Leden 2016

Dieta

8. února 2016 v 13:40 | Ágnes
Lékař, s kterým jsem v nemocnici konzultovala svůj zdravotní stav, mi doporučil podrobnější vyšetření. Po domluvě termínu mi sestra oznámila, že mě před prohlídkou čeká omezený jídelníček a předala mi písemné pokyny. S menšími obavami jsem doma začala pročítat obdržené instrukce.
Z letáčku jsem se dozvěděla, že je nutné týden před procedurou držet bezzbytkovou dietu. Zaradovala jsem se, neboť jsem při chuti a při jídle většinou žádné zbytky nenechávám. Nicméně ze stravy bylo nutno vyloučit ovoce, zeleninu, semena všeho druhu a dokonce i rýži a kmínový chléb. Zděšeně jsem volala do nemocnice, aby mi poradili, čím se tedy celý týden mohu stravovat. Jedna ze sester mi jako povolené poživatiny odsouhlasila maso, vývar, brambory a mléčné výrobky.
Ze strachu, abych celý týden netrpěla hlady, jsem okamžitě navštívila nejbližší obchod. Zakoupila jsem pytel brambor, několik kuřat, asi kilo tvrdého sýra, dále větší množství bílého pečiva a jogurtové nápoje.
Můj jídelníček na celý týden vypadal následovně: V pondělí smažený sýr a brambor. V úterý pečené kuře rovněž s bramborem. Ve středu řízky opět s bramborovou přílohou. Ve čtvrtek už jsem překvapivě na brambory neměla chuť. K obědu byly těstoviny se sýrovou omáčkou. V pátek jsem upekla sekanou. V sobotu slavila matka narozeniny. Dieta byla mírně porušena špenátem, který jsem si v restauraci objednala jako přílohu ke grilovanému kozímu sýru. V neděli byla svíčková.
Celý týden jsem vše pečlivě zajídala bílým pečivem, zejména rohlíky, vývarem a tchánovým domácím uzeným, neboť při dodržování přísné diety má člověk většinou pořád hlad.
Zlom v předepsaném stravování nastal den před vyšetřením. Z jídelníčku bylo vyškrtnuto vše. Dopoledne jsem prožila ještě poměrně v klidu. Situace se zhoršila po poledni, kdy už se mé tělo nekompromisně hlásilo o jakýkoli příděl jídla. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem již byla tak zoufalá, že jsem se dokonce těšila na čtyři litry nálevu, který bylo nutné v podvečer vypít. Odporně slaný lektvar zacvičil s mými útrobami tak, že jsem se modlila, aby mi v břiše nějaké vnitřnosti ke kontrole vůbec zbyly.
V den prohlídky jsem se z posledních sil dopravila do nemocnice. Samotné vyšetření nebylo nikterak nepříjemné, obzvláště po tom, co mi doktor nechal píchnout druhou dávku uklidňující injekce, neboť jsem hystericky křičela na sestru, ať mi laskavě nemačká na břicho a nachá si pro sebe ty pitomé rady ohledně uvolnění a hlubokého dýchání.
Zatímco ostatní pacienti opouštěli nemocnici ihned po úkonu, já vyspávala na lůžku celé dopoledne. V poledne se mému muži podařilo dopravit mě domů, kde jsem spokojeně pokračovala ve spánku až do večera, uklidněná svým skvělým zdravotním stavem, i tím, že už mám celou proceduru i s dietou za sebou. Zítra si určitě zajedu do obchodu nakoupit své oblíbené potraviny, zejména zeleninu, rýži a ovesné vločky. Na další diety teď rozhodně nebudu mít nějaký čas náladu.

