Květen 2016

Kočky

14. června 2016 v 8:46 | Ágnes
Celá naše rodina miluje kočky. Matka má ráda kočky, tchýně má ráda kočky, já mám ráda kočky, má dcera má ráda kočky, teta má ráda kočky a i neteř má ráda kočky.

Kočky chová v naší rodině každý, a kdo je nemá, ten je brzo mít bude, neboť je jaro a na jaře bývají koťata.

Koťata našich koček většinou nikdo nechce, takže je rozdáváme po rodině, příbuzným a známým, ti nám zase dávají na oplátku jejich koťata a tak pořád dokola.

Všechno to začalo jedním malým kotětem, které se přitoulalo k nám na zahradu před osmi lety. Kočička si u nás brzy zvykla, zvykla si na jídlo a mazlení, na přikrmování a drbání, zvykla si na plnou misku, ale hlavně na ty sardinky v ní.

Je to tedy naše kočka, je zrzavo-bílá, je hodná a přítulná. Kočka nemá žádné konkrétní jméno, je to prostě Kočka. Volám na ni Čiči, případně Ty potvoro, a to dle situace. Kočka se k nám tedy nastěhovala a asi po roce přinesla svá první koťata.

Koťata nikdo nechtěl, přestože byla tak krásná a přestože jsme dali tolik inzerátů. Koťata nechtěla dokonce ani matka, ale přeci jen je dostala, a to hned obě dvě.

Kocourci byli také zrzavo-bílí a byli pojmenováni Garfield První a Garfield Druhý. Garfieldům se však u našich nelíbilo, takže se záhy přestěhovali k sousedům. Sousedi zpočátku nosili našim kocoury zpět, ale nakonec si je stejně oblíbili, takže si je po několika týdnech zcela dobrovolně nechali.

Rodiče byli zklamaní, ale přišlo další jaro a s ním další koťata. Byli to opět dva kocourci a opět je nikdo nechtěl, takže jsem je po šesti týdnech zase zavezla k našim. Naši pár dní dělali, že nejsou doma, ale kočky u nich stejně zůstaly, a to tentokrát nadobro.

Koťata vyrostla a jsou z nich statní kocouři, které má dcera oslovuje Daisinko a Bublinko, neboť chtěla, aby to byly holky. Já jim říkám Kocouři, Kočičáci, nebo Vy potvory. Sestra je oslovuje Hektore a Caesare, matka na ně volá Mourku a Zrzku.

Kocourům jsou jejich jména ukradená, neboť si stejně dělají vše po svém. Nejraději odpočívají v křesle v obýváku, což rozčiluje zejména otce, který neumí kocoury z křesla vyhnat, říká jim Kočky pitomý a každý den se s nimi o křeslo hádá. Debata se odehrává vždy v podvečer a vypadá následovně:

otec: "Pozor! Dolů! Mazejte!"

kocouři (leží v otcově oblíbeném křesle před televizí): "Mňau."

otec: "No co je! Běžte pryč, já si chci sednout."

kocouři (koukají na otce): "Mňau."

otec (tahá opatrně za potah na křesle): "Tak co bude! Uhněte mi!"

kocouři: "Mňau."

otec (volá na matku): "Pojď si pro ty kočky!"

kocouři (ignorují otce a olizují se): "Mňau."

otec (sedá si na malého, nepohodlného bobíka): "Kočky jedny pitomý."

kocouři: "Mňau."

Kocouři se tedy u našich skvěle zabydleli. Všichni je doma zbožňují a daří se jim skvěle.

Další várku koťat přinesla naše kočka následující jaro. Tentokrát byla koťata tři a opět se jich nikdo nechtěl ujmout, takže je dostala tchýně.

Také tato koťata dostala pěkná jména, která potěšila nejenom kočky, ale i tchána, neboť to byl on, kdo musel následně s kočkama na veterinu, kde se jména zvířat udávají, zjišťují a důsledně zapisují.

Přijímací pohovor na veterině vypadal takto:

Veterinář: "Jak se kočky jmenují?"

Tchán: "To nemůžu říct."

Veterinář: "Proč ne?"

Tchán: "Smál byste se."

Veterinář: "Nesmál. Řekněte."

Tchán: "Neřeknu."

Veterinář: "Ale řekněte. Jak se jmenuje kočka?"

Tchán: "Čiči Tlapička."

Veterinář (ovládá se a zapisuje do počítače): "A ta druhá?"

