Dovolená u moře

Návrat

4. prosince 2016 v 6:00 | Ágnes
Cesta zpátky probíhala v klidu. Vyrazili jsme ještě za tmy, ještě před svítáním. Vyrazili jsme velice brzy ráno a doufali jsme, že děti minimálně polovinu cesty prospí.

Děti nic prospat nechtěly. Chtěly neustále svačit, jíst, pít, zastavovat, cvičit, protahovat se, křičet, hrát hry a chodit na záchod.

V Chorvatsku jsme kvůli toaletě zastavovali dvakrát. Ve Slovinsku třikrát. A v Rakousku jsme to celé nějak propásli, takže se zastavovalo až na dvacátém kilometru před Vídní, kde už ovšem nebylo žádné odpočívadlo, nebyla tam ani benzínka, ani žádné toalety, takže jsme v tom největším čtyřproudém provozu zastavili jen tak u silnice, syn hodil bobek do příkopy, já tam naházela několik balení vlhčených ubrousků, dcera do bobku šlápla a mohlo se pokračovat v cestě, mohlo se pokračovat domů.

Cestu zpět jsme i se všemi zastávkami zvládli v čase osmi hodin, takže jsme byli spokojení, s časovým plánem, s koupáním, s potápěním, s mořem i s opalováním. Nejspokojenější byl ovšem můj muž, který byl rád, že už nemusí na pláž, že už nemusí držet slunečník, že už se nemusí mazat a opalovat, že už je konec dovolené, horka, dusna a pařáku a že už jsme konečně doma.

Den sedmý

1. prosince 2016 v 9:13 | Ágnes
Poslední den naší dovolené u moře bylo naštěstí opět slunečno a horko. Byli jsme zase na pláži. Naposledy jsme se koupali, potápěli a opalovali. Opaloval se dokonce i můj muž, který řekl, že je dobře, že je horko, vedro, dusno a pařák, neboť jsme během včerejška všichni malinko vybledli, takže je potřeba se před návratem domů pořádně opálit.

Opaloval se svědomitě a pilně. Celý den se slunil. Vůbec se nenamazal. Dokonce ani nedržel slunečník, prostě jen ležel na lehátku a směrem ke slunci neustále hlasitě vykřikoval: "Per to do mě."

Večer naházel do auta všechny žraloky, lehátka, čluny, osušky, mušle, škeble, kufry i slunečník a šel si spokojeně lehnout s tím, že zítra brzy ráno už konečně můžeme vyrazit domů.

Den šestý

29. listopadu 2016 v 6:23 | Ágnes
Celý den bylo pod mrakem, bylo zataženo. Bylo škaredé počasí, takže jsem byla naštvaná a nevrlá, protože jsme nemohli na pláž, nemohli jsme ležet u vody, nemohli jsme se opalovat.

Naštvaná byla i dcera, které se udělala kopřivka ze sluníčka. Syn byl také naštvaný, neboť má také kopřivku. Kopřivku ze sluníčka má i můj muž, momentálné zvaný Inčučuna Rudá Panda. Naštvaný nebyl. Byl rád, že konečně není vedro, horko a pařák.

Naládovala jsem všechny zyrtecem a vyrazili jsme na molo chytat ryby.

Chytání ryb mám ráda. Chytání ryb je klidná a tichá činnost. Děti nesmějí pobíhat, dupat, řvát a křičet. Nesmějí rušit a hulákat. Nesmějí běhat a mluvit nahlas. Nesmějí nic, než sedět, být potichu, držet udici a koukat na splávek.

Na ryby s dětmi chodím ráda. Ráda ležím u vody. Ráda poslouchám to krásné ticho. Ráda podřimuju. Ráda odpočívám a spím. Co na rybách ráda nemám, jsou ty ryby. Chytání ryb je fajn, mrskající se kluzké ryby fajn nejsou.

Ps: Mrskajících se kluzkých ryb je plné moře. Jsou to ryby hladové a blbé, neboť se dají snadno chytit. Žádný klid jsem si neužila. Každou chvíli jsem musela obdivovat nějakou ulovenou rybu.

Pss: Mořské ryby jsou zákeřné. I ty malé! Mají plnou hubu velkých ostrých zubů, mají ostnaté hřbetní ploutve a mrskají se třikrát tolik!