U lékaře

5. února 2016 v 11:32 | Ágnes
Dnešní dopoledne jsem strávila v čekárně městské nemocnice. Přestože jsem šla pouze na konzultaci a byla předem řádně objednána, poseděla jsem si tam bezmála hodinu. Za tu dobu jsem vyslechla nespočet prásknutí dveřmi.
Čekárna byla čtvercová místnost společná pro pět ordinací. Dále zde byly dveře do třech kabinek, úklidová místnost, jedna místnost s nápisem akutní ambulance a další dveře s označením zákroková ambulance.
Všechny dveře byly zvenku opatřeny koulí nikoli klikou, tudíž se při každém jejich zavření muselo dveřmi prásknout. Všichni ze zaměstanců byli řádně vybaveni početným svazkem klíčů, aby si mohli jednotlivé dveře z venku otevírat. Usadila jsem se zády ke zdi a vytáhla časopis. Prvních deset minut se nedělo nic zvláštního. Všechny dveře zůstávaly zavřené. Pak ovšem vypukl příval bouchání.
Nejprve jedna ze sester vyšla z ordinace číslo jedna, poctivě za sebou zabouchla. Odemkla si a vešla do ordinace číslo tři. Opět zabouchla dveře, přestože byly zevnitř opatřeny klikou. Poté vyšla jiná sestra z vyšetřovny číslo čtyři. Odemčela a zmizela za dveřmi číslo jedna. Dvě prásknutí dveřmi. Následně se první sestra vracela z ordinace tři na jedničku. Opět se ozvalo řinčení klíčů plus dvojité prásk, prásk. Další prošel čekárnou doktor. V ruce měl svazek klíčů. S hlasitým prásknutím zmizel v ordinaci číslo čtyři. Mezitím z vyštřovny číslo tři vystrčili do čekárny paní na vozíčku. Sestra neváhala a hlasitě za ní práskla dveřmi. Pak se dostavila uklízečka. Poctivě vysypala smetí ze všech ordinací i ambulancí. Ozvalo se sedm prásknutí za sebou. Ve dveřích ordinace číslo tři někdo zapomněl zvenku klíče. Přišel zřízenec. Jako jediný ze zaměstnanců klíče neměl. Marně klepal na ordinaci číslo jedna, ve které měli být v tu chvíli minimálně dvě sestry a doktor. Nikdo neotvíral.
Odložila jsem časopis, neboť v nepřiměřeném hluku jsem nebyla schopna soustředit se na četbu. Během další půlhodiny jsem tak měla možnost sledovat neustálé pobíhání sester z ordinací do ambulancí, vyšetřoven a zpět doprovázené vždy hlasitým prásknutím.
Po hodině úmorného čekání mi došla trpělivost. Chystala jsem se s hlasitým prásknutím opustit čekárnu. K mé smůle se vchodové dveře se přede mnou samy odsunuly, aniž bych se jich musela dotknout. V tom okamžiku jsem z ordinace číslo tři zaslechla své jméno. V mžiku jsem byla uvnitř. Při odchodu jsem se slušně rozloučila a pořádně za sebou práskla dveřmi.

Narozeniny 2

4. února 2016 v 13:06 | Ágnes
V sobotu byli na synovu oslavu sezváni rodinní příslušníci. Den předem jsem pracně vydrhla celý dům a nakoupila zásoby k pohoštění. V sobotu dopoledne jsem celý dům doleštila a vrhla se na přípravu občerstvení. Poctivě jsem nachystala bohatě obložené talíře pro příbuzné, oblíbenou pomazánku pro sestru, pamlsky pro děti, talíř s dietním občerstvením pro bratra a také talíř bezlepkových pochutin pro švagra. Byla jsem z příprav tak znavena, že jsem si ani nevšimla, že celé dopoledne sněží.
V poledne volala matka. Oznámila mi, že nejspíš nepřijedou, neboť otec nepřezul auto do zimního. Poté telefonovala má starší sestra, že již dorazila z Prahy, ale že neví, jak se k nám dostanou, neboť otec nemá zimní gumy. Následně jsem mluvila s bratrem. Upozornil mě, že mají problémy s odjezdem. Zvažovali jsme městskou hromadnou dopravu. Záhy však volala má mladší sestra. Sdělila mi, že autobus nelze v žádném případě použít k přepravě připraveného dortu, neboť by byly jízdou vážně ohroženy tři Titaniky, které na něm plavou. Otec nevolal.
Příbuzenstvo z druhé strany, které mělo zodpovědně přezuto, se pomalu začínalo scházet. Telefonovala jsem mému muži, který jel na poslední chvíli obstarat nápoje pro hosty, že polovina pozvaných nejspíš nedorazí. Vzápětí volala opět má starší sestra, zda by pro ně nemohl někdo přijet. Tlumočila jsem telefonicky vzkaz mému muži. Řekl, že jede, a položil telefon. Vzápětí mi ovšem znovu volal, žádal mě, abych vyřídila své rodině, že tam bude za patnáct minut, a ať jsou laskavě připraveni před domem. Sdělila jsem dobrou zprávu matce. Ujistila mě, že jsou před domem připraveni již půl hodiny, neboť čekají na otce, až se vrátí z města. Nebyla si ovšem jistá, kolik času mu jízda na letních kolech ještě zabere. Také mě upozornila, abych se mu raději nepokoušela volat, neboť je ze situace malinko nervózní. Poslední telefonát byl od mé starší sestry, která se z města vezla společně s otcem. Oznámila mi, že otec je zcela nepříčetný, ale že odjezd od domu určitě stihnou.
S menším zpožděním se k nám nakonec všichni mí milovaní příbuzní dostavili. Byli plni dojmů. Někteří dokonce slzeli. Nevím, jestli z nervového vypětí, nebo štěstím, že se jim i přes nepřízeň počasí podařilo dostat na oslavu. Odložila jsem poněkud zavařený telefon a nalila všem višňovku. Další alkoholické nápoje následovaly v rychlém sledu. Večer už naštěstí nebyl nikdo, kdo by mohl zodpovědně řídit, i kdyby před domem stálo deset aut v zimním obutí. Pro odvoz bylo zvoleno taxi.
Jsem ráda, že jsem narozena v září. Mám teď před sebou celých osm měsíců, kdy se můžu těšit na další, u nás pořádanou, oslavu narozenin.

