Prosinec 2016

Vánoce

25. prosince 2016 v 9:15 | Ágnes
Je týden před Vánocemi. Je pár dní před Štědrým dnem. Je ještě nějaký čas do svátků a já to zvládla.

Zvládla jsem předvánoční úklid. Zvládla jsem napéct cukroví a vánočky. A zvládla jsem nakoupit dárky pro děti, dárky pro celou rodinu, dárky pro všechny příbuzné.

Zvládla jsem obstarat překvapení pro sedmnáct lidí, pro tři kamarádky mé dcery, pro dva kamarády mého syna, také nějaké maličkosti pro paní učitelky na školní Vánoční besídku a dokonce i malou pozornost pro naši kočku, pro našeho králíka a také pro okolní ptactvo.

Zvládla jsem to s předstihem, tudíž jsem měla ještě dostatek času pořídit i dárky k narozeninám pro všechny, kdo se narodili v ten krásný čas těsně před Vánocemi, tedy konkrétně dárek k narozeninám pro tchána, několik dárků k narozeninám pro dceru, překvapení k narozeninám pro švagra, dárky k narozeninám pro mou mladší sestru, pozornost pro otce, který slaví narozeniny přímo na Štědrý den, dárky pro mého muže, který se narodil před Silvestrem a také dárky k narozeninám pro matku, jež přišla na svět v prvních lednových dnech.

Nakupování dárků bylo úžasné, krásné a skvělé. Nakupování dárků jsem si dosyta užila. A když už se mi tak pěkně nakupovalo, tak jsem pořídila nakonec i dárky k narozeninám pro mého syna, který slaví ve druhé polovině ledna, a neuniklo mi dokonce ani několik drobností k svátku tchána, mého muže, dcery, syna a neteře, jejichž jména se během prosince pravidelně objevují v kalendáři.

V mezičase jsem si ještě párkrát odskočila k paní zubařce, kde jsem nechala víc peněz, než za všechny dárky dohromady a byla jsem tedy celkově spokojená a šťastná.

Šťastný byl i můj muž, který prohlásil Vánoce a mé zuby za totální bankrot, a odmítl mi sdělit, co by si přál pod stromeček.

Co se týká mých Vánočních přání, tak bych si především, hlavně, zejména a jednoznačně s ohledem na své zuby přála, aby na Štědrý den nebyl moc studený přípitek, aby rybí polévka nebyla moc horká, aby k hlavnímu jídlu bylo něco, co se vůbec nemusí kousat, aby se nepodával žádný sladký dezert, natož tvrdé cukroví a hlavně, aby mi Ježíšek přinesl nové zuby.

Vám všem ostatním přeji pěkné a klidné Vánoce.

V divadle

21. prosince 2016 v 10:44 | Ágnes
Je až s podivem, že jsme v tom předvánočním shonu a spěchu stihli s rodinou vyrazit do divadla.

Do divadla chodíme pravidelně, vždy před Vánoci. Do divadla chodím já, matka, má mladší sestra, chodí i má starší sestra, má osmiletá dcera i můj šestiletý syn, chodí i tchýně a chodí i mé dvě neteře. Chodíme tedy v rodinné sestavě a chodíme velice rádi.

Chodit s naší rodinou do divadla je pro všechny zůčastněné velikým a nezapomenutelným zážitkem, neboť chodíme do divadla většinou všichni pozdě a v podstatě se dá říct, že do divadla ani tak nechodíme, jako spíše běháme.

Letos jsme se rozhodli vyrazit do Městského divadla na muzikálové představení Mary Poppins. Představení začínalo v šest hodin večer. Vyrazili jsme tedy s předstihem, abychom nemuseli spěchat, abychom měli na všechno čas a klid, abychom si divadlo náležitě užili.

Já, tchýně a mé dvě děti jsme vyjeli již před pátou hodinou odpolední a do centra jsme dorazili se značnou časovou rezervou, tudíž jsme byli spokojení a náš letošní příjezd do divadla jsme viděli velice optimisticky.

Optimismus nás ovšem rychle opustil při průjezdu městem, které bylo díky předvánočnímu šílenství zcela ucpané a neprůjezdné. Poslední úsek k divadlu jsme se šinuli krokem, a když se nám ani po půl hodině nepodařilo projet na zelenou předposlední křižovatku, smýkla jsem auto na nejbližší volné parkovací místo a zkontrolovala čas.

Čas kvačil. Do začátku představení zbývalo pouhých patnáct minut. Upozornila jsem děti, že teď nikdo nesmí zdržovat, že si musíme pospíšit, že půjdeme svižným krokem a že se bude možná chvílemi i malinko běžet.