Den pátý

25. listopadu 2016 v 9:46 | Ágnes
Děti se rozhodly, že dnes nebudou pozorovat podmořský život, nebudou lovit kraby, mušle ani medůzy, nebudou se koupat, potápět ani plavat. Dnes se budou pro změnu plavit.

Na pláž si přitáhly nafukovací lehátka, žraloky a rejnoky, také obří nafukovací kolo, malou kánoi a samozřejmě člun.

Můj muž celé dopoledne nafukoval. Slunečníkovou tyč svíral svědomitě pod paží, aby parasol neuletěl. Ze stejného důvodu seděl na již nafouknutém žralokovi, levou nohou stál na nafouknutém lehátku, pravou nohou držel obrovskou nafouklou pneumatiku, jednou rukou si přidržoval právě nafukovanou věc a druhou si rovnal sluneční brýle. Byl spokojený.

Já se uvelebila na lehátku a těšila jsem se, jak si v klidu poležím, jak si odpočinu a počtu, neboť děti budou na vodě, budou daleko od břehu a bude od nich klid.

Dcera odplula na svém fosforově růžovém lehátku až k poslední bojce a pokojně se pohupovala na vodě. Syn si vysypal kamínky z bot, vylil vodu ze svého člunu, nasedl a odrazil od břehu. Ve stejnou chvíli ho smetla vlna. Syn se chvíli koupal v příboji a pak vytáhl člun na břeh, vylil z něj vodu, vysypal si kamínky z bot a znovu odrazil od břehu. Znovu ho smetla vlna, znovu vytáhl člun na břeh, znovu z něj vylil vodu a znovu si vysypal kamínky z bot. Pak se pustil opět na moře a vlny ho opět smetly a vyplavily na pláž. Při desátém pokusu o nalodění již moře vrátilo pouze člun, takže jsem musela do vody. Vylovila jsem syna, vydrápali jsme se na břeh, vylili jsme ze člunu vodu a vysypali jsme si kamínky z bot a z plavek. Pak jsem konečeně odeslala syna na moře a šla se opalovat.

Opaloval se také můj muž, který už mezitím skončil s nafukováním. Opaloval si neopálená místa na těle, takže večer vypadal jako indián. Jako ten rudý indián. Rudý indián s hlavou rudé pandy (samozřejmě se slunečníkem).

Den čtvrtý

20. listopadu 2016 v 21:27 | Ágnes
Na pláži bylo pozdvižení. Přijeli noví turisté. Nového turistu poznáte snadno, protože je na rozdíl od vás zcela bílý, nemá žádné rudé fleky a pruhy, nemá spálená záda, nemá slunečník, nemá opalovací krém, nemá boty do vody a nemá chuť platit drahý plážový servis.

Nový turista si rozprostře osušku přímo na pláži, co nejblíže vodě, lehne si a většinou ihned usne zmožen předchozí nekonečnou cestou.

Když se po pár hodinách nový turista probudí, nevypadá už tak úplně jako nový turista, neboť má spálená záda, nohy, obličej, případně jiné části těla.

Nový turista se jde po odpočinku osvěžit do vody. Jde samozřejmě bos, protože si doposud nestihl zakoupit patřičnou plážovou obuv. Jde přes ostré kameny, potácí se a klátí, spokojeně se usmívá a nakonec sebou raději plácne do vody hned u břehu, neboť se ta hrozná bolest už prostě nedá vydržet. Nový turista samozřejmě neví, že je v moři poměrně mělko, takže si při skoku odře kolena a břicho.

Nový turista na sobě nedá nic znát a plave. Plave většinou daleko od břehu, kde vzápětí zjistí, že je silný odliv a doplavat zpět mu dá opravdu zabrat.

Nový turista se po osvěžení vydrápe přes ostré kameny zpět na pláž, kde sezná, že mu ten silný odliv mezitím odnesl osušku a žabky.

Nový turista vyloví své věci a jde se osvěžit do plážového baru, případně do plážové restaurace, kde zaznamená, že v Chorvatsku není nejlevněji, takže si nakonec zakoupí pouze vodu a jde se podívat k bazénu.