Narozeniny

3. února 2016 v 11:11 | Ágnes
Koncem ledna slavil syn šesté narozeniny. Oslava v úzkém rodinném kruhu čítajícím pouze sedmnáct zůčastněných byla automaticky naplánována na nejbližší volný víkend. Zvažovala jsem však, zda synovi uspořádáme i oslavu s kamarády. Syn byl jednoznačně pro a okamžitě zamýšlel pozvat asi šest spolužáků ze školky a Jirku.
"Jirku? Ten už přeci chodí do druhé třídy." zeptala jsem se opatrně a doufala, že si to syn rozmyslí, neboť Jirka je dosti živé dítě.
"To nevadí. Já s ním kamarádím." trval na svém syn.
"A kolik je Tomáškovi?" zjišťovala jsem informace o dalším hostu.
"Čtyři."
"No tak to ne. Měl by sis pozvat někoho stejně starého. Co třeba kluky Dvořákovi?" navrhla jsem opatrně pozvat na oslavu slušně vychované děti sousedů.
"Ne! Já už s nimi nekamarádím!"
"A co Kubu?"
"Kubu! Toho si nepozvu! Nikdy!"
"A Paťu?" navrhla jsem dalšího kamaráda.
"Ne! Ten mi pořád bere lego!" odmítl syn a já si vybavila Paťovu poslední návštěvu u nás, kdy mu můj syn asi po půl hodině naštvaně řekl: "Paťo! Nechtěl bys jít už raději domů?!"
Situace s hosty vypadala dosti vážně. Nakonec se nám však přeci jen podařilo sepsat pozvánky pro pět kamarádů, které byly synem ihned doručeny na dané adresy.
Syn se nemohl oslavy dočkat. Druhý den všem ve školce sdělil, že bude mít narozeniny. Také mi prozradil, že řekl Paťovi, že má přijít ve čtyři.
"Paťovi? Ale toho jsme přeci nepozvali!" zděsila jsem se.
"Ale já ho chci!"
"To nejde. Pozvánky už jsi rozdal. Přijdou kluci Dvořákovi a Jirka, taky Tomášek a Kuba. Nikdo jiný. To už by bylo moc." zlobila jsem se.
"Kubu nechci! Ten mě ve školce otravoval!" naštval se syn.
"Už jsi ho pozval, to nemůžeš pořád měnit. A nikoho už, prosím tě, nezvi!" upozornila jsem ho důrazně a představila si, jak se k nám v pátek na oslavu dostaví celá školka.
"A co mám teda klukům říct?" zeptal se zdrceně syn.
"Řekni jim, že oslavíš narozeniny ve školce, a že jim přineseš bonbony."
"Já bych žádnou oslavu raději nedělal." varoval mě nečekaně můj muž, který situaci ohledně mejdanu pozorně sledoval.
Oslava však nakonec byla. Preventivně jsem ze synova pokoje odstranila všechny stavby z lega, které ještě nestačil rozebrat, a také všechny Titaniky. V pátek odpoledne se kluci dostavili. Očividně byli rádi, že se vidí, především s Jirkou. Jirka byl rovněž nadšený. Už ode deveří křičel:
"Jé, Kubo! Ty jsi tu taky! Já jsem tě tak dlouho neviděl!"
Poté začali křičet všichni a společnými silami vzali útokem synův pokoj. Asi za půl hodiny s ním byli hotovi a hodlali se přesunout do obýváku, což jsem striktně zakázala a vylekaně počítala zbývající čas do konce synovi oslavy. Než jsem stačila vymyslet pro kluky další zábavu, začali si hrát na tajné agenty, což jim naštěstí vydrželo až do konce oslavy. Zdárně se mi dařilo udržet přestřelku v rámci synova pokoje a chodby. Domů se nikomu nechtělo.
"A pozveš mě i příště?" ptal se ještě při odchodu Jirka.
"Pozvu." ujistil ho syn a už se těšil na další narozeniny.