Tchán: "Čiči Pacička."

Veterinář (dusí smích): "A kocourek?"

Tchán: "Kiki Kišitek."

Veterinář: "Ha ha ha. Ha ha ha."

Sestřička: "Ha ha ha."

Lidé v čekárně: "Ha ha ha."

Tchán (naštvaně hází kočky do přepravky a odchází): "Já Vám to říkal."

Kočky jsou od té doby bez veterinárního ošetření, což jim zase tak nevadí. Kočky jsou spokojené a hodné, jsou také pracovité a užitečné, pravidelně nosí myši, krtky, potkany a ptáky. Většinu zvířectva rozcupují na rohožce, v dětském domečku na zahradě, případně pod stolem na terase, takže máme všichni radost, nejenom z těch jejich úlovků, ale z koček celkově.

Taneční vystoupení

12. června 2016 v 9:56 | Ágnes
Má osmiletá dcera navštěvuje každoročně kurz tance. Kurz probíhá pravidelně, jednou týdně, od října do května. Kurz je zakončen slavnostním vystoupením, na kterém vystupují všechny děti, které taneční studio v daném roce navštěvovaly.

Závěrečné vystoupení se konalo včera večer, takže jsme s dcerou vyrazily. Vyrazily jsme raději s předstihem, neboť nás čekala cesta na druhou stranu města, přes celé centrum, a to v odpolední dopravní špičce, z čehož jsem měla již předem ohromnou radost a těšila jsem se.

Cestu jsme zvládly skvěle. Zdárně se mi dařilo ignorovat ostatní auta a nervozní řidiče, kteří kolem mě pořád troubili a dupali na brzdu, klepali si na čelo a sprostě nadávali. Jela jsem prostě v klidu a pohodě, bez obtíží, z pruhu do pruhu, zelená, červená, oranžová. Cyklista, přechod, obrubník. Díky mému řidičskému umění jsme to stihly v rekordním čase několika hodin a bylo to fajn.

Zdárně jsme tedy dorazily do tanečního studia. Dcera odešla do šaten a na zkoušku a já se šla usadit do sálu. Hlediště už bylo plné lidí, byli tam všichni rodiče a prarodiče, byli tam tety, strýcové i sourozenci, bylo tam prostě narváno, takže jsem si rychle sedla na poslední volné místo a čekala na začátek představení.

Ostatní také čekali, čekali a ladili kamery, čekali a chystali fotoaparáty, čekali a jedli a pili, ale především jedli, neboť před sálem bylo malé občerstvení a v tom občerstvení se prodávaly kromě jiného výborné obložené chlebíčky.

Chlebíčky byly vskutku obložené, byl na nich salám a šunka, bylo na nich vejce i okurek, rajčátko a další vejce a byl na nich samozřejmě vlašský salát, majonéza a petrželka. Byly to v podstatě takové menší veky a byly opravdu lákavé a jedli je naprosto všichni.

Paní vedle mě jich měla na talířku pět, tři už měla v sobě, pro další si pak ještě skočila, pořád si pomlaskávala, dělala: "Hmm. Mňam." a "Mňam, mňam." a moc jí to chutnalo. Majonézu měla naprosto všude, měla ji na prstech a na bradě, na kabelce i fotoaparátu, na židli i na kalhotách, ale hlavně na těch prstech, které si pořád dokola olizovala.

Chlebíčky jedla i paní z druhé strany, i pán za mnou a paní přede mnou. Chlebíčky jedli prostě všichni, a ti co je nejedli, stáli na chodbě ve frontě na chlebíčky. Prodávající vykřikovala: "Chlebíčky. Čerstvé chlebíčky." Celkově to vypadalo, že jsme na nějaké chlebíčkové ochutnávce, nebo chlebíčkové párty, nebo někde, kde se prodávají chlebíčky.

Holky a děti sice tančily, tančily skvěle, tančily na hudbu a se zápalem, přesto to jejich vystoupení nikdo moc nesledoval, protože, kdo by sledoval vystoupení, když jsou tu takové dobré chlebíčky?!

Vystoupení skončilo asi po dvou hodinách, kdy už také došly všechny ty obložené chleby, takže se šlo domů, protože bez chlebíčků už to prostě nebylo ono, bez chlebíčků už to nikoho nebavilo.