U bazénu si nový turista většinou nevšimne několika cedulí s obrázkem zákaz skákání do vody a několikrát si do bazénu skočí, takže je po chvíli ostrahou odveden zpět na pláž, kde si posbírá své věci a jde spokojeně do svého hotelu, apartmánu, případně stanu, kde ho až do rána štípou komáři a pálí spálená záda, takže se celou noc může v klidu těšit na další zbytek úžasné dovolené.


ps: Děti si užily krásný den u moře. Jsou spokojené. Já si opálila další plavky a pojala podezření, že ta loňská třicítka již není tak účinná. Spokojená moc nejsem. Můj muž si celý den opaloval neopálená místa na těle. Bez namazání. Večer měl kromě slunečníku na břiše opálené i sluneční brýle. Vypadá trochu jako panda. Na spokojenost s letošní dovolenou jsem se ho raději neptala.

Den třetí

16. listopadu 2016 v 8:21 | Ágnes
Dnes jsme byli opět celý den na pláži. Děti se potápěly. Můj muž držel slunečník. Já jsem se opalovala. V poledne jsme šli do místní plážové restaurace na oběd. Po obědě jsme šli zase na pláž, kde jsem se zase opalovala, můj muž zase držel slunečník a děti se zase koupaly a potápěly.

Rozdíl oproti předešlému dni byl pouze v tom, že jsem každých pět minut někoho natírala opalovacím krémem. Dceru jsem mazala dětským krémem s UV faktorem 50+. Syna speciálním krémem pro alergickou pokožku rovněž s UV fakteorem 50+. Já se poctivě mazala tou starou třicítkou. Můj muž si stěžoval, že je horko, dusno, vedro a pařák. Myslím, že by se taky rád namazal, ale pivo je v Chorvatsku poněkud drahé.

Den druhý

10. listopadu 2016 v 9:57 | Ágnes
Poučeni z předchozího dne jsme si dnes ráno cestou na pláž zakoupili v místním kiosku obuv do vody, záchranné vesty a kruhy, malý člun a několik plováků. Byli jsme tedy vybavení, byli jsme připravení na koupání v moři a vyrazili jsme zase na pláž.

Na pláži byla nachystána plastová lehátka, byl tam plážový servis a byl tam i místní beach boy, který za ten plážový servis vybíral nemalý peníz, takže byl mezi turisty všeobecně oblíbený a každý ho rád viděl.

Já ho viděla poprvé při placení za lehátka, podruhé při placení za slunečník, potřetí, když jsem mu šla připomenout, že nám ten slunečník stále nepřinesl. Počtvrté, když jsem za ním musela znovu kvůli tomu slunečníku a popáté, když to konečně celé pochopil a přinesl ten blbej slunečník.

Slunečník byl bílý, byl poměrně veliký a jeho tyč měřila tak tři čtyři metry, nedala se nijak polohovat, zkrátit ani stáhnout. Bílý slunečník se tak třepal vysoko v mracích a jeho stín ležel někde v nedohlednu, někde mimo pláž, mimo město a možná i mimo Chorvatsko.

K poledni se navíc zvedl trochu vítr, čímž se vysvětlilo, proč nikdo jiný na pláži slunečník nemá, neboť tento byl větrem neustále odnášen. Můj muž byl tedy okamžitě pasován na strážce slunečníku, po zbytek dne seděl na jeho stojanu a jednou rukou slunečník přidržoval. V této pozici setrval až do večera, což mělo za následek to, že měl večer na břiše vypálenou slunečníkovou tyčku. Já si spálila pravý bok, záda a nohy. Děti byly naštěstí natřené opalovacím krémem, takže jsem večer vybalila z kufru i ten druhý, který byl z loňské dovolené a kterým se zítra s mým mužem pro jistotu namažeme.

Taky jsme se rozhodli, že si cestou na pláž zakoupíme vlastní slunečník normálních rozměrů, parametrů, ale zejména výšky a že se další dny naší dovolené rozhodně půjdeme v poledne někam naobědvat, neboť celý den na pláži bez pořádného jídla měl za následek snězení veškerých zásob, které jsme si sebou přivezli.

Den první

7. listopadu 2016 v 9:10 | Ágnes
Odpočinek po dlouhé cestě nepřicházel v žádném případě do úvahy, protože děti chtěly k moři, chtěly se koupat, lovit mušle a užívat si. První den naší dovolené vstávaly opravdu brzy, oblékly se rovnou do plavek, nachystaly si potápěčské brýle, šnorchly, síťky i lehátka, já stačila popadnout foťák, můj muž plážové osušky a už jsme radostně běželi na pláž.

