Říjen 2016

Hrneme Vánoce

23. října 2016 v 17:40 | Ágnes
V neděli odpoledne jsme byli na návštěvě u rodičů mého muže. Po kafíčku, po zákusku, po chlebíčcích i jednohubkách, po čaji i po višňovce mě tchýně v nestřeženém okamžiku nenápadně odtáhla do pokoje pro hosty, kde ve skříních, v posteli, pod postelí, na skříni i za skříní schovává nakoupené dárky k Vánocům.

Rychle jsem se snažila vybavit si, co je za den, co je za měsíc, kolik dní zbývá do začátku adventu, do začátku prosince, do začátku listopadu. Listovala jsem v kalendáři sem a tam, ale ať jsem se snažila sebevíc, stále mi vycházelo, že je podzim, že pouštíme draky, že dlabeme dýně, že sbíráme listí a ořechy, že je teprve říjen a že na vánoční dárky je ještě spousta času.

Tchýně byla opačného názoru. Postupně přede mě vyložila celou svou vánoční nadílku. Ukázala mi dárky pro děti, dárky pro mého muže, dárky pro tetu a pro strýce. Ukázala mi dokonce i dárky pro mě samotnou, pro všechny své kamarádky a spolupracovníky, dárky pro vnoučata, pro příbuzné a také dárky na příští a přespříští Vánoce.

"Já už ty Vánoce prostě hrnu." uzavřela výklad tchýně a zahrnula mě další ukázkou darů k dceřiným narozeninám, k narozeninám tchána, k narozeninám mého muže, mého syna a k narozeninám dalšího příbuzenstva.

Začalo mi hučet v hlavě. V uších se mi rozeznělo Rolničky, rolničky… Polilo mě strašné horko. Udělalo se mi tak nějak celkově zle a dokonce se mi i chtělo malinko brečet, ale nic naplat, jednou naočkovaná dárkovým šílenstvím, odcházela jsem domů s tím, že je nejvyšší čas začít hrnout Vánoce.

Prozatím se mi podařilo nahrnout do komory polovinu hračkářství, celou drogérii, asi třetinu parfumérie, dvě knihkupectví a několik internetových obchodů.

Jsem ovšem teprve na začátku.

Dnes jsem telefonovala sestře do Prahy. Když jsem jí oznámila, že již hrnu Vánoce, začala sestra křičet hrůzou. Nejprve křičela do telefonu, potom na taxík a následně na celé Palladium, kam okamžitě vyrazila na nákup vánočních dárků.

Když zavěsila, volala obratem otci. Během rozhovoru se zmínila o svých vánočních nákupech, o zakoupených darech a o začátku předvánočního shonu.

Otec se nenechal dvakrát pobízet. Bez meškání nastartoval auto a odjel do nejbližšího hypermarketu.

Večer jsem mluvila s matkou. Řekla mi, že se otec nejspíš zbláznil, že nahrnul do domu polovinu Lídla, celý Kaufland a dvě Tesca, že celé dny objíždí potraviny, že pořád nakupuje a že dělá tajné zásoby. Ptala se mě, zda se neblíží nějaká přírodní katastrofa nebo válečný konflikt.

Informovala jsem matku o tom, že otec již nejspíš začal hrnout Vánoce. Potvrdila jsem, že ani já s přípravami neotálím. Řekla jsem jí, že už to hrnu ve velkém, že tchýně už má nahrnuto, že sestra s hrnutím již také začala a že se na nás Vánoce hrnou mílovými kroky.

Matka zavěsila s tím, že se na ni hrnou mdloby a že musí okamžitě na vzduch, takže mi nezbylo než jí ještě narychlo poslat esemesku, ve které jsem ji upozornila na to, že by si měla s vánočními nákupy pospíšit a že by rozhodně měla začít dřív, než se do obchodů nahrnou ostatní.

Sama doma 2

21. října 2016 v 12:17 | Ágnes
Můj muž dnes opět odcestoval. Mezi pracovními pobyty měl týden volna. Týden lenošení a odpočinku. Týden, který strávil doma a který jsme si všichni naplno užívali.

