Prosinec 2015

Besídka

14. ledna 2016 v 9:14 | Ágnes
Ve školce se každoročně koná vánoční besídka. Po několika koledách, básničkách či krátkém divadelním představení si rodiče mohou prohlédnout výtvory svých dětí, případně společně s nimi něco pěkného vytvořit.
Letos jsme do školky na besídku vstupovali opravdu s velkou parádou. Syn, který se očividně nemohl představení dočkat, celou cestu do školky běžel. Kousek před cílem se k němu připojil spolužák. V rychlejším tempu pokračovali směr školka a ještě se radostně pošťuchovali, což mělo za následek pád do větší blátivé louže. Syn měl v okamžiku tak špinavý obličej, že by z placu mohl vystupovat jako ten černý vzadu. Naneštěstí stál při zpívání koled vpředu, takže mohl každý obdivovat i jeho zablácená kolena.
Po představení se děti odebraly k připraveným stolečkům, aby v rámci vánočních dílniček vyrobily kouzelné dárečky a dekorace. Můj pětiletý syn se cítil jako budoucí předškolák velice důležitě a vehementně se snažil demonstrovat svou samostatnost. Nejprve mě začal napomínat, abych mu s ničím nepomáhala. Poté mi poradil, abych si šla sednout raději k vedlejšímu stolku a nakonec mě požádal, jestli bych na něj nemohla počkat venku.
S pláčem na krajíčku jsem odkráčela vyčkávat na chodbu, kde mě upoutal veliký papírový strom, nad kterým bylo napsáno: "Strom splněných přání." Byl ozdoben papírovými baňkami, které děti vyrobily a na jejichž rubu bylo napsáno, co si které dítě přeje pod stromeček. Se zájmem jsem otáčela barevnou výzdobu a četla dětská přání.
Matýsek si přál kuchyňku.
Sofinka miminko.
Gábinka vláček.
Můj syn klučičí taštičku.
Z besídky jsem neodcházela příliš radostně. Bylo mi jasné, že mě po synově koupeli v kaluži čeká velké prádlo. Tížilo mě zjištění, že se ke mně syn nejspíš s nástupem do školy přestane zcela hlásit. Také jsem zvažovala, zda se mám před svým mužem zmiňovat o specifickém synově přání.
Nakonec mi to nedalo a ještě před spaním jsem se syna zeptala, proč řekl paní učitelce, že by chtěl pod stromeček taštičku. Syn připustil, že po zavazadlu opravdu touží, ale nejmíň. Nejvíc si samozřejmě přeje: "Titanic, který se dá rozpůlit." Pak mě požádal o pomazlení a jeho oblíbenou písničku na spaní. Z dětského pokoje jsem odcházela do prádelny s klidem v duši. Těšilo mě, že jsem zbytečně nesháněla další loď, a že mě syn nadále potřebuje nejen jako nechtěný doprovod na besídku.

Vánočka

11. ledna 2016 v 9:56 | Ágnes
Den před Štědrým dnem peču každoročně vánočku. Vlastně peču vánočky tři, abych mohla obdarovat svátečním pečivem také matku a tchýni.Těsto je potřeba zadělat brzy ráno, aby pěkně vykynulo, a abych se také dostala včas do postele, neboť uplést a upéct tři poměrně velké vánočky zabere trochu času.
Ráno jsem si tedy přivstala a začala v klidu péct. Záhy jsem zjistila, že mi nejspíš nebudou stačit kvasnice. Neváhala jsem tedy probudit svého muže a vyslala ho do obchodu. Byl pravda trochu rozmrzelý, zejména poté, co musel do obchodu podruhé, neboť v lednici bylo i málo vajec.
Čas pokročil. Těsto na vánočky již poklidně kynulo v míse a děti se těšily na pizzu k obědu. Otevřela jsem kuchařku a nahlas přečetla první položku z potřebných ingrediencí: "Kvasnice."
Můj muž se hbitě zvedl od pohádky v televizi a řekl, že do obchodu už rozhodně nejde, a že raději odchází na vánoční trhy do města. Upozornila jsem ho, že Ježíšek už má vše připraveno, a že tedy není potřeba dále utrácet, zvláště když už není z čeho.
"Půjdu alespoň nasávat vánoční atmosféru." opáčil pohotově a odešel.
Jen doufám, že nebude nasávat příliš intenzivně, neboť máme na odpoledne naplánovanou návštěvu rodičů.
Po obědě jsem zdárně upletla a upekla první vánočku. Slavnostně jsem ji předala tchýni, která nám na oplátku každoročně dodává kompletní štědrovečerní večeři.
S druhou vánočkou jsme později odpoledne jeli na návštěvu k mým rodičům. Nedlouho po našem příjezdu se k nám konečně připojil i můj muž, který si předvánoční náladu na trzích očividně užíval plnými doušky. K mému zděšení mi sdělil, že úspěšně zvládl nakoupit dárky pro celou rodinu. Poté se odebral za otcem do obývacího pokoje, kde až do večera pokračovali se svátečními přípitky.
Po návratu domů jsem uložila děti. Také můj muž, znaven předvánoční náladou, upadl do hlubokého spánku. Ještě před usnutím mi s šibalským výrazem prozradil, že mi zakoupil přírodní sůl do koupele s vůní růží, a že pro děti pořídil skvělé hlavolamy, které je však potřeba složit, neboť s nimi cestou domů manipuloval.
Po relaxační koupeli ve voňavé solné lázni jsem se pustila do práce. Uvést zapeklité rébusy do původního tvaru se mi přes noc bohužel nepodařilo. Na Štědrý den ráno však na stole trůnila dozlatova upečená, sváteční vánočka.