Běželo se nakonec celou cestu a běželo se v tomto pořadí. První jsem běžela já. Pečlivě jsem vybírala nejkratší trasu, která vedla přes celý městský park, přes dvě náměstí, přes tři křižovatky, přes druhý park a přes pár přilehlých uliček rovnou k divadlu. Za mnou běžel syn. Popravdě jsem ho spíš táhla za ruku, neboť běžet nechtěl a neustále fňukal. Za synem běžela dcera, která nefňukala, ale zato pořád hlásila, že je jí strašná zima, neboť se ustrojila do divadla a ne na procházku parkem. Poslední běžela tchýně, které se v tom náledí a v neodhrabaném sněhu neběželo nejlépe, neboť měla lodičky na vysokém podpatku.

K divadlu jsme doběhli v celkem slušném čase. Měli jsme dokonce k dobru i několik dalších minut, které jsme využili k obíhání divadla a k hledání švagrové, která nám měla před vstupem předat své dvě dcery, tedy mé neteře.

Neteřinky byly vyfintěné, upravené a v dobré náladě, takže jsme je zlatíčka popadli a pokračovali jsme tryskem přes hlavní vchod do foyer divadla.

Ve foyer na nás čekala matka, což mě udivilo a zarazilo, neboť matka většinou přibíhá na představení jako poslední. Matka byla ten den ve formě. Hbitě se přidala k našemu pelotonu a dokonce mi i stačila sdělit, že má mladší sestra se svým přítelem jsou již také v divadle a hledají nás.

Ti dva nás hledali opravdu pečlivě. Hledali nás nejspíš po všech koutech. Hledali nás svědomitě. Hledali nás tak, že jsme je v divadle vůbec nemohli najít, takže jsme pokračovali k šatnám sami s tím, že je snad cestou někde potkáme.

Cestou k šatnám jsme je teda vůbec nepotkali. Navíc jsme ztratili matku a syna, který se ovšem brzy našel u stánku s občerstvením, kde si plánoval zakoupit zakázanou coca-colu a chipsy.

Na občerstvení nebyl v žádném případě čas. Čas nebyl ani na dlouhé odstrojování a svlékání, takže jsme v rychlosti naházeli na paní v šatně všechny naše svršky, dcera si dokonce stačila přezout boty, já vysvlékla sebe, syna i neteř a už jsme zase běželi po schodech nahoru do sálu.

Před sálem jsme se dokonce setkali s matkou, se sestrou a s jejím přítelem, kteří tam na nás v podstatě čekali, neboť ani jeden z nich neměl u sebe svou vstupenku.

Vstupenky jsem měla u sebe já a některé měla také tchýně, která si najednou vzpomněla, že lístky zakoupené přes internet je třeba nechat potvrdit u vstupu, kam se tedy ještě narychlo proběhla a už jsme mohli vcházet do sálu, už jsme se mohli usazovat na naše místa.

Tchýně, můj syn a mladší neteř seděli vzadu napravo. Matka, má dcera a starší neteř seděly vzadu uprostřed. Já měla sedět s nimi, ale neseděla jsem, neboť jsem si všimla, že jsem dala sestře a jejímu příteli, kteří měli sedět vzadu nalevo, špatné lístky, takže jsem znovu vyběhla na chodbu, abych je našla.

Běžela jsem až do druhé části divadla. Běžela jsem zpět do foyer. Běžela jsem k šatnám. Běžela jsem až k hledišti a nakonec jsem běžela zpět k našim místům, kde jsem se od matky dozvěděla, že mě tam sestra před chvíli hledala, ale že již bohužel odběhla pryč.

V tu chvíli přiběhla také paní uvaděčka, kterou jsem ve spěchu míjela několikrát na chodbě. Řekla mi, že mě již nějaký čas pozoruje a pronásleduje a zadýchaně se dožadovala mých lístků. Lístků se ovšem dožadoval také sestřin přítel, který mě konečně našel a mával na mě z chodby. Omluvila jsem se tedy paní uvaděčce s tím, že musím běžet a že se snad uvidíme později.

Později již bylo vše v pořádku, všechno se urovnalo a vysvětlilo, všichni byli konečně na svých místech a já si dokonce stihla odběhnout před začátkem představení na toaletu.

Představení bylo opravdu nádherné a kouzelné, trvalo zhruba tři hodiny, takže měli všichni dostatek času si vydechnout, oddechnout a načerpat sílu k dalšímu běhu, který na nás čekal po skončení představení, kdy jsem si uvědomila, že jsem v té rychlosti zaparkovala auto na placeném stání, aniž bych za parkování zaplatila.

Večer mi volala má starší sestra z Prahy. Ptala se, jak jsme si užili divadlo a chtěla znát veškeré podrobnosti. Chtěla vědět, kdo letos přiběhl jako první, kdo měl nejlepší čas, kdo přišel s malým zpožděním, kdo s velkým a kdo to nestihl vůbec. Také ji zajímalo, kdo v představení vystupoval, žádala detaily a jména herců a litovala toho, že jsme nekoupili program, pro který jsme si v tom spěchu již bohužel nestačili odběhnout.
 
 

Reklama