Listopad 2015

Panda

30. listopadu 2015 v 10:04 | Ágnes
Ráno u snídaně mi dcera s nadšením sdělila, že by si pod stromeček přála plyšovou pandu, kterou viděla v letáčku jednoho hračkářství. Neváhala a hned mi také přečetla, co všechno panda umí. Pod velkým obrázkem stálo: "Pohlaďte pandu a probuďte ji. Pohlaďte pandu a bude chodit nebo skákat. Krmte ji a sledujte, jak brouká." Instrukce také udávaly, že panda mluví. V červeném rámečku pak bylo zvýrazněno, že momentálně lze pandu zakoupit za zvýhodněnou cenu, která se i po slevě blížila dvěma tisícům korun.

Upozornila jsem dceru, že je hračka poněkud drahá, a proto pod stromečkem určitě nebude. Pak jsem ji vyzvala, aby šla raději na terasu nakrmit kočku, dříve než nám hlady rozdrápe síť proti hmyzu. Když už bude venku, může obstarat i králíka, kterého si loni tak vroucně přála, a kterého si již několik měsíců vůbec nevšímá. Řekla jsem jí, že když zvířata uvidí, že jim nese jídlo, budou za ní chodit. Když je pohladí, bude přinejmenším kočka broukat, a když králíka vypustí z králíkárny bude skákat radostí.

Dcera byla mým návrhem nadšena. Rychle se oblékla a do speciální taštičky si připravila vše, co bude k péči o zvířata potřebovat. Z většího počtu věcí jsem zahlédla především kartáč a vodítko. Trochu s obavami jsem vybavila dceru také zásobou krmiva a doufala jsem, že bude zvířectvo s plným bříškem lépe připraveno na zcela nadstandartní péči.

Musím říct, že kočka jakožto zvíře přítulnější zvládala imitovat dovednosti plyšové pandy lépe. Po notné dávce masové konzervy vydržela neskutečně dlouhou dobu dceřino kartáčování a dokonce při tom tiše vrněla. Když byla propuštěna na zem, jiskřil jí kožich tak, že jsem v obavách o úraz elektřinou zakázala synovi, který se k procedurám se zvířectvem neváhal přidat, aby na ni sahal. Kočka pak celá naježená odkráčela a ukázala se až po dvou dnech. Předpokládám, že celou tu dobu věnovala úpravám svého zevnějšku do původního stavu.

Králík naopak nejevil o čištění kožichu zájem a po prvním doteku hřebenem zmizel za dřevěným obložením terasy. Když se odvážil vykouknout ven, byl polapen a zakšírován do připraveného postroje, aby mohl dceru potěšit procházkou na vodítku. Už při zapínání posledního řemínku si i syn všiml, že králík není zrovna nadšený: "Je nějaký naprděný." prohlásil s pohledem na očividně uraženého králíka a zkoušel ho popotáhnutím za vodítko pobídnout k pohybu. Králík se však rozhodl, že v kšandičkách se rozhodně promenádovat nebude. Zatímco se děti hádaly, kdo z nich králíka na vodítku povede, stálo zvíře na místě a jediným jeho pohybem bylo občasné otřepání, kterým se snažil zbavit řemínků.

"Králíka jsem dostala já!" vybavila si najednou dcera a uvázala si vodítko k zápěstí. V tom okamžiku se králík odrazil a jediným mrsknutím se z postroje vysvobodil. Následoval jeho zběsilý úprk do zahrady. Syn, který nepochopil, že králík bere roha, před ním začal vyděšeně utíkat, neboť si myslel, že ho ušák ze zuřivosti pronásleduje.

"On tě nehoní!" křičela jsem za synem, který i s králíkem v patách mizel za prvními jehličnany. U garáže byl syn v pasti, jednak ho králík dohonil a jednak už nebylo kam prchat. V mžiku se otočil a pádil zpět k terase. Králík zaváhal jen chvilku. Pak se také rozběhl zpět. To už jsem viděla v synových očích panickou hrůzu a první slzy.

