejmě se svým mužem a užívali jsme si dokonce tolik, že jsem vším tím užíváním přišla zcela neplánovaně a nečekaně do jiného stavu.

Od této chvíle jsem si pravda již tolik neužívala, přestože jsem o svém těhotenství ještě zdaleka neměla ani potuchy. Neužívala jsem si zejména proto, že mě všechno to užívání nějak zmohlo a přepadla mě nesnesitelná a všudypřítomná únava.

Byla jsem tak strašně unavená, že jsem najednou nebyla schopná normálně fungovat. Byla jsem tak unavená, že se mi chtělo spát již po ranním vyčištění zubů. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala kdekoliv a kdykoliv.

Vzhledem k tomu, že jsem nemohla tušit, co tuto únavu zapříčiňuje, napadlo mě, že na mě jde nejspíše jarní únava, o které každý rok píší v časopisech a na internetu. Jarní únavou jsem tedy nikdy netrpěla, neboť po zimě je v domě i na zahradě vždy nejvíce práce a na jarní únavu tedy jaksi nezbývá moc času a myšlenek. Přesto jsem si o jarní únavě vše nastudovala a přečetla a hned jsem také zakoupila různé bylinkové čaje a naplánovala si očistné kůry a procházky na čerstvém vzduchu.

Začala jsem hned druhý den ráno. Nejprve jsem si uvařila bylinkový čaj. Poté jsem se šla projít pro zahradě, tedy respektive jsem šla nakrmit králíka, kočku a kunu, pak jsem si dala ten čaj a pak jsem byla tak strašně unavená, že už mi nezbyly síly na nic jiného. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem si musela sednout a malinko se vydýchat, neboť se mi z toho jara, z té únavy a slabosti úplně zatočila hlava.

V tu chvíli mě přepadlo zlé tušení, že jsem snad přes zimu zcela vypadla z formy, že jsem malinko ztratila kondici, že jsem tak nějak zlenivěla. Okamžitě jsem si tedy pořídila sportovní úbor, činky, hrazdu a švihadlo. Vytáhla jsem z garáže kolo a také jsem začala běhat.

Má sportovní aktivita se mému miminu, které dávalo zcela jednoznačně přednost odpočinku, spánku a posteli, vůbec nelíbila a provokovalo mě ještě větší únavou a slabostí, takže jsem nakonec pojala podezření, že trpím nějakou strašlivou spavou nemocí.

Spavá nemoc samozřejmě existuje. Vygooglila jsem si ji na internetu a zdá se, že se mám všechny příznaky. Netrpím akorát náměsíčností, neboť jsem tak strašně unavená, že nechápu, proč bych se měla ve spánku pohybovat po domě a plýtvat drahocennou energií, když můžu pohodlně ležet v posteli a spát. Překvapivě netrpím ani insomnií, kterou Wikipedie uvádí, jako další příznak narkolepsie a poruch spánku.

Insomnií jsem začala trpět až po té, co jsem si v lékarně zakoupila a doma prvedla první těhotenský test. V té chvíli už jsem malinko tušila, že žádnou spánkovou poruchou netrpím. Tušila jsem, že se jedná spíše o to těhotenství. Tušila jsem, že jsou ty testy z lékárny nejspíš dost přesné a neomylné. Tušila jsem, ale tušit jsem nechtěla, takže jsem si raději zakoupila ještě další těhotenský test. Koupila jsem si těhotenské testy od růrných výrobců a různých značek, vyzkoušela jsem testy domácí i zahraniční, testy citlivé i méně citlivé, ale nic naplat, všechny ty testy pořád spolehlivě a jasně ukazovaly dvě čárky.

Ukázala jsem tedy jeden z těch testů mému muži, který také viděl dvě čárky, i když zpočátku dělal, že je raději nevidí. Následně chtěl vidět další provedený test, na kterém byly samozřejmě zase dvě čárky. Pak si můj muž prostudoval návod k testu a zjistil, že v příbalové informaci upozorňují, že je lépe provést test ráno po probuzení, takže jsem jela do lékárny pro další balení, celou noc jsme svorně a beze spánku čekali na ráno, kdy jsem těhotenský test zopakovala a předvadla svému muži dvě zcela jasné a ještě více viditelné čárky.

Můj muž byl potěšen a měl ohromnou radost. Nadšení projevoval zejména zamlklostí a zádumčivostí. U mě se radost projevovala postupující narkolepsií, která se střídala s insomnií. Radost měly také děti, tedy má devítiletá dcera a můj sedmiletý syn, kteří o dalším přírustku do rodiny sice prozatím nevěděly, ale měly radost, že se blíží pololetní prázdniny, že se pojede na hory, že se pojede lyžovat.
 
 

Reklama