Auta

8. ledna 2016 v 8:21 | Ágnes
25.prosince zastavilo zcela nečekaně mé auto na poloviční cestě k mým rodičům. Volala jsem sestře, aby pro nás vyslali záchranné vozidlo, neboť mé zřejmě na nějaký čas dojezdilo. Sestra se v kritické situaci očividně nezdržovala maličkostmi a přijela pro nás během deseti minut s divokým účesem, oděna pouze do domácího pyžama. Přenesli jsme do jejího vozu autosedačky, děti i dárky a zanechali mého milovaného Renaulta mezi poli.

26.prosince jsme přemístili autosedačky a děti do auta mého strýce, který nám v nouzi přislíbil pomoc a zdárně nás dopravil domů.

27.prosince poté, co jsme úspěšně nainstalovali obě dětské autosedačky i s dětmi do našeho druhého vozu, se během jízdy objevila závada i na tomto autě. Statečný transporter nás naštěstí zvládl z posledních sil dopravit domů. Pro další jízdu byl však prozatím nepoužitelný.

28.prosince jsme zbavili námrazy naši dodávku, která sice disponuje pouze třemi sedadly, nicméně byla v tu chvíli jediným funkčním vozem v domácnosti. Z důvodu nedostatku místa, byla nainstalována pouze jedna dětská autosedačka.

29.prosince jsme si vypůjčili tchánův vůz, do kterého jsme hbitě nanosili vše potřebné, zejména autosedačky pro děti.

30.prosince jsem oznámila dětem, že nám hodný soused zapůjčil auto, a že slibovaný výlet bude. Radostně jsme popadli autosedačky a běželi ke garáži.

31.prosince jsme raději zůstali doma. V noci se mi zdály dost divoké sny o přenášení autosedaček a dětí.

1.ledna jsme jeli opět tchánovým vozem k našim na novoroční sváteční oběd. Instalace sedaček a dětí nám již nezabrala ani půl minuty.

2.ledna telefonoval mému muži jeho spolupracovník a žádal ho o odvoz, neboť se mu pokazilo auto. Pohotově jsem zjišťovala, zda je potřeba naložit i nějakou autosedačku.

3.ledna jsem se již nemohla dočkat zítřka, tedy prvního pracovního dne po Vánocích. Konečně začnou opravy našich vozů.

4.ledna mi řekli, že mé auto bude opraveno pátého.

5.ledna mi volala kamarádka a prosila mě o vyzvednutní svého dítěte ze školy, neboť jí někdo naboural auto. Ujistila jsem ji, že jí potomka domů dopravíme, pokud ovšem nebude vadit, že pojede na předním sedadle v dodávce. Kamarádka souhlasila, jen mě požádala, abych k přepravě její dcery použila autosedačku.
Večer volal automechanik. Auto bude spraveno šestého.

6.ledna jsem viděla z okna své auto. Jede! Měla jsem ohromnou radost. Udivilo mě pouze, proč můj muž nezastavil. Vzápětí mi telefonoval.
"Jede jako drak!" oznámil mi radostně. Poté mi sdělil, že míří zpět do servisu, neboť auto nebrzdí. Nechtěla jsem mu kazit radost z opraveného vozu poznámkou, že je pro mě přijatelnější představa auta, které nejede, než auta, které nebrzdí a popřála mu šťastnou cestu.

7.ledna všechny naše vozy jsou konečně v garáži. Zbývá už jen upevnit autosedačky.