Krmítko

26. ledna 2016 v 9:40 | Ágnes
Letošní zimu se naše babička rozhodla přikrmovat ptactvo. Ihned volala strýci, zda by jí mohl dát na balkon nějaké krmítko. Strýc neváhal a ještě tentýž den jí na zábradlí upevnil dřevěný domeček. Bylo od něj velice prozíravé, že neriskoval babiččinu výpravu do obchodu a přivezl jí i zásoby ptačího krmení.
Babička byla z krmítka nadšená. Při každé návštěvě mi popisovala, kolik ptáčků krmítko navštívilo, v jakém počtu, a jaké množství zrní sezobali. Strýc rovněž zakoupil malou encyklopedii ptactva, v které pak babička ustavičně listovala a vyhledávala jednotlivé druhy opeřenců. Postupně jsem se dozvěděla, že návštěvníky jejího krmítka nejsou jen sýkorky a vrabci, ale dokonce i stehlík či dlask. Věrohodnost jejího tvrzení nemohu posoudit, neboť osobně rozeznám pouze holuba a vránu, ostatní opeřence řadím raději do širší skupiny drobného ptactva.
Děti, které nadšeně poslouchaly, jakou úžasnou podívanou krmítko nabízí, se ho začaly dožadovat a již předem se hádaly, kdo do něj nasype zrní jako první. Po zkušenostech s kočkou a králíkem mi bylo jasné, na koho po pár dnech připadne pravidelná povinnost přikrmovat hladové ptáky. Přesto jsem požádala svého muže, zda by krmítko vyrobil a nainstaloval na naši zahradu.
Z nedostatku vhodného zobu jsme pro začátek krmítko vybavili slunečnicovými semínky, která si kupuji ke snídani, trochou krmiva ze zverimexu, kterým krmíme králíka, a zbytekem špekové kůže. Pak jsme se schovali do domu a napjatě čekali za záclonou.
Jako první se ke krmítku dostavila kočka. Očividně jevila zájem o špek a nejspíš se divila, proč jsem jí pamlsek pohodila na tak nedosažitelné místo. Druhý se u krmítka objevil můj muž, zřejmě proto, aby kočku zahnal. Následně byla podívaná přerušena babiččiným telefonátem. Stěžovala si na trable s krmítkem.
Ukázalo se, že její potíže začaly v okamžiku, kdy budku navštívil první, dle babičky značně tlustý, holub. Nacpal se do krmítka a zobal a zobal, dokud vše nesezobal. Když babička krmítko znovu naplnila, holub opět přiletěl. Spokojeně pokračoval v jídle a ani mu nevadilo, že na něj babička přes okno hrozí.
Následující dny tedy trávila babička hlídkováním u okna a plašením holuba. Pták byl statečný. Domeček opouštěl pouze v okamžiku, kdy babička vsoupila na balkon. To se pak usadil na nejbližší větvi, odkud měl na krmítko pěkný výhled.
Po několika strastiplných dnech se ukázalo, že holub není zase tak lakomý, jak jsme se původně domnívali, neboť si s sebou přivedl kamaráda. To už bylo na babičku moc. Striktně odmítla holuby krmit a nechala krmítko odmontovat.
Ani u nás se přikrmování ptáčků neuchytilo. Zrní již do domečku raději nedávám. Momentálně se soustředím především na přikrmování naší kočky, což je prospěšné nejen pro ni, ale rozhodně i pro ochranu našeho ptactva.