Jejich zběsilý sprint skončil u terasy. Syn našel útočiště v mé náruči a netrénovaný králík se mi vyčerpaně složil u nohou. Uklidnila jsem vyplašené dítě a odnesla uhnaného králíka do jeho domečku. S průběhem dopoledne jsem byla spokojena. Konečně si děti vyprošeného zvířectva trochu užily. Byla jsem však asi jediná, neboť večer, když děti usnuly, našla jsem za oknem lísteček pro Ježíška.

"Milý Ježíšku, opravdu si moc a moc přeji plyšovou pandu."

Seznam

28. listopadu 2015 v 14:47 | Ágnes
Dnes ráno jsem na rádiu zaslechla znepokojivou zprávu. Tedy, že zítra je první adventní neděle. Nevěřícně jsem běžela ke kalendáři.

"Vždyť je teprve listopad! To se snad musela moderátorka splést!" honilo se mi hlavou během zběsilého počítání víkendů, které zbývají do Vánoc. Ne. Nespletla se. V panické hrůze jsem volala matce, abych zjistila, zda má o blížícím se Štědrém dni ponětí.

Matka byla zprávou stejně vyděšena jako já. "Jak to všechno stihneme?!" zhrozila se. "A co dárky?!" Pak jsme se rozhodly, že je potřeba vše důkladně naplánovat. Rodinná rada se sešla brzy po obědě. Zasedala jsem jen já a matka. Jednohlasně jsme se usnesly, že letošní Vánoce budou v duchu maličkostí. Pouze dětem dopřejeme radost z většího počtu dárků.

Vzala jsem si papír a začala sepisovat pro kolik lidí budu letošní Vánoce pořizovat maličkosti. Když jsem ke všem členům rodiny připočítala také dvě dceřiny kamarádky a paní učitelky ze školy a školky, musela jsem odejít k lednici a řádně si přihnout mé domácí višňovky. Pak jsem teprve byla schopna seznámit matku s číslem dvacet čtyři. Dvacet čtyři maličkostí plus dárky pro děti! Matka, která už také sepisovala seznam, se na mě vyděšeně podívala a pak se znepokojivě zeptala, kdo náš plán s maličkostmi oznámí mé starší sestře. Chvíli bylo naprosté ticho. Pak matce nejspíš došlo, že to své milované dceři bude nucena oznámit ona a také si řádně přihnula višňovky.

Má starší sestra zbožňuje sepisování vánočních dárků. Nadšeně také shání dárky pro ostatní. Oboje ve velkém počtu. Když ji matka obeznámila s plánem letošních Vánoc pro chudé, odešla sestra mírně naštvaně do obýváku, kde odpočíval otec, a zeptala se ho, jak je možné, že ještě nepředal matce potřebnou vánoční sumu. Otec, který si lebedil ve svém oblíbeném křesle u krbu, raději chytře dělal, že spí.

"Stejně si ten seznam napíšu!" pronesla sestra a odebrala se do pracovny pro čistý arch papíru.

My s matkou jsme se posilnily višňovkou a rozmýšlely, čím rodinné příslušniky obdarujeme. Můj seznam prozatím vyzníval dost jednostranně: švagrová dostane knihu, švagr dostane knihu, jejich dvě dcery rovněž, další knihy pro tetu a mladší sestru, jedna také pro otce. Pohotově jsem vytvořila objednávku knih na internetu a těšila se, jak si před Vánocemi počtu. Zbytek členů rodiny budu nucena z nedostatku nápadů obdarovat višňovkou. Ti, kteří dostali višňovku k narozeninám, již nedostanou nic, neboť zásoby nejsou nevyčerpatelné. Po těchto úvahách jsem běžela do sklepa zkontrolovat počet lahví. Když jsem se vrátila do kuchyně, oznámila jsem matce, že bude třeba višňovkou šetřit a schovala láhev do lednice.

Problém na seznamu představoval můj bratr. Literatuře neholduje a navíc je kupodivu jako jediný z rodiny abstinent. Pak jsem na seznam připsala: "Souprava na odlévání olova." Krabičku s vánočním motivem jsem zahlédla na stránkách internetového knihkupectví a hned jsem svou objednávku doplnila i o tento produkt. Neodradila mě ani vzpomínka na lití olova, které loni předváděl švagr u tchýně v kuchyni. Nejenom, že jí olovem propálil nový vánoční ubrus, ale ukázalo se, že je tento tradiční vánoční zvyk i celkem nebezpečný, neboť horké olovo prská nekontrolovatelně na všechny strany. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že bratr mívá dárky většinou dlouho vystavené v pokoji a že tedy budu mít během roku ještě možnost obdarovat ho k narozeninám potřebnými ochrannými pomůckami.