Svátky

6. ledna 2016 v 13:28 | Ágnes
Vánoční dny jsme prožili ve veselé rodinné atmosféře. Tradičně nás potkalo pouze několik pravidelných svátečních nehod, na které jsme si již za léta zvykli a očekáváme je stejně napjatě jako příchod Ježíška.
Jediný, kdo byl předvánočními problémy malinko vyveden z míry, byla tchýně, která se letos rodinného prokletí zúčastňovala poprvé. Velice těžce tak nesla, když se jí těsně před svátky polámala myčka, v jejíž pomoc spoléhala zejména na Štěpána, kdy se u nich pravidelně scházívá početná rodina. V obchodě, kde spotřebič před šesti měsíci zakoupila, jí navíc odmítli poskytnout pozáruční servis na myčku, která byla vyrobena před deseti lety. Přiznat před tchýní skutečnost, že jí s klidným srdcem prodali postarší zboží, které navíc odmítají opravit, tak zcela jistě stálo většinu zaměstnanců včetně vedení prodejny a servisu poklidnou vánoční atmosféru.
Tchýně ovšem nebyla jediná, u koho se před Vánocemi objevil problém s mytím nádobí. U nás doma zcela klasicky přestalo odtékat umyvadlo v kuchyni. Děje se tak pravidelně, několikrát do roka, neboť si u nás instalatér s odpadním potrubím opravdu vyhrál. Do kanalizace ho navedl přes několik prudkých zatáček a ostrých kolen, aniž by si uvědomil, že tím značně ztíží odtok špinavé vody. Poučena předešlými haváriemi tohoto typu jsem se již nepokoušela o domácí pročišťování odpadu a ihned jsem povolala profesionální firmu, která za nemalý peníz odtok úspěšně uvolnila ještě tentýž den. Po odstranění špuntu v potrubí se však náš dům stal z důvodu kanálového odéru na několik dní téměř neobyvatelný. I přesto jsme se neodvážili přestěhovat k rodičům, kteří se od začátku prosince statečně otužují studenou sprchou, neboť si jejich bojler na teplou vodu vybírá svou tradiční vánoční dovolenou.
K našim jsme jeli až na Boží hod. Po vydatném obědě jsme rozbalovali dárky, zapalovali prskavky a pouštěli ořechové lodičky v umyvadle. Poslední z jmenovaných vánočních zvyků bavil zejména syna, který se loděmi momentálně intenzivně zabývá. Své skořápce říkal Titanic a neustále ji potápěl pod hladinu. Otec většinu času prodřímal v křesle, přikrytý nerozbalenými vánočními dary. Probral se až ve chvíli, kdy mu matka přepla televizi, ve které zrovna dávali Tři oříšky pro Popelku.
"Teď nevím, jak to dopadne!" zlobil se otec a odešel do koupelny, kde zjistil, že někdo nezavřel vodu, která vytékala na zem z umyvadla ucpaného potopeným Titanicem. Otec pak na celý dům křičel, že přišli o veškerou teplou vodu, aniž by si v tu chvíli uvědomil, že jim již nějaký čas nefunguje ohřívací kotel.
Syn byl z celé události s umyvadlem velice smutný, neboť správně tušil, kdo vše zapříčinil. Dovolila jsem mu tedy roztloukat kladivem kokosový ořech, na který se celé Vánoce tolik těšil. Ořech se bránil, co mu skořápka dovolila, a tak se do jeho rozlupování zanedlouho zapojil i zbytek rodiny. Při této akci jsme pouze: zlomili jednu vývrtku, rozbili jednu sklenici a zaneřádili matce třískami sváteční vánoční koberec. Matka byla tou dobou již tak znavena z přípravy slavnostního oběda pro celou rodinu, že naštěstí celou akci s ořechem zaspala v sedě u stolu, zatímco jí má starší sestra líčila své životní útrapy.
Přes všechna vánoční dobrodružství jsme se večer radostně rozloučili. Náladu nám pozvedlo zejména pomyšlení na šťastné prožití vánočních svátků, které byly konečně i se všemi nemilými překvapeními za námi. V té chvíli jsme ještě netušili, že se letošní nečekané události protáhnou až do Silvestra, a že nám osud připravil ještě malé automobilové pozdvižení.

Titanic

22. prosince 2015 v 16:18 | Ágnes
Slavná loď syna fascinuje již několik měsíců. Když se o ní dozvěděl, podrobil mě detailnímu výslechu. Musím přiznat, že jsem v tomto okamžiku děkovala internetu za jeho existenci, neboť mé znalosti ohledně Titanicu v té době nebyly značné. Posléze jsem synovi dovolila, aby si na youtubu prohlížel podmořská videa a také umělé simulace potopení legendárního parníku.
Když měl syn ve všem jasno, oznámil mi, že chce Titanic. Vzhledem k tomu, že tuto loď běžně v hračkářství nekoupíte, přistoupila jsem k tvůrčímu kroku. Přinesla jsem zásobu kartonů a modelářské barvy a požádala jsem svého muže, zda by mohl společně se synem loď vyrobit. Syn byl na rozdíl od tatínka nadšený. I můj muž však v sobě záhy objevil modelářský talent. Zapáleně vyřezával jednotlivé díly a slepoval je k sobě. Napomínala jsem ho, aby zaměstnal i syna, který vše pouze napjatě pozoroval.
"Nemůžu mu dát přeci do ruky nůž a horké lepidlo!" poučil mě manžel, který si chtěl očividně plavidlo vyrobit sám. Po dvou hodinách byla slepená a natřená loď slavnostně předána synovi. Jeho první dotaz, k hrůze mého muže, byl, zda si ji večer může vzít do vany. Živá diskuze o odolnosti papíru vůči vodě byla následně zpestřena o další problematiku.
"Jak ji potopím, když nejde rozpůlit?" dotazoval se syn udiveně, neboť má o procesu zkázy Titanicu zcela přesné informace.
"A kam dám panáčky?" zeptal se poté, co zjistil, že loď nelze nijak otevřít, a že se tedy jeho oblíbení lego panáčci nedostanou do svých kajut.
Nepřesnosti v detailech vytvořené lodi vyvolaly synovo zklamání. Druhý den tedy zakoupil můj muž pravý model Titanicu. Když jsem prohlédla obsah krabice a velikost připravených dílků, upozornila jsem syna, že bude muset se skládáním počkat na tatínka, neboť nejsem schopna milimetrové částečky ani uchopit, natož k sobě přilepit. Syn se vztekal, neboť čekání nesnáší. Navrhla jsem tedy, zda by mu nestačilo, kdybychom společně slepili pět základních, největších částí lodi a komíny.
"Nestačilo." odpověděl vzdorně.
A tak se čekalo na tatínka. Dva dny pak smrdělo po domě lepidlo a barvy. Po zhotovení lodi jsem svého muže pochválila za pěknou práci a požádala ho o novou sadu na manikůru, neboť jsem zjistila, že k manipulaci s pidičástečkami používal moji pinzetu a k zabrušování dílků můj pilník na nehty.
Večer si vzal syn slavnostně loďku do vany. Přestože jsem ho varovala, že jde o křehký model, neustále ji potápěl pod hladinu, takže po vypuštění vany odteklo do odpadu kromě vody i několik menších dílků. Pláč nastal v okamžiku, kdy se ulomil stěžeň. Asi hodinu jsem se ho snažila přilepit vteřinovým lepidlem zpět, načež jsem ulomila i druhý. To už jsme slzeli oba. Postavila jsem Titanic na poličku a poradila synovi, aby na něj raději nesahal.
Syn se vrátil ke svému oblíbenému legu. Většinu času tak tráví v pokoji nad kostkami. Jeho zálibu ve stavbě lodí hodlám nadále podporovat, neboť si ještě celkem živě vzpomínám, jak se stejným zápalem nedávno prožíval příběh záhadného ježka v kleci. Toto předešlé období pro mě bylo velice vysilující, neboť se ve sklepě pořád pátralo po zakoupeném hlavolamu, a když syn zakřičel: "Pozor! Vontové!" byli jsme nuceni všichni utíkat. Kromě toho mě syn celý měsíc neoslovil jinak než "Červenáčku" a musela jsem neustále nosit viditelně připíchnutý žlutý špendlík.
Doufám tedy, že se mi brzy podaří sehnat synův vysněný "Titanic na potopení", a že synovi jeho záliba ještě nějaký čas vydrží.