Děti měly radost, že je tatínek konečně zase doma, že s nimi může jít koupit draka, pouštět draka a běhat po poli za drakem, že s nimi může jet na výlet, že je může tahat po parku v plastové tatrovce, že s nimi nasbíral tři tuny kaštanů a že jim pomáhal vyrobit kaštanová zvířátka.

Mě potěšilo zejména to, že se můj muž v pořádku vrátil, že mi ty tři tuny kaštanů navozil společně s dětmi na terasu, že tam nechali i tu zablácenou tatrovku, špinavé boty, zamotané šňůry a polámané draky.

Nadchlo mě, že ty zvířátka z kaštanů vyráběli v obýváku na stolku, že byly všude špejle, kaštany, slupky od kaštanů, zbytky špejlí a kaštanů, kousíčky kaštanů a kaštanové výrobky.

Nejšťastnější jsem ovšem byla, když mi můj muž dobil autobaterii, když odvezl mé auto do servisu na výměnu oleje, když mi znovu dobil autobaterii, když mi zakoupil nová zimní kola, když nechal mé auto do těch kol přezout, když zase nabil autobaterii a když tu pitomou baterku nakonec vyhodil a koupil mi zbrusu novou.

Sousedé odnaproti byli nadšení, že jim můj muž během tohoto týdne pomohl s fasádou na zahradním domku, že jim udělal fasádu na domě, na garáži a ve sklepě, že stihl i fasádu u sousedova bratra, jednoho známého a u pár dalších lidí, které vůbec nikdo nezná, ale kteří také nutně potřebovali pomoct s fasádou.

Mého muže jistě potěšilo, že byl po dlouhé době zase doma, že nás viděl, že s námi strávil chvilku času a že pro nás mohl tohle všechno udělat. Potěšilo ho, že si odpočinul, vydechnul a oddechnul. A možná ho potěšilo i to, že mohl zase odjet.



Ps.: Být sama doma má i své kladné stránky. Člověk nemusí ráno poslouchat zpravodajství na Čt24. Nemusíte sledovat zprávy dopolední, polední a odpolední. Nemusíte se dívat na večerní zpravodajství na šesti kanálech zároveň. Nemusíte usínat se zpravodajskou zvukovou kulisou. Nemusíte pouštět v noci televizi kvůli zprávám. Nemusíte vidět zprávy mimořádné, hlavní ani vedlejší, prostě a jednodušše nemusíte sledovat vůbec ale vůbec žádné zprávy.

Rýma

17. října 2016 v 11:26 | Ágnes
Syn dostal rýmu. V noci mě několikrát volal. Nemohl dýchat a pořád smrkal. Čistili jsme nos mořskou vodou. Kapali jsme do nosu nosní kapky. Smrkali jsme, zase jsme nos čistili, stříkali jsme do nosu nosní spreje, posmrkali jsme celou krabici papírových kapesníků, proplachovali jsme nos Vincentkou a přírodní vodou s obsahem síry, znovu jsme nos pročistili a pak už pomalu svítalo, začínal nový den a my mohli konečně vstávat.

Syn brečel, že už nechce smrkat. Brečel, že ho pálí pod nosem a brečel, že nebude vstávat, takže jsme smrkali dvakrát tolik a bylo to takové pohodové a klidné ráno.

Já se cítila zcela svěží a odpočatá. Cítila jsem bacily ve vzduchu. Cítila jsem divné šimrání a pálení v nose. Cítila jsem nastupující rýmu a rozhodla jsem se urychleně zahájit boj proti počínající nemoci. Lékárnička byla zcela vymetená, takže jsem alespoň vypila sklenici pomerančové šťávy. Uvařila jsem si zázvorový čaj. Snědla jsem několik citronů a sklenic medu a nakonec jsem přistoupila i k proceduře s konvičkou na čištění nosu, kterou jsem minulou sezonu za nemalý peníz zakoupila na radu lékařky.