Dárky pro děti jsme vymýšlet nemusely, neboť si již měsíc svědomitě zaškrtávají vybrané hračky ve vánočním katalogu z hračkářství. Běžela jsem do dětského pokoje pro tiskopis, abychom mohly s matkou doplnit seznam. Při listování jsme však s hrůzou zjistily, že děti postupně označily vše.

"Chtějí celé hračkářství!" křičela jsem vyděšeně na matku, která u lednice tajně upíjela višňovku, neboť její seznam nebyl prozatím ani zpoloviny vyplněn.

Nakonec se s předvánočními plány vypořádal každý po svém. Sestra nám vítězoslavně předala svůj soupis dárků, které si přeje pod stromeček. Bratr přiznal, že bude nejspíš nucen vánoční dárky vyrobit vlastnoručně. Babička oznámila, že na Vánoce zůstane raději sama doma. Otec řekl, že mu stačí, když si zatopí v krbu a dá si bramborový salát. My s matkou jsme si daly dvě zásadní předsevzetí: určitě musíme již od nového roku začít šetřit na maličkosti k příštím Vánocům a taky si musíme v létě udělat větší zásoby višňovky.

V restauraci

27. listopadu 2015 v 14:32 | Ágnes
Naší rodině nevadí, že je konec listopadu, že venku mrzne, že fouká studený vítr a že mráz zalézá pod nehty. Nevadí nám ani blátivé lesní cesty, kluzké hromady listí a špinavé boty. Za každého počasí vyrážíme alespoň jednou týdně, většinou o víkendu, na dopolední tůru do přírody. Na zpáteční cestě pak zvyšujeme tempo a hladově hledáme nejbližší občerstvení.

Dnes jsme po tříhodinové dopolední vycházce lesem zakotvili v jedné z našich oblíbených restaurací. Zpočátku vše probíhalo zcela standartně. V restauraci nebyl tradičně jediný obsazený stůl. Servírka nás neuvítala, nepřivítala ani nepozdravila. Dokonce nás i malinko ignorovala, takže to bylo všechno jako obvykle a nikdo nebyl nijak překvapen.

Sami jsme si vybrali místo. Sami jsme si ke kulatému stolu přidali dvě židle a sami jsme se usadili. Děti se chvíli hádaly, kdo kde bude sedět. Oba dva chtěli být vedle mého muže. Dcera navíc trvala na tom, že chce být i vedle babičky. Syn dával pozor, aby seděl co nejdále ode mě, neboť je při jídle nerad napomínán. Mému muži byl zasedací pořádek lhostejný. Matka nechtěla být zády k oknu. Otec již seděl, byl nervozní a chtěl si objednat, takže nakonec zařval, abychom si už konečně sedli a bylo to.

Když měl každý z nás pevně stanoveno místo u stolu, přišla konečně i servírka. Bez jediného slova a pohledu nám rozdala jídelní lístky a odešla, aniž by se zeptala, zda si třeba neobjednáme něco na pití. Otec, který se pokaždé nemůže dočkat svého oblíbeného nápoje, je v těchto okamžicích většinou velice pohotový. V tuto chvíli však u stolu chyběl, neboť si odskočil na toaletu. Po svém příchodu vzal situaci do svých rukou a obratně přivolal obsluhu, aby vše napravil. Vzhledem k tomu, že jídelní lístek známe všichni již téměř nazpaměť, byli jsme při objednávání nápojů připraveni nahlásit i vybrané pokrmy. U stolu chyběl pouze můj muž, který si v tu chvíli odskočil umýt ruce. Vrátil se v okamžiku, kdy obsluhující poměrně nakvašeně opouštěla náš stůl, a slušně ji oslovil:

"Můžu si také objednat?"