Předváděcí akce

18. prosince 2015 v 9:30 | Ágnes
V rámci jednoho z předvánočních nákupů jsme se s matkou nechtěně zůčastnily zajímavé předváděcí akce. Zatímco jsem stála nekonečnou frontu u pokladny, matka se volně procházela mezi regály a stala se tak snadnou kořistí mladé slečny, která u malého stánečku propagovala zbrusu nový výrobek.
Zpočátku mi nebylo jasné, proč se matka u stánku zdržuje, neboť stejně jako já akcím tohoto typu příliš neholduje. Záhy jsem se sama přesvědčila, že slečna, která měla akci na starost, byla očividně řádně proškolená profesionálka. Během cídění matčiných brýlí nás informovala o tom, že se na náš trh právě dostal nový superleštič se zázračnou nanotechnologií. Pokračovala vyjmenováváním úžasných vlastností přípravku a leštila matčiny šperky. Následně také matce vypucovala displej mobilu. Poté se zeptala, kolik bychom byly ochotny za lahvičku leštidla zaplatit.
Zakázala jsem matce propůjčit k názorné ukázce rovněž briliantový prsten po tetičce a striktně jsem slečně oznámila, že nic. Prodávající mi okamžitě vrazila do ruky jeden z výrobků s tím, že mám dnes šťastný den a vyhrávám ho zcela zdarma. K tomu druhý, který mi rovněž vnutila, za bezkonkurenční cenu. Pohlédla jsem zděšeně na matku, která již také nedobrovolně držela několik produktů. V šíleném tempu pak slečna pokračovala dalších deset minut, aniž bychom já nebo matka byly schopny ji jakkoli přerušit. Uvědomuji si, že v jednu chvíli jsem měla v rukou asi osm lahviček přípravku, přestože jsem nehodlala zakoupit ani jeden. Slečna nám zrovna vesele oznamovala, že po našem nákupu bude moct složit stáneček a odjet pokojně domů. Stačilo už jen zaplatit zvýhodněnou osminovou cenu. Zbytek prý odepíše z firmy, a to vše jen proto, že jsme jí s matkou tak sympatické.
Kolem se začínali tísnit lidé, neboť to vypadalo, že hodláme skoupit celý stánek i se slečnou. Došlo mi, že pokud se nespasíme útěkem, budeme nejspíš nuceny některý z přípravků opravdu zakoupit. Odhodila jsem veškeré lahvičky, popadla matku za ruku a táhla ji k eskalátoru. Nákupní centrum jsme opouštěly v tomto pořadí: první jsem běžela já, za mnou matka, která se díky zázračnému leštidlu celá oslnivě třpytila, poslední slečna ze stánku s jedním produktem v ruce.
Když jsme úspěšně doběhly na parkoviště, udýchaně jsem podotkla, že je škoda, že se nám nakonec podařilo slečnu setřást, neboť mi mohla přípravkem ošetřit čelní sklo mého auta. Matka blýskla vyleštěnými náušnicemi a vylekaně se na mě podívala.
Až do večera jsem trpěla neodbytným pocitem, že mě někdo pronásleduje. Z bezpečnostních důvodů jsem pak raději zbytek dárků objednala přes internet, kde nehrozilo nebezpečí, že mě bude uhánět Horst Fuchs z teleshoppingu.