Omalovánky

18. ledna 2016 v 8:51 | Ágnes
Výtvarné práce jsou mým zamilovaným koníčkem. Začátkem ledna jsem tedy vytáhla jeden z mých vánočních dárků - Relaxační omalovánky. Pečlivě jsem si ořezala pastelky a těšila se na příjemně uklidňující tvůrčí činnost.
Dcera, která po mně zdědila lásku k výtvarné tvorbě, zajásala. Ihned si přinesla své omalovánky a začala vybarvovat. Nalistovala jsem v sešitě vybraný motiv s pávem a pečlivě zvažovala rozvržení barev. Z příprav mě vytrhlo synovo fňukání:
"Já chci taky omalovánky."
"No tak si je přines. K svátku jsi přece dostal ty fotbalové." pobídla jsem syna šťastná, že i on nečekaně projevuje zájem o kreativní aktivitu, a začala vymalovávat mému pávovi první pero.
"Když já nevím, kde jsou." vyrušil mě opět syn.
Celkem klidně jsem mu odpověděla, že je jistě najde na stole s vyráběcími věcmi, a pokračovala ve vybarvování. Syn však pofňukával dál, neboť omalovánky nemohl najít. Musela jsem tedy vstát a sešitek s obrázky mu přinést. Znovu jsem se zabrala do svého díla a zdárně ignorovala neustálé hádky dětí o pastelky. Pak se ozvalo:
"Mami, mám to pěkné?"
"Ano máš. Moc." pochválila jsem své šikovné dítě.
"Vždyť jsi se nepodívala." vyčetl mi syn, který nejspíš zaznamenal, že jsem nezvedla oči od své práce.
"Ale podívala." snažila jsem se ho přesvědčit již mírně znervózněná z neustálého vyrušování.
"Nepodívala." trval syn zklamaně na svém.
"No tak ukaž." rezignovala jsem, prohlédla si jeho vybarveného fotbalistu a ještě jednou ho řádně pochválila: "Máš to moc hezké. Jsi šikovný kluk."
Doufala jsem, že bude na chvíli klid, a začala pávovi stínovat hlavu.
"A co já? Já to nemám hezké?" ozvalo se vzápětí z druhé strany.
"Ale máš." pochválila jsem i dceru.
"No tak se podívej!"
"Nemůžu, když maluju."
"No ale předtím jsi se podívala."
"Dobře. Tak ukaž." položila jsem s povzdechem pastelku a znovu ohodnotila dceřino dílo: "Máš to taky moc pěkné."
"Nemám. Ty to máš hezčí."
"Vždyť jsem sotva začala!" pronesla jsem již mírně zoufale, neboť jsem za celou dobu stihla vybarvit ptákovi pouze polovinu hlavy a jedno oko na ocasním peru.
Než jsem se stačila pustit znovu do práce, byl syn se svou omalovánkou již hotov a dožadoval se mé pomoci při skládání papírové plachetnice. V těle mi již pracovaly všechny nervy. Rozčileně jsem si znovu přečetla název svého vánočního daru: Relaxační omalovánky. Poté jsem třesoucíma rukama poskládala synovi papírovou plachetnici, s kterou se ihned odebral do koupelny k umyvadlu. Dcera byla v tu chvíli naštěstí zcela zabraná do svého vybarvování. Využila jsem tedy vzácného okamžiku, kdy po mě nikdo nic nežádal, popadla pytel čokoládových střapců, které se nevešly na stromeček, a utíkala jsem se z poklidného omalovávání uklidnit na terasu k našemu králíkovi, který mě nikdy nevyrušuje žádnými dotazy. Venku jsem si zdárně obalovala nervy silnou vrstvou cukru a ani mi nevadilo, že je zrovna mínus osm stupňů.
Po návratu do domu jsem dětem již zcela klidně oznámila, že je čas jít na kutě, a že budeme s omalovánkami pokračovat raději někdy příště. Svůj relaxační sešit jsem uklidila do skříně. V další tvorbě budu určitě pokračovat při nejbližší klidné chvilce. Dokonce zvažuji i zakoupení druhého dílu omalovánek s názvem Pohodář.
 
 

Reklama