Při pročítání přiloženého návodu jsem se dočetla, že konvičku doporučují světoví odborníci, většina pediatrů, ale především lékaři pro choroby ušní, nosní a krční. Všichni zmiňovaní slibovali uvolněný, čistý nos a příjemný pocit, takže jsem se opravdu rozhodla vše vyzkoušet.

Naplnila jsem konvičku vodou a nasypala do ní přiměřené množství soli. Podle pokynů jsem zaujala správnou polohu nad umyvadlem, přiložila konvičku k nosní dírce a naklonila ji. Můj nos se začal plnit teplou vodou, což se mi zpočátku nezdálo zas až tak nepříjemné. Malinko nepříjemná byla situace na druhé straně, tedy ve vedlejší nosní dírce, ze které měla voda volně vytékat ven, k čemuž ovšem z nějakého záhadného důvodu nedocházelo. Dle instrukcí jsem se tedy pokusila konvičku více naklonit, naklonila jsem i hlavu, celé tělo a umyvadlo, ale stále se nic nedělo, nic nevytékalo, neodtékalo ani neproplachovalo.

Po chvíli byla konvička prázdná. Pomyslela jsem si něco o šarlatánech a podvodnících, odložila jsem konvici, sklonila jsem se k návodu na umyvadle, pohnula hlavou… a pak to z ničeho nic přišlo. Přišla taková podivná, ostrá bolest. Taková bolest, jako když se vám při koupání dostane do nosu voda. Bolelo to možná i o malinko víc. Dokonce bych se odvážila dodat, že to bylo celkem nepříjemné a nesnesitelné. A kdybych používala při vyjadřování hrubých výrazů, tak bych dokonce řekla, že to bolelo jako sviňa.

Měla jsem plný nos vody. Měla jsem vody plné dutiny. Měla jsem vody plnou hlavu. Všechna ta voda mě krásně proplachovala a čistila, tekla mi z nosu a z očí, taky do krku, do pusy a do uší. Bylo to příjemné asi jako když volně, zhluboka a zcela bez zábran dýcháte pod vodou, jako když máte všude vodu, jako když se potápíte a topíte.

Kdyby zrovna nebylo ráno a nespěchali jsme do školy, tak bych se asi i v klidu utopila, ale takhle jsem bohužel již neměla čas. Nesměla jsem zdržovat a zbytečně otálet, popadla jsem děti, aktovky a svačiny a utíkali jsme do školy.

Já utíkala s několika krabicemi kapesníků pod paží, neboť mi bez ustání z nosu vytékala voda. Další kapesníky jsem měla v příručním batohu, v kabelce a v kufru na kolečkách, který jsem ve spěchu táhla za sebou. Některé kapesníky mi pomáhaly nést i děti, které byly taky tak hodné, že mi utíraly obličej, zatímco já jsem řídila a vezla je do školy.

Před školou jsem byla již jakžtakž v pohodě. Všude po obličeji jsem měla kousky kapesníků. Měla jsem dosmrkáno a dovyplachováno. Měla jsem po proceduře, po řasence i po makeupu. Měla jsem oteklé oči, tváře i nos, který byl navíc rudý, bolavý a kupodivu i zcela ucpaný.

Když jsem se ten den vrátila domů, znovu jsem si nevěřícně pročítala návod ke konvičce. V posledním odstavci stálo: "Začleňte výplach nosu konvičkou mezi své pravidelné ranní rituály podobně jako čištění zubů. Zaručí vám to svěží start do nového dne!"

Sama doma

12. října 2016 v 8:42 | Ágnes
Můj muž dnes pracovně odcestoval. Loučil se s námi s tím, že jede někam k Plzni, že se nezdrží dlouho, že se nejspíš již zítra vrátí. Večer volal. Řekl, že je asi šedesát kilometrů za Plzní, že se to nejspíš protáhne, že přijede za pár dní. Den na to pak upřesnil, že obec, ve které bude pracovat, je někde na konci republiky, je až na hranicích, je skoro v sousedním státě, je tak daleko od domova, jak to jen jde. Vrátí se za týden.