Tlačenka

14. prosince 2015 v 9:46 | Ágnes
Naši sousedé mívají pravidelně před Vánoci zabijačku. V rámci dobrých sousedských vztahů od nich pokaždé i my dostaneme malou výslužku. Přestože těmto pochoutkám příliš neholduji, sousedovu tlačenku si nemohu vynachválit.
Když jsem tedy dnes ráno zaznamenala na vedlejším dvoře větší shon, vzrušené hlasy a řinčení nádobí, zpozorněla jsem. A když mi můj muž potvrdil, že se zabijačková akce u sousedů opravdu koná, zanechala jsem veškeré práce a běžela do obchodu pro čerstvý chleba.
K večeru jsme se očekávané výslužky dočkali. Chvatně jsme usedali ke stolu. Já s balíčkem tlačenky pod paží. Můj muž pouze s mísou plnou škvarků, neboť se přiznal, že nevydržel a na tlačence si pochutnal již u souseda. Tlačenka byla výborná. Když jsem několika plátky dostatečně uspokojila své chutě, šla jsem prohlédnout ostatní obdržené pochutiny.
V jednom z hrnců byla hrůzu nahánějící černá směs. Můj muž mi prozradil, že se jedná o výtečnou černou polévku, a že si ji nejspíš dá k zítřejšímu obědu. Zamíchala jsem obsah hrnce a raději se neptala z čeho se pokrm připravuje. Upozornila jsem ho však, že pokud si hodlá na polévce opravdu pochutnat, tak ať večer rozhodně nepočítá s moji přízní, ba co víc, ať se ke mně raději několik dní nepřibližuje vůbec.
Pak jsem si šla zakrojit další plátek tlačenky a volala tchánovi, zda by měl nějaký dobrý recept na škvarkovou pomazánku. Tchán při slově zabijačka zbystřil a natěšeně polknul. Pak ukončil náš telefonát slovy: "Už nic neříkej, čekám tě do pěti minut." Nabalila jsem tedy škvarky, prejt a hrnec polévky a utíkala k tchánovi pro recept. O existenci tlačenky jsem raději pomlčela, neboť jí rozhodně nebylo na rozdávání. Navíc jsem plánovala oslnit nevšedním pohoštěním své rodiče, jejichž návštěva byla domluvena na druhý den.
Večer, když jsem koupala děti, musela jsem stále myslet na tlačenku ukrytou v lednici. Nakonec jsem neodolala, zanechala jsem děti v mydlinkách a šla do kuchyně pro další sousto, přestože jsem si byla vědoma toho, že otec zítra nejspíš tlačenku nedostane. V deset hodin večer mi bylo jasné, že tlačenka rozhodně nezbyde ani na matku, a že budu mít tuto noc nejspíš těžké sny.
V noci se mi nakonec nezdálo nic, neboť jsem spala jako špalek. Ráno jsem upozornila svého muže, který se sháněl po tlačence, že může být rád, že na něj zbyly alespoň škvarky, a aby mi tlačenku příště raději neukazoval. Mého muže má chuť k jídlu nejspíš potěšila, neboť se vůbec nezlobil a dokonce se na mě usmíval. Poté odešel poděkovat sousedům. Doufám, že ho sousedé pohostí tlačenkou, a že se stejně mile bude tvářit i u oběda nad talířem pohankové kaše.

Praha

9. prosince 2015 v 20:46 | Ágnes
Do Prahy jsme nakonec vyrazili na víkend. Do hlavního města jsme přijeli v pátek pozdě odpoledne. Opět mrholilo, a tak jsme odložili prohlídku pamětihodností na sobotu a pokojně se ubytovali u mé starší sestry, která v Praze již několik let žije.
Vzhledem k tomu, že sestřin byt sestává pouze ze dvou místností, z čehož jedna je menší ložnice, zabrali jsme společně s dětmi, matkou, mladší sestrou, mým mužem a zavazadly veškerý volný prostor. Matka, která chtěla potěšit sestru i děti, navíc přicestovala i s menším jehličnanem. Stromek byl ihned upevněn do stojanu a poskytnut dětem k ozdobení. Zpočátku ani nikomu nevadilo, že zcela brání vstupu do koupelny. Sestra, která dbá celkem striktě na pořádek, ihned po nazdobení jedličky umyla podlahu a škádlivě upozornila děti, aby jedly řízky dovezené z domova nad talířkem.
Vánoční atmosféru jsme vychutnávali pouze do doby, než byl čas uložit děti ke spánku. V tu chvíli bylo nutné odsunout stromek k balkónu, aby se dalo projít do koupelny. Sestra po těchto přesunech opět vytřela podlahu. Posléze šla vytřít i koupelnu, kde se děti mezitím umyly. Na noc jsme pak vrátili strom zpět před dveře koupelny, abychom mohli v obývací místnosti rozložit gauč, a také abychom mohli projít do ložnice.
Nad spacím rozvrhem nikdo nereptal. Já a děti jsme zabrali pohodlnou postel v ložnici. Můj muž se uvelebil vedle nás na zemi. Matka s mou mladší sestrou spaly na rozloženém gauči v obýváku. Na mou starší sestru pak zbylo jediné volné místo na zemi pod osvíceným jehličnanem.
Ráno, ihned po strategických manévrech s gaučem a stromem, a také po řádném vytření podlahy, jsme vyrazili do vánoční Prahy. Rozhodli jsme se, že nejprve půjdeme na hrad.
"To je ode mě kousek." přisvědčila sestra a vedla nás dva a půl kilometru pěšky přes Letenský park na Hradčany. Po prohlídce hradu a Svatovítské katedrály navrhla matka návštěvu Karlova mostu.
"To je od hradu kousek." potvrdila sestra a mašírovali jsme další dva kilometry dolů k mostu. Blížilo se poledne a děti pomalu začínali reptat, že mají hlad. Sestra si hbitě vybavila, že se kousek od Karlova mostu nachází jedna výborná restaurace, a tak jsme klopýtali další kilometr na jídlo. Po obědě vytáhla matka lístky na pohádkový muzikál v Hybernii. Nikoho už nepřekvapilo, že se divadlo nachází kousek od restaurace a poslušně jsme ušli dalších tisíc metrů.
Když jsme pak vyšli po představení ven, byla již tma. Rozhodli jsme se zajít pokochat vánoční atmosférou na Staroměstské náměstí. Bylo to přeci kousek? A zase jsme kličkovali pražskými uličkami. Na náměstí jsme si pochutnávali s dětmi na trdelníku, zatímco se můj muž prodíral ke stánku se svařeným vínem. Když se po půl hodině připojil zpět k naší skupině, držel v politých rukou poloprázdné kalíšky. Neodvážila jsem se podívat, kolik z nás má na zádech červené víno od ostatních turistů a navrhla jsem návrat do sestřina bytu.
"Když to vezmeme přes Pařížskou, je to pak jen kousek přes park a jsme doma!" oznámila nám sestra potěšující zprávu, že ani tentokrát nebude nutné použít k přepravě žádný dopravní prostředek, a vyrazila na dvoukilometrovou cestu k domovu.
Zcela ušlí jsme padli na svá spací místa a druhou noc strávili stejně jako tu předešlou. V neděli ráno můj muž potvrdil, že se tentokrát na zemi celkem vyspal, neboť už přišel jak na to. Sestra, která zrovna myla podlahu, přisvědčila, že i jí se lépe odpočívalo, zejména proto, že tentokrát vypnula na noc osvětlení stromu, pod kterým ležela. Odpočaté byly rovněž děti, které křičely, že nechtějí odjet, neboť se jim v Praze líbí.
Večer po návratu domů jsem telefonovala sestře. Sdělila mi, že ještě vytře zem a má po nás uklizeno, a že už se těší na naši pravidelnou jarní návštěvu, neboť byla s průběhem víkendu spokojena. Litovala pouze, že jsme tentokrát nestačili vyběhnout na Petřín a na Vyšehrad, neboť, jak hbitě dodala: "To je ode mě kousek."