Nebavilo to ani mě, nebavilo mě především to občerstvení, nebavilo mě to neustálé mlaskání, vejce a majonéza. Nebavily mě ty obložené chlebíčky, jejichž strašnou vůni jsem cítila ještě týden po představení.

Taneční vystoupení bych hodnotila jako velmi vydařené, krásné, prostě úchvatné.

Všem lektorům bych ráda poděkovala. Všem účinkujícím dětem bych vzkázala, že byly skvělé, své dceři, že byla naprosto úžasná a všem ostatním, aby už proboha přestali žrát ty chlebíčky!

Fotbalové utkání

6. června 2016 v 10:44 | Ágnes
V neděli odpoledne se u nás v obci konalo fotbalové utkání. Hráli předškoláci, tedy děti šestileté, hrál i můj syn. Byli jsme všichni nervózní, neboť to byl jejich první zápas. Přijel otec s matkou a přišel i tchán a přijela dokonce i má mladší sestra. Všichni přijeli fandit. Všichni se těšili.

Na hřišti byla spousta lidí. Byla tam celá naše vesnice a byla tam i vesnice sousední, neboť se hrálo proti jejich dětem, kterých tam bylo třikrát tolik co našich.

Kluci hráli skvěle. Statečně bojovali o míč, za kterým běhali v houfu, všichni pěkně naráz, přes celé hřiště sem a tam. Někdy běhali i brankáři, protože se taky chtěli dostat k míči a trochu si kopnout. Běhali samozřejmě i rozhodčí a trenéři. Kluci kopali, kopali na všechny strany, kopali do balonu i do vzduchu, dokonce kopali i do brány, především do té soupeřovy, takže domácí obecenstvo jásalo a fandilo o stošest.

Fandili samozřejmě i rodiče z vedlejší vesnice, fandili hlasitě a neúnavně, fandili a radili, nikdo neseděl, všichni stáli kolem hřiště a bylo to děsně napínavé.

Vzduchem se nesly dobře míněné rady nervozních tatínků:

"Vem mu ten míč!"

"Seber mu ten balon!"

"No vem mu ho! Dělej! Prostě mu ho normálně vezmi!"

"A kopni! Kopni ho tam!"

"Kopni ho do té brány!"

Maminky natáčely vše na kamery a neustále fotografovaly. Tatínkové brankářů stáli za bránou a pomáhali svým synům chytat. Některé maminky chytaly taky. Napětí se stupňovalo, už se křičelo jenom:

"Dělej!"

"No, dělej!"

"Nakopni ho!"

"Oddělej ho!"

"Přeraž ho!"

"Zabij ho!"

Rodiče vbíhali na hřiště. Pomáhali svým synům kopat, někteří bránili bránu vlastním tělem, jiní se snažili odstranit rozhodčího, který to podle nich pískal nespravedlivě. Celé to prý bylo od začátku podmajznuté, takže se nakonec všichni poprali, každý dostal alespoň trochu přes držku, ale nám to nevadilo, protože naši kluci vyhráli, vyhráli pět jedna, takže jim to dali sežrat. Rodiče si taky užili, všichni byli schvácení a uhnaní, několik tatínků dostalo během zápasu infarkt a několik jich ještě teď sedí na hřišti, protože prostě nebyli schopni odejít.

Jsem ráda, že můj syn začal hrát, protože od teď budeme chodit na fotbal pravidelně, každou neděli, což bude super. Budeme chodit na tréninky, budeme kopat, fandit a povzbuzovat. Budeme žít jen pro kopačky a pro balon, pro dresy a pro chrániče, pro zápasy a pro utkání, prostě pro fotbal.

Návštěva

1. června 2016 v 8:39 | Ágnes
Včera odpoledne jsme měli výjmečnou návštěvu. Byla to návštěva nečekaná a ojedinělá, návštěva milá a pohodová, klidná a radostná. Návštěva, na kterou dlouho nezapomeneme.

Ráno potkal otec u vlakového nádraží ve městě tetu. Já tu tetu teda v životě neviděla, vůbec jsem ji neznala, dokonce jsem o ní ani nikdy neslyšela. S tetou se znal pouze otec, přesto se s ní také léta neviděl, vlastně se viděli asi tak jednou, nebo dvakrát za život. I tak se ale poznali a měli ohromnou radost, že se sešli. Otec byl dokonce tak nadšený, že naložil tetu do auta a přivezl ji rovnou k nám domů.