Servírka bez mrknutí oka rázovala pryč, jakoby nic neslyšela. Pak si nejspíš uvědomila, že by se stejně musela ke stolu vrátit a zbytečnou námahu si rozmyslela. Otočila se tedy, aby si zapsala objednávku. Po jejím odchodu jsme s matkou konstatovaly, že to dnes přeci jen trošku přehání. Poukazovala jsem na to, že pokaždé, když sem o víkendu zavítáme, je tu pouze ona a nevypadá to tedy, že by se ve službě s někým střídala, což jsem také hned udala jako hlavní příčinu její nevrlé nálady.

"Bez práce nejsou koláče." nesouhlasila se mnou matka a pomáhala dceři s přípravou čaje.

Vhodila jsem sáček s heřmánkem do synova hrnku s horkou vodou, nakázala mu, aby na nic nesahal a odešla na toaletu. Když jsem se vracela, všimla jsem si mého muže, který u baru marně hledal obsluhu. Už tehdy jsem pojala podezření, že se něco přihodilo. Spěchala jsem ke stolu, kde seděla nešťastná dcera s prázdným hrníčkem před sebou. Oddechla jsem si, že se dítě neopařilo a začala zkoumat vzniklé škody, které mezitím otec důmyslně maskoval papírovými ubrousky.

"Budeme si muset přesednout." konstatovala jsem po shlédnutí nasáklého ubrusu a větší čajové louže pod stolem.

Otec rozprostřel na mokrý ubrus další tři ubrousky a podal mi polité matčiny brýle. Vyleštila jsem je dalším ubrouskem a přemýšlela jsem, kam se matka po návratu z toalety usadí, neboť její místo zasáhla povodeň nejvíce.

"A co ta zem?" nadhodila jsem otci, který byl s výsledkem úklidu stolu spokojen.

"To taky utřu." odpověděl otec klidně a hodil na zem dalších pět ubrousků. Poté několik okamžiků leštil nenápadně pod stolem podlahu. Nohou. Najednou se zarazil, významně se na mě podíval a dodal: "Mám z toho lesa trochu zablácené boty."

Pár vteřin jsem se v hrůze neodvažovala podívat na zem. Pak jsem se zvedla a odešla k servírovacímu stolku pro další ubrousky. S úlevou jsem zjistila, že se za ním v rohu nachází i odpadkový koš, který jsme v tu ránu s otcem zaplnili. Poté si otec odešel umýt ruce.Mezitím se ke stolu vrátil můj muž. Servírku se mu najít nepodařilo. Rovněž se k nám připojila i matka, která o celé akci s čajem neměla ponětí. Nadzvedla hromadu ubrousků, zarulovala pod ně ubrus, z kterého jí na nohy kapalo trochu čaje, a prohlásila: "Nahoře huj a dole hnůj?" Pak požádala otce, zda by jí podal další ubrousky. Otec prohlásil, že už žádné nejsou, ani tady, ani na toaletě, kde si v mezičase očistil zablácené boty.

Sotva jsme dokončili úklid, přišla servírka. Matka decentně ukázala na politý ubrus se slovy: "Vylili jsme trochu čaje." Servírka profesionálně nehnula ani brvou a naservírovala nám talíře s objednaným jídlem. Potom opět zmizela. Připadali jsme si poněkud provinile a tak ani nikdo nereptal, že dětem schází kečup a otci pivo.

Když přišla obsluha pro prázdné talíře, požádal otec o zaplacení. Servírka se nejspíš těšila, že už bude mít konečně opět prázdnou restauraci a byla obratem zpět s účtem. Když však otec oznámil, že hodlá platit kartou, mrskla teď již očividně naštvaně s věcmi na servírovací stůl a s hlasitým klapáním podpadků nasupeně odkvačila zpět pro terminál.

Na vlídné rozloučení jsme nečekali a ihned po vyrovnání útraty jsme restauraci opustili. Při odchodu jsme s otcem zahlédli nově příchozí skupinu hostů, jak se snaží k sobě srazit dva těžké kulaté stoly. Nevšimli si, že skleněná deska stolu není pevně spojena s ratanovým stojanem, který setrvával stále na stejném místě, a nebezpečně manipulovali pouze se skleněnou tabulí, za kterou táhli po zemi dlouhý bílý ubrus. Zda došlo k další nemilé události jsme již neviděli, neboť jsme spěchali do nedaleké cukrárny na kafíčko a na zákusek.