Vánoční světýlka

7. prosince 2015 v 14:56 | Ágnes
Od začátku prosince pozoruji, jak v ulicích začíná svítit vánoční výzdoba, jak se v oknech postupně rozsvědcují svícínky a hvězdy, jak sousedé tahají po střechách světelné řetězy.

S malinkým zpožděním jsem se rozhodla také já ozdobit náš domek a připravit ho tak na příchod Vánoc.

Nějakou dobu mi zabralo, než jsem na přeplněné půdě krabici s vánočním osvětlením vůbec našla. Ještě víc času mi vzalo, než jsem světelné řetězy od sebe rozmotala. A neskutečně dlouho mi trvalo, než jsem ta světla rozvěsila po domě a po zahradě.

Začalo to však celkem slibně. Kuchyňské okno jsem zkrášlila vánočním svícínkem. Zvenku jsem pak pod parapet připevnila řetěz žlutých světýlek. Přívodní šňůru jsem protáhla oknem dovnitř a zapojila ji do zásuvky. Výzdoba svítila krásně, svítila a blikala, svítila a zářila, svítila pěkně a jasně až do okamžiku, kdy jsem zavřela okno a rozmáčkla tak nějkolik žárovek. Pak už nesvítilo nic, pak byla tma, pak bylo po světýlkách.

Malinko rozladěna jsem tedy vyrazila raději na terasu. Na jednu stranu pergoly jsem s vypětím sil zavěsila těžký závěs ledově bílých světel. Nainstalovala jsem časový spínač. Světla se rozzářila a já se spokojeně pustila do zdobení naší třímetrové túje v zahradě.

Tújce se u nás daří. Každý rok poporoste, každý rok zesílí a každý rok vyžaduje více světel. Letos jsem měla v zásobě čtyři několikametrové řetězy. Byly sice určeny pro vnitřní použití, ale vzhledem k ceně venkovního osvětlení jsem nad touto maličkostí přimhouřila obě oči. Prozřela jsem, až když jsem po hodině a půl úmorné práce zapojila své veledílo do zásuvky. V mžiku zhasl celý dům i terasa. Volala jsem svému muži a informovala ho o závadě na elektrickém vedení.

Můj muž nebyl předvánočně naladěn. Nakázal mi světýlka okamžitě vyhodit. Také mi zakázal další osvětlování domu dokud se nevyčasí a nepřestane mrholit.

Mrholilo celý den. Neměla jsem čím zdobit, čím osvětlovat. Neměla jsem co rozvěšovat, takže jsem jela do nákupního centra. V návalu euforie z vánoční výzdoby jsem za šílenou cenu zakoupila řetěz dvěstěosmdesáti světel. Venkovních. Cestou k autu jsem ve stánku na parkovišti přikoupila svítícího sněhuláka, svítícího Santu, soba a celé sáně, několik svítících trpaslíků, skřítků a jednu Sněhurku. Jela jsem spokojeně domů.

Doma jsem se znovu vrhla na zdobení tújky.

"Krásná světýlka. Krásná světýlka." zpívala jsem si a několik hodin obtáčela stromek novým světelným řetězem. Po rozsvícení vypadal jako mumie. Musela jsem znovu na štafle.

Sundala jsem světla. Rozmotala jsem světla. A znovu jsem světla rozvěsila. Skončila jsem kus pod špičkou. Přestala jsem si broukat vánoční koledy a začala si potichu šeptat: "Blbý světýlka. Blbý světýlka."

Pak jsem zase vylezla na štafle. Sundala světla. Rozmotala světla. Rozvěsila světla. Rozsvítila světla. Tújka se krásně rozzářila. Rozzářila se ovšem jen z přední strany. Vzadu blikalo pouze několik osamělých žároviček. "Pitomý světla! Pitomý světla!" křičela jsem a z posledních sil lezla znovu na štafle.