Teta se moc nezdráhala, byla sympatická a upovídaná. Ve zkratce nám pověděla svůj životopis, pověděla nám o jiných tetách, o jejich dětech, vnoučatech a dalších vzdálených příbuzných. Pověděla nám toho hodně, ale nejvíc vykládala o své dceři, která žije v Austrálii, ale momentálně je u tety na návštěvě. Také dceři obratem telefonovala a o všem ji informovala.

Její dcera, která do této chvíle neměla ani ponětí, že má kousek za městem nějaké příbuzné, projevila ihned zájem nás také navštívit.

Teta jí udala adresu a už se to všechno balilo, balilo se to a pakovalo, dcera i její dvě malé dcery. Už to všechno jelo k nám, takže jsem šla rychle trochu poklidit.

Moc jsem toho tedy nestihla. Stačila jsem pouze vysát, umýt koupelny, nachystat malé občerstvení, přeleštit okna, skočit do obchodu, utřít prach a vydrhnout terasu, prostřít stůl, vyprat, vyžehlit a vystrojit děti. V mezičase jsem rychle zavolala matce, aby okamžitě přijela, neboť se otec zbláznil a sezval mi do domu cizí lidi. Také jsem volala svému muži, aby se vrátil urychleně z práce a sestře, aby nám přišla s návštěvou pomoct.

Stihla jsem to tak tak a už tu byla návštěva, která si ještě cestou jela nakoupit, takže místo v jednu přijeli až ve čtyři. Nám to ale nevadilo, protože nám čekání nevadí, nevadí nám ani čekání na nečekané návštěvy, čekání na cizí lidi, tety, jejich dcery a další potomstvo.

Usadila jsem všechny na terasu. Otce, matku, sestru, tetu i její dceru, která okamžitě vytáhla fotky a albumy. Měla jich několik tisíc, pořád mluvila a mluvila, ukazovala a promítala - jejich dům, psa, manžela, kočku, dovolenou, zahradu, další dovolenou, děti, děti jak byly malé, děti jak byly větší a děti jak jsou teď.

Ty její děti si zatím hrály na naší zahradě. Byly to dvě holčičky, něco mezi šesti a devíti. Byly veselé a živé, neustále běhaly, běhaly rychle a radostně. Běhaly bosé a vůbec jim nevadilo, že je po dešti, že je trochu mokro a bláto. Běhaly bosé i po domě, v obýváku, dětských pokojích i v ložnici. Nejvíce bláta bylo ovšem na schodišti, neboť běhat po schodech je prostě super.

Holkám z toho běhání také pořádně vyhládlo, takže neustále křičely, že mají hlad. Nestačila jsem nosit občerstvení. Sotva holky dojedly, už měly zase hlad. V lednici už nebylo vůbec nic, nebyl tam ani kečup ani hořčice, nebyly tam už ani okurky, marmelády a držák na vejce, přesto ty holky pořád křičely hlady.

Hlad začínali mít už i všichni ostatní, neboť už byl večer a stmívalo se. Návštěva se malinko protáhla, přesto se však stále neměla k odchodu, neboť se sedělo opravdu příjemně. Také jsme zatím neviděli všechny fotky, takže se domů rozhodně ještě nepojede.

Konverzace už se zúčastňoval pouze otec, který byl jako jediný schopen návštěvu překřičet. Rozebíralo se veškeré možné příbuzenstvo. Postupně vyšlo najevo, že máme příbuzné naprosto po celé republice, možná i po celém světě. Určitě máme tedy příbuzné v Austrálii. Jsou to ti, co u nás budou nejspíš dnes i nocovat, neboť oni prostě domů nespěchají, nemusí a nepůjdou.

Matka a sestra spaly nad hromadou fotek. Já pomalu rozestýlala všechny postele v domě, načež se návštěva konečně zvedla. Omluvili se, že se nemůžou zdržet, nemůžou u nás dokonce ani přespat. Musí už jít, děti už mají hlad, takže si jenom umyjí ty zablácené nohy a frčí.

Ve dveřích jsme ještě narychlo shlédli několik posledních fotek a vřele se s návštěvou rozloučili. Naši odjeli vzápětí. Všichni byli malinko unavení, všichni měli zážitek, všichni mají na co vzpomínat. Celé to bylo takové vydařené a pěkné, škoda, že už je konec. Byla to prostě taková úžasná, nečekaná návštěva, která se podaří jen jedinečně a výjmečně, doufám, že tak jednou za život.