VIDA

27. listopadu 2015 v 14:27 | Ágnes
Dnes je 17.listopadu. Státní svátek. Den volna. Den s dětmi. Již včera jsem se rozhodla vzít je do interaktivního vědeckého muzea VIDA. Večer jsem telefonovala otci, který se těšil na dnešní společný výlet s vnoučaty. Přestože většinou upřednostňuje vycházky na čerstvém vzduchu, souhlasil s ohledem na předpověď počasí s výběrem akce a naše plány pak tlumočil matce a mé mladší sestře.

Vyrazili jsme brzy po snídani a již v deset hodin jsme s dětmi před muzeem netrpělivě vyhlíželi otcovo auto. Překvapilo mě, kolik návštěvníků do muzea míří. Po příjezdu rodičů a sestry jsme prošli dlouhým vstupním tunelem, který byl osvětlen nespočtem malých žárovek. Vše působilo dojmem noční hvězdné oblohy. Těšili jsme se.

U pokladny bylo plno. U šatny bylo plno. I za vstupními terminály bylo plno.

"To je teda blázinec." okomentoval situaci otec a šel zjistit, jaké výhodné vstupné lze zakoupit. Děti mezitím odtáhly matku do obchodu se suvenýry. Než jsme se dostali na řadu, měl otec jasno. Požádal pokladní o slevněné skupinové vstupné typu A, které zahrnovalo dva dospělé a dvě až tři děti. Pouze ke mně podotkl, že do této skupiny zapadá i má mladší sestra, neboť je přeci jen jeho dítětem, přestože už studuje na vysoké škole. Matce pak objednal jedno slevněné vstupné, seniorské.

"Je jí více jak 65let?" zeptala se důrazně pokladní.

"Ano." odpověděl pohotově otec a vytáhl platební kartu.

Sestra, která se zrovna tvářila, že k nám nepatří, se usmála. Já se jen modlila, aby se matka neukázala.

Prošli jsme vstupním terminálem a stanuli na prahu vědeckých objevů. Exponáty byly úžasné. Zcela fascinovaně jsme shledávali, že odolávají veškerému typu zacházení. Většina dětí, které sem rodiče nejspíš volně vypustili a vraceli se pro ně až při zavírací době, běhala nekontrolovatelně od jednoho exponátu ke druhému. Malí vědátoři zběsile mačkali tlačítka a lomcovali s ovládacími prvky ve snaze vyprovokovat jakoukoli akci. Když se jim běhání po hale omrzelo, vozili se na jezdících schodech nahoru na ochoz a obrovským tunelem sjížděli dolů do přízemí. Nutno podotknout, že některé z dětí byly tak rozdováděné, že si ani nevšimly, že k výstupu do patra používají schodiště jedoucí dolů.

Počet rodičů se zdál být minimální. Navíc se většina dospělých soustředěně zaobírala průzkumem některého z vynálezů a dětí si vůbec nevšímala.

My jsme se zezačátku drželi spořádaně pohromadě. Pečlivě jsem četla informační cedulky a snažila se vše tlumočit netrpělivým dětem. Chtěly si všechno vyzkoušet hned. Postupně přestávaly sledovat můj výklad a neustále se vzdalovaly od skupiny stejně jako otec, který s předstihem stíhal obíhat exponáty a neustále na děti volal a odváděl je.

Po hodině strávené v muzeu jsme byli stále na stejném místě, tedy na začátku nekonečné haly plné zajímavostí. Myšlenky na systematický průchod mezi exponáty ze mě postupně sesypaly silné otřesy zemětřesné desky, na kterou jsem se nevědomky postavila, abych vyhledala děti. S obavami jsem pomýšlela pouze na to, zda své blízké v tom mumraji vůbec najdu.

Nevím kolik stupňů na škále Richterovi stupnice jsem právě zažívala, ale silnější vibrace mě donutily otočit se a chytit se připevněného zábradlí. V tu chvíli jsem spatřila otce, jak se i s dětmi zavírá do obrovského černého otočného válce. Matka stála o kousek dál před infrakamerou a fascinovaně sledovala na plátně svůj žlutočervený obraz. Sestra, která se zrovna nacházela v oddělení Člověk, manipulovala s polonahou neuvěřitelně těžkou figurínou představující člověka v bezvědomí. Když se mi podařilo překonat zemětřesení, zamířila jsem k matce, která se nacházela nejblíž. Cestou jsem si stihla vyzkoušet roli rosničky předpovídající počasí před televizní kamerou, prošla jsem větrnou bouří a zvukotěsnou kabinou, kde jsem okusila kolik decibelů snese můj sluch.