Večer jsem zmoženě pozorovala své dílo. Byla jsem spokojená. Svolávala jsem všechny, aby se přišli pokochat tou nádherou. Dcera byla z výzdoby nadšená. Nadšený byl i tchán, můj syn i všichni sousedé. Nejvíce nadšená byla ovšem tchýně, která mi k mé hrůze ihned přislíbila další patnáctimetrový řetěz světel, který měla doma a kterým bych prý mohla dozdobit náš zahradní domek.

Nadšený byl i můj muž, který se ovšem usmíval pouze do okamžiku, kdy jsem ho upozornila, aby se nepokoušel v garáži hledat jakoukoli prodlužovací šňůru nebo roztrojku.

V noci jsem pak hlasitě naříkala ze spaní. Nejsem si jistá, zda to bylo způsobeno neuvěřitelnou bolestí celého těla, či hrozivou noční můrou. Zdál se mi totiž strašlivý sen, ve kterém jsem dostala za úkol osvítit vánoční strom na Staroměstském náměstí v Praze.

Mikuláš

4. prosince 2015 v 8:13 | Ágnes
S blížícím se mikulášským nadělováním narůstá v dětech strach z čerta a také pochybnosti o tom, zda byly dostatečně hodné. Dcera, která nedávno oslavila osmé narozeniny, je již přeci jen trochu všímavější a její dotazy ohledně očekávané trojice se momentálně týkají především dvou doplňujících bodů: "Proč má čert boty a ne kopyto?" a "Jak je možné, že se zná s tatínkem?"

Syn, který zatím spadá do kategorie předškoláků, je v tomto ohledu zvídavější. Nutno podotknout, že také o něco víc zlobí a má tedy nejspíš z čerta úměrně větší strach. Včera mi svými dotazy pěkně zatopil pod kotlem. Začalo to jeho nevinnou otázkou:

"Mami, kde bydlí čert?"

"V pekle přece."

"Kde v pekle?"

"No, pod zemí."

"Kde pod zemí?"

"Dole, pod zemí." ukázala jsem směrem dolů.

"Pod podlahou?"

"No, pod naší ne." odpověděla jsem vyhýbavě, abych syna nevyplašila.

"A kde teda?"

"V lese."

"Kde v lese?"

"V lese pod zemí."

"Tam jak chodíme na procházky?"

"Tam ne." nechtěla jsem ho odradit od našich výletů do přírody.

"A v jakém lese?"

"V hlubokém. V tom nejhlubším, aby k němu nikdo nenašel cestu."

"A kudy tam čerti chodí?"

"Asi nějakou dírou v zemi. Nebo skálou."

"Skálou? Jakou skálou?"

"Takovou vysokou skálou v lese." upřesnila jsem a pomalu mi začínalo být z řečí o čertovi horko.

"Tou jak jsme na ni lezli?"

"Tou možná taky. Mají tam tajný vchod a ten umí otevřít kouzlem."

"Jakým kouzlem?" chtěl hned vědět syn

"To nevím. To ví jen čerti." rezignovala jsem nakonec a přiznala tak, že nejsem vševědoucí.

Doufala jsem, že debata o čertech tímto skončila. Syn byl chvíli zticha a srovnával si informace v hlavě. Pak začal nanovo. Dotazoval se, zda mu Mikuláš konečně přinese Titanic. Upozornila jsem ho, že Mikuláš naděluje ovoce a oříšky. Syn se zašklebil, neboť ovoce nerad a zeptal se mě, zda náhodou nejsem taky Mikuláš. V očích mu svítila naděje na to, že mu vysněnou loď daruji já.

"Hračky nosí až Ježíšek pod stromeček." upřesnila jsem.

"Ale minule mi Mikuláš přinesl lego!" nedal se syn.

"To byl adventní kalendář, ten Mikuláš někdy naděluje." připustila jsem, "ale jen moooc hodným dětem."

Syn nejspíš přemýšlel nad svým zlobením, neboť se s obavami v hlase zeptal: "A mami, řekne čert tátovi, že jsem zlobil?"

"Proč by to měl čert tatínkovi říkat?" zjišťovala jsem opatrně. Neboť jsem nechápala, proč by měl rohatý mému muži žalovat, a už vůbec mi nebylo jasné, kam syn míří.

"Říkala jsi, že čert všechno vidí."

"To ano, ale proč by to měl tatínkovi vykládat?"

"Ty mu taky říkáš, když zlobím."

"Já ano, ale čert ne." pochopila jsem.

"A mami, odnese si nás čert? Vždyť jsme se sotva narodili." zeptal se syn nakonec lítostivě.

"Ne, neodnese."

"Určitě?"

"Určitě." Ujistila jsem vyčerpaně syna a poslala ho za dcerou do pokoje nacvičovat mikulášskou říkanku, přestože už při pouhém Mik-miku… dostávám nervový tik, neboť děti pilně a nahlas trénují již několik dní.

Hned večer jsem pak upozornila svého muže na to, že se ho syn nejspíš bojí víc než čerta, a že pokud Mikuláš nechce vidět nejzklamanější dítě na světě, měl by urychleně začít shánět Titanic.

Nákupy

2. prosince 2015 v 19:15 | Ágnes
Na dnešní den jsme si s matkou a mladší sestrou naplánovaly návštěvu nákupního centra. Jednak se blíží Vánoce, jednak máme v plánu uplatnit výhodné slevové poukázky, které jsem v hojném počtu obdržela od tchýně. Je pravda, že normálně v daném obchodě s šatstvem nenakupujeme, ale co kdyby přeci jen něco měli?