Zahradní párty

29. května 2016 v 8:42 | Ágnes
V sobotu odpoledne nás čekala narozeninová oslava. Neteř slavila deset let. Bylo krásné počasí, proto se slavilo na zahradě. Zahrada je super, a to především pro děti. Zahrada je obrovská, plná stromů, dětských domečků, prolézaček a houpaček. Zahrada má dokonce rybník a malé jezírko, gril, udírnu a ohniště. Bude to tedy zahradní párty a je třeba se řádně vypravit.

Byli jsme pozváni na druhou hodinu odpolední, takže jsme pro jistotu začali s výpravami ihned po snídani. Zabalila jsem dárky a přemýšlela, co obleču dětem, aby byly vyparáděné a přitom si mohly zahrady pěkně užívat.

S mým šestiletým synem to ještě celkem šlo. Byl nadšený, že je konečně teplo, a že může vyrazit v kraťasech. Nachystala jsem mu slušné šortky a čisté tričko, umyla ho, učesala a poslala jsem ho čekat na zahradu.

Můj muž sekal na zahradě trávník. Vypravovat se zatím odmítal. Zato se dost často osvěžoval v bazénu, který už má patnáct stupňů, je akorát na koupání, je připraven na koupací sezónu, je prostě super osvěžující. Osvěžení bylo mému muži třeba, neboť ho při sekání trávy neustále štípaly včely, které sekačku nerady, nejspíš proto, že jim bere jídlo.

Muži tedy byli na zahradě, připraveni na zahradní párty a já šla za dcerou do pokoje. Dcera se mezitím oblékla sama. Ustrojila se opravdu pečlivě. Ustrojila se jako do divadla nebo přinejmenším na svatbu. Byla upravená a vyfintěná a moc jí to slušelo. Přesto jsem se jí snažila vysvětlit, že bude potřeba se převléct, že si ty tylové šaty prostě na zahradu nevezme, že si nevezme ani ty stříbrné balerínky, a že ani nová kabelka nepřipadá do úvahy.

Dcera se urazila a zavřela se v pokoji. Já šla na zahradu popohnat alespoň mého muže, který stále sekal. Sekal rychle, neboť ho honily včely, takže to bylo fajn, protože to vypadalo, že se tím bude brzy hotov.

Syn se mezitím převlékl do plavek a plaval v bazénu na nafukovacím člunu. Jeho čisté oblečení se válelo na zemi mezi posečenou trávou. Bylo zmačkané a zelené a uválené, což mě ohromně potěšilo. Oblékla jsem ho a šla se domluvit s dcerou. Domluva se moc nezdařila, a tak jsem letěla raději znovu obléct syna, který už byl zase na člunu. Můj muž již sekal trávu u sousedů, kam ho zahnaly rozzuřené včely.

Blížila se hodina odchodu. Znovu jsem se pokusila usmířit s dcerou a znovu jsem vytáhla syna z bazénu. Také jsem telefonovala svému muži, který byl již se sekačkou ve vedlejší vesnici. Sdělila jsem mu, že už je opravdu čas se vypravit, neboť odcházíme.

Dcera se nakonec přeci jen oblékla. Vzala si bílé krajkové šaty, aby byla šik. Kecky, aby mohla běhat po zahradě. Baleríny si vzala jen tak do ruky, neboť bez nich prostě nechtěla odejít. Novou černou kabelku měla samozřejmě taky. Měla ji jen na cestu tam, protože po oslavě se již kabelka nenašla, což jí zase tak nevadilo.

Můj muž měl podivně oteklý obličej. Měl na něm několik včelích bodnutí, žihadel a včel. Náladu měl dobrou, jelikož si opravdu skvěle zasekal. S výpravami se moc nezdržoval. Na narozeniny odkráčel tak jak byl, a to i se sekačkou na trávu.

Já se vypravit vůbec nestačila. Šla jsem na oslavu v teplákách a s drdolem na hlavě. Nikoho to moc neudivilo. Chodím tak běžně, již několik let. Je to prostě moje standartní visage, a to od té doby, co mám dvě děti.

Syna jsme táhli za sebou ve člunu, který nechtěl opustit. Křičel, že na ty blbý narozeniny nejde, že chce zpátky na bazén, že bude chytat ryby.

Výprava to byla velkolepá a nezapomenutelná. Už teď se těším na příští sobotu, kdy bude slavit narozeniny teta, a kdy si to celé pěkně zopakujeme.
 
 

Reklama