Celá rozklepaná, napůl hluchá a s účesem větrnice jsem stanula vedle matky před infrakamerou. Matka, která si zrovna třela nos, aby podpořila prokrvení a dosáhla tak červeného zbarvení, se ulekla. Nikoliv však mého vzhledu, ale barvy, neboť jsem se i přes prožitá dobrodružství jevila na plátně jako modrožlutá. Společně jsme pak čekaly na děti, které se i s otcem stále točily v rotujícím válci testujícím rovnováhu zůčastněných.

Následně jsme se všichni odebrali za sestrou do sektoru poskytujícího názorné informace o lidském těle. Stísněně jsme vkročili dovnitř do obrovského tlukoucího srdce, abychom si přeměřili tep a EKG.

"Půjdeš jako poslední!" upozornila matka otce, neboť se obávala, že svým srdečním rytmem přístroj strhá. Dcera i matka se vystřídaly u madel měřiče, který k jejich úlevě ukázal normální naměřené hodnoty a opustily stan. Syn však upřeně hleděl na obraz tlukoucího srdce, pevně svíral rukojeti měřícího systému a nehodlal místo opustit ani po dokončení testu. Nejprve jsem ho laskavě žádala, aby se se mnou vystřídal. Poté, co se venku vytvořila značná fronta, jsem zvýšila hlas a nakonec jsem musela syna od přístroje násilím odtrhnout. Tento malý incident měl za následek naměření neskutečně vysokých hodnot mé tepové frekvence. Ze strachu o infarkt jsem spěšně opustila červený pulzující stan a hledala pomoc u sestry - lékařky, které se mezitím s vypětím všech sil podařilo umístit umělou figurínu na lehátko. Pozorovala jsem její zájem o obor a čekala, zda se pokusí i o její oživování.

Po třech hodinách v muzeu jsme byli celkem unavení. Zdaleka jsme však neviděli a nevyzkoušeli vše. Přesto jsem navrhla místo opustit a zajet do blízké restaurace na oběd. Nikdo mě nevnímal. Matka stála opět před infrakamerou. Sestra se snažila najít ledvinu, kterou upustil jeden z návštěvníků, a umístit ji společně s ostatními plastovými vnitřnostmi do dutiny břišní. Syn se nehodlal vzdálit od obrovského magnetu, na který společně s dalšími dětmi přihrnoval hromady hřebíků. Dcera se stále točila v rotujícím válci.

U východu byl pouze otec. Ne však proto, že by chtěl ze zábavného centra odejít. Nacházelo se zde velké, několik desítek metrů dlouhé koryto plné tekoucí vody. Názorná ukázka přehradních systémů a vodních elektráren. Většina dětí se bavila napouštěním přehrady a posléze jejím protržením. Napjatě pak sledovaly záplavy v malé plastové vesničce pod hrází. Otec byl s další skupinkou dětí zcela ponořen do hry s plavební komorou. Marně se snažil vysvětlit dětem, jak je toto zařízení důležité pro plavbu plastové loďky, kterou mu však jeden z chlapečků odmítal zapůjčit k názorné ukázce. Otec byl již zcela uřícený a rozčilený. Zaslechla jsem jak na děti marně křičí: "Ale to nemůžete! Takhle to nebude fungovat!" a snažil se držet vrata zdymadla, které mu děti nekontrolovatelně zavíraly a otvíraly.

Muzeum jsme nakonec opouštěli zcela vyčerpaní po více než čtyřech hodinách. Sestupovali jsme po rampě dolů k parkovišti společně s několika dalšími rodiči, kteří za sebou táhli vzpouzející se a plačící děti. Většina z nich přes slzy nešťastně volala: "Já nechci pryč!" "Já nechci pryč!"

Malí návštěvníci se očividně chtěli dál bavit, oběvovat a hrát si. Přesně tak, jak je to napsáno v reklamních letácích muzea.
 
 

Reklama