Měla jsem ohromnou radost. Budu sama doma. Budu sama celý týden. Budu sama se dvěma malými dětmi, s jejich kroužky a úkoly, sama s celým domem a s obrovskou zahradou, sama s nepojízdným autem, sama s tunou účtů, sama s kočkou, s králíkem a s prozatím neochočenou kunou.

Přes den mi většinou povinnosti nedovolily na samotu myslet. V noci to však bylo horší. Děti poklidně spaly ve svých pokojích, kočka na balkoně, králík v králíkárně, kuna řádila nahoře na půdě a já se krčila v posteli a přemýšlela jsem, jestli vůbec usnu, jestli si troufnu zhasnout všechna světla, jestli se odvážím zavřít oči.

První noc jsem zvládla celkem bez obtíží. Před spaním jsem pečlivě zkontrolovala, zda máme pozamykaná všechna vrata, garáže a dveře. Zavřela jsem všechna okna, pozhasínala všechna světla, tradičně zapnula pračku a sušičku a šla jsem spokojeně spát.

Druhou noc se přikradl strach a nejistota. Po tmě jsem se již neodvážila vůbec ven. Vrata a garáž jsem pro jistotu pozamykala již přes den. Kočku, králíka a kunu jsem nakrmila ještě za světla. Na noc jsem zatáhla všechny žaluzie a závěsy. Pračku a sušičku jsem ze strachu před vyhořením raději nezapínala. Nahoře v koupelně jsem nechala až do rána svítit malé světlo.

Třetí noc strach zesílil. Vrata jsem přes den raději vůbec neodemykala. Zavřená zůstala také garáž. Za vstupní dveře jsem před spaním postavila sušák na prádlo. Pračku a sušičku jsem raději vypojila ze zásuvky. Celou noc jsem nechala rozsvícená světla v koupelně i na chodbě.

Čtvrtou noc jsem se už sama doma opravdu bála. Raději jsme vůbec nikam nešli, nic jsme neodemykali ani neotevírali. Kromě vsupních dveří jsem na noc zabarikádovala i dveře na terasu. Ze zásuvky jsem vypojila pračku, sušičku, varnou konvici i toustovač. Přes noc jsem svítila v celém domě.

Pátá noc byla kritická. Dveře i okna jsem zatloukla prkny. Strach ze závady na elektroinstalaci mě již zcela ovládl, takže jsem na noc raději vypnula pojistky. Děti, kočku, králíka i kunu jsem si vzala s sebou do ložnice.

Šestou noc jsem vůbec nespala.

Sedmou noc jsme strávili u rodičů. Nic jsem nezamykala, nezavírala a neodpojovala. Nikde jsem nesvítila. Spala jsem jak dřevo. Ráno si nás konečně vyzvedl můj muž.

Topíme

8. října 2016 v 8:59 | Ágnes
Počasí si s námi letos opravdu zahrává, zkouší naši výdrž a trpělivost. Zkouší, co dokáže. Zkouší nás pěkně naštvat.

Minulý víkend jsme strávili v lázních. Bylo krásné počasí, svítilo slunce, teploty se blížily těm letním a my si užívali bazénu a vodních léčebných masáží pod širým nebem.

O pět dní později si však nejspíš počasí řeklo, že léta a tepla už bylo dost, že je třeba trošku přitvrdit, že nám všem ukáže, že nám pěkně zatopí. Teploty klesly ze dne na den bezmála o dvacet stupňů, v noci mrzlo, po ránu skomírala rtuť teploměru těsně nad nulou a já se opravdu rozhodla malinko přitopit.

Zatopit jsem se rozhodla v našem krbu v obýváku, to jen tak pro začátek a na zkoušku, ale především proto, že si nejsem jistá, kde se nachází spínač na centrální elektrické topení našeho domu, kde se topení ovládá, jak funguje a jak se vůbec spouští.

Šla jsem tedy ke krbu zkontrolovat zásoby dřeva a