Pláž byla z bílých oblázků, byla čistá a pěkná a dokonce tam nebylo ani moc lidí, takže jsme si obsadili nějaká lehátka a šli se osvěžit do vody.

Moře nás radostně vítalo vzdouvajícím se příbojem, bylo malinko rozbouřené a divoké. Nestačila jsem se ani pořádně osmělit a už mi hned u břehu jedna vlna podrazila nohy, druhá mě spláchla přes hlavu a už jsem si to pěkně užívala, už mě to pěkně pralo jako v pračce. Nakonec mě to naštěstí vyplavilo na břeh, celé jsem to přežila, dokonce jsem i stihla upozornit děti, aby do vody raději nechodily, můj muž mi vylovil plavky, zbalili jsme si osušky a šli jsme z pláže pryč.

Šli jsme procházkou kolem mola a kolem malého přístavu. Šli jsme až do vedlejší zátoky, kde byla voda stejně divoká jako na pláži, ale naštěstí tu byl i dostatek skal a kamení, které tvořilo jakousi přirozenou bariéru a za kterým zůstávaly malé bazénky slané vody, takže se děti mohly v klidu vykoupat, nalovit nějaké kraby a mušle a byly spokojené.

Spokojený byl i můj muž, který prohlásil, že když už se děti vykoupaly, tak bysme mohli jet zase domů, dřív než začne nějaký velký pařák, horko a dusno, které samozřejmě bylo hned ten první den a dokonce nám vydrželo i po celý zbytek našeho pobytu.

Cesta

4. listopadu 2016 v 11:24 | Ágnes
Cesta k moři nám ubíhala pěkně. Žádná dopravní špička, žádné zácpy na dálnicích, žádné zbytečné zdržování.

Děti byly klidné a trpělivé, občas se zeptaly, zda už tam budeme, jestli už jsme tam, jestli už jsme u moře, jak dlouho se ještě pojede, případně kdy už tam konečně dorazíme. Syn chtěl také vědět, jestli se budeme potápět, zda uvidíme chobotnice, kraby a žraloky, podmořské pásmo věčné tmy, mořského ďase, světélkující ryby a širotlamku pelikánovitou. Dcera zjišťovala, zda budou v moři mušle a perly, ale hlavně nějaké mořské želvy, neboť po želvě už dlouho touží a ráda by si nějakou přivezla domů.

Když bylo dost snů, plánování a otázek, hrály děti zábavnou hru na žluté auto, která spočívá v tom, že kdo jako první uvidí po cestě nějaké žluté auto, šprtne do nejbližšího souseda prstem a zakřičí: "Žluté auto!" Hra je to taková pěkná a klidná, neustále někdo nahlas vykřikuje, pořád do vás někdo šprtá a šťouchá. Děti se většinou hádají, kdo do koho šprtl jako první, zda bylo auto opravdu žluté, kdo ho jako první viděl, kdo dostane bod a kdo další šprtnutí. Já jsem hrát nechtěla, ale stejně do mě děti šprtaly, takže jsem si to celé pěkně užívala a byla jsem spokojená. Mého muže hra nebavila, neboť musel řídit, držet volant a řadit, takže nemohl do nikoho šprtat. Dcera tedy šprtala za něj, případně do něj, neboť seděla na místě za řidičem. Syn ze své sedačky na svého otce nedosáhl, takže pouze kopal do sedadla nohou, což se také počítalo a bylo to ohromně příjemné.

Hra na žluté auto nám vydržela během celého průjezdu Rakouskem i Slovinskem, načež můj muž ozmil, že se již blížíme, že za několik hodin budeme na místě, že už bude vedro, horko a pařák a že by bylo vhodné procvičit si pár základních slovíček z angličtiny. Procvičoval tedy především můj muž, který to celé vymyslel a kterého to ohromě bavilo. Procvičoval zejména slovíčka stůl-table a židle-chair, které si nějak pořád nedokázal zapamatovat, takže nám ta angličtina nakonec vydržela po celý zbytek cesty, obzvláště potom co se do výuky přidalo také slovíčko vejce-egg, které se rovněž ukázalo jako nezapamatovatelné i po několika hodinách nácviku.