Chystala jsem se vyrazit hned po snídani, abychom vše stihli během dopoledne. Syn, který momentálně nechodí kvůli nemoci do školky, se však nehodlal odtrhnout od svého milovaného lega.

"Já nikam nejedu!" oznámil mi důrazně po každém mém slovním popohnání a pokračoval ve spojování kostiček. Staví si Titanic. Již několik týdnů. Nejspíš chce, aby byla loď v životní velikosti, neboť na mně neustále žádá zakoupení dalších krabic se stavebnicí.

Nakonec se mi přeci jen podařilo vystrčit ho ze dveří. Nicméně už při nastupování do auta mě naštvaně upozorňoval: "Po obchodech nelítám!"

V nákupním centru však jako první běžel k výloze hračkářství. Dožadoval se, abych ho následovala dovnitř a zakoupila mu obrovského robotického pavouka. Slíbila jsem mu návštěvu hračkárny, pokud se mnou nejprve zajde do drogérie. Před několika dny mi došla na mail speciální nabídka na produkty Nivea se slevou padesát procent. Vložila jsem do košíku dva krémy velikosti XXL a volala matce, zda nemá o něco ze zvýhodněné nabídky zájem. Samozřejmě, že měla. Pohotově mi nadiktovala seznam výrobků. Nejprve něco pro sebe, pak pro sestru a bratra a nakonec ještě pro babičku.

Když jsme konečně stanuli u pokladny, byl košík značně přeplněný a těžký. Syn mě tahal za rukáv ven z obchodu. Matka vyjmenovávala do mobilu další produkty.

"Bude to na kupón?" zeptala se pokladní a pohledem sjela můj nákup.

"Ano." přisvědčila jsem, přestože jsem o nějakém kupónu neměla ani ponětí. Rychle jsem hledala alespoň zákaznickou kartu s tím, že je na ní vše aktivováno automaticky.

Pokladní měla o slevové akci nejspíš přesnější informace, neboť mě uzemnila slovy: "Případně vše doložíte později."

Trochu mě oblilo horko, udělalo se mi zle a nevolno, ale naštěstí to díky té kartě všechno hladce prošlo, a to dokonce i bez kupónu, což překvapilo i samotnou obsluhu. Mě spíš překvapily čísla na účtence. Poloviční útrata byla sice příjemná, ale původní ceny se mi zdály poněkud navýšené. Slíbila jsem si, že se po skončení akce informuji o běžné ceně daných výrobků, a pospíchala se synem k autu.

U vozu jsme se zbavili těžkých tašek a vrátili se zpět do centra. Spěchali jsme za matkou a sestrou. Cestou jsme minuli další hračkářství. Syn mi v rychlosti sdělil, jaké lego mu mám zakoupit. Odložila jsem jeho důležitý nákup se slovy: "Musíme najít babičku," a pro jistotu ho držela za ruku.

Jakmile jsme vstoupili do obchodu se šatsvem, kde jsem hodlala úspěšně uplatnit slevové poukazy od tchýně, uvědomila jsem si, že kupóny stále leží doma na botníku. Uklidňovala jsem se tím, že druhou polovinu slevových lístků jsem předala před několika dny sestře a hned po přivítání jsem matku s úsměvem informovala, že jsem poukazy zapomněla doma. Matka mi bez úsměvu sdělila, že nejsem jediná, jen s tím rozdílem, že sestra nelenila a pro své kupóny se domů vrátila.

Přestože nabídka byla neuvěřitelně široká, marně jsme se snažili něco vybrat. Po hodině vysilujícího hledání jsme měli pouze punčocháče pro dceru a ponožky pro otce. Syn byl naštěstí hodný. Bavil se jízdou na eskalátoru.

Nakonec jsme přeci jen dorazili k pokladně. Překvapivě jsme vybrali deset věcí. Sestra vytáhla deset poukazů. Radovali jsme se, jak nám ty počty pěkně sedí až do chvíle, kdy nás pokladní informovala o tom, že poukazy platí až od dvanácti hodin. Vzhledem k tomu, že bylo teprve něco málo po desáté, zklamaně jsme požádali o uschování zboží a slíbili jsme, že se pro něj v poledne vrátíme.

Nákupní centrum jsme opustili zcela vyčerpaní v jednu hodinu po poledni druhým východem. Nikomu se nechtělo vracet se na začátek pro zamluvené zboží. S odstupem času nám navíc nepřipadalo již tak potřebné. Dokonce nás už ani nelákala slibovaná dvacetipěti procentní sleva. Matčiny počty se omezily na zjištění výše narostlého debetu, neboť v jednom z nejdražších butiků zakoupila kromě hodinek pro sestru též kabelku pro sebe. Já v duchu počítala kolik dní budeme o chlebu a o vodě, neboť jsem si koupila dvě sukně, jedny krásné, ale trošku dražší šaty a jedny ještě dražší kozačky na vysokém podpatku. Synovi jsem koupila pouze Happy meal od McDonald´s a poradila mu, aby si o hračky napsal raději Ježíškovi.

Cestou domů mě napadlo, že také zkusím dát večer za okno lísteček. Napíšu na něj sumu potřebnou k přežití Vánoc. Dokud se Ježíšek neukáže, nebudu už pro jistotu vyrážet na žádné nákupy, i kdyby letáčky a poukazy slibovaly sebeúžasnější slevy.
 
 

Reklama