Pak jsme byli konečně na místě, byli jsme na parkovišti, byli jsme tam a já šla na recepci, kde jsem zcela zcestně několik minut šprtala do slečny recepční prstem a vykřikovla table, chair a egg, takže si slečna recepční zpočátku myslela, že jsem hladová a sháním volné místo v restauraci. Když se situace uklidnila a vyjasnila, tak jsem nahlásila náš příjezd, nechala nás zapsat, dostala jsem instrukce, karty, klíče i mapy a už jsme byli konečně v pěkném bílém domku s teráskou.

Uvnitř domku byly tři malé pokoje, byla tam i taková malá kuchyňka, malá koupelnička a malý gaučík, na kterém teď nejspíš budeme celý týden s mým mužem nocovat, neboť děti si zabraly prostornější ložničku, takže to bude příjemná dovolená a jistě si tu pěkně odpočineme.

Přípravy

2. listopadu 2016 v 11:56 | Ágnes
Každý rok v létě vyrážíme na rodinnou dovolenou k moři. Těším se já, těší se děti a těší se i můj muž, který nemá rád vedro, horko, dusno, pařák a opalovací krém a který nás většinou již od začátku května upozorňuje na to, že nejspíš přes léto nebude mít žádné volno, že se pravděpodobně v práci vůbec nezastaví, že se asi nikam nepojede, že žádná dovolená nebude.

Pracovní vytíženost mého muže nám nedovoluje rozsáhlejší plánování, dlouhé vybírání, listování katalgy, velké přípravy, rezervaci zájezdů first minute, normal minute a dokonce ani last minute. Většinou máme na celou organizaci pouze několik dní, nocí, případně hodin.

Letos jsme v plánování dovolené překonali všechna očekávání i rekordy.

Ve čtvrtek ráno mi můj muž slavnostně oznámil, že si od pátku může vzít dovolenou. Za týden však musí být zpět, nejpozději do příští neděle, přes to nejede vlak. Také naznačil, že by letos kvůli horku, vedru a pařáku raději vynechal dovolenou u moře a že by dal přednost cestování po republice. I mě se více líbila představa dovolené v tuzemsku, ale děti křičely, že chtějí k moři, že chtějí vlny a potápění, medůzy, kraby a mušle, takže jsem sedla k internetu a začala hledat.

S hrůzou jsem zjistila, že všechna letadla z nejbližšího letiště mířící k moři odletěla již v úterý. Z hlavního města to letělo ve středu a z Vídně to letí asi za čtyři hodiny, takže bylo jasné, že jestli chceme ještě tento týden k moři, budeme se tam muset dopravit autem, což bude jistě vzrušující a dobrodružné.

Dopravní prostředek byl tedy zvolen, zbývalo už jen zavolat do hotelu a rezervovat ubytování. Pokud jste někdy sháněli ubytování u moře začátkem srpna a na poslední chvíli, jistě jste zjistili, že máte na výběr z několika možností. Buď budete ubytováni v pěkném, konfortním hotelu ve vnitrozemí, do nejbližšího přístavu to bude několik hodin jízdy autem a k nejbližší pláži přes noc. Nebo můžete bydlet přímo na pláži, a to ve vlastním stanu, ve vlastním autě, případně jen tak pod širákem, pod vlastním slunečníkem, na vlastním lehátku a na vlastní nebezpečí.

Čtvrteční dopoledne bylo beznadějné. Odpoledne se situace na internetových servrech malinko zlepšila, takže se mi nakonec podařilo rezervovat slušné ubytování a odlepit se od počítače. Dokonce mi zbyly do večera ještě dvě hodiny čistého času na nákup potřebných věcí, sbalení šatstva, nafukovacích člunů, žraloků a lehátek. Přes noc jsem stihla okopat a zalít zahradu, posbírat veškerou úrodu, uvařit marmelády, zavařit rajčata, vyčistit pelech králíkovi, uklidit dům a připravit svačiny na cestu.

Můj muž byl ve čvrtek celý den až do večera v práci, pak ještě narychlo posekal trávník, vyčistil bazén, nalíčil pasti na krtky, myši a kuny. Připravil auto. Naložil auto. Nastudoval cestu. Vyměnil peníze. Koupil potřebné dálniční známky, zaplatil cestovní pojištění a v pátek v pět hodin ráno jsme slavnostně vyrazili.
 
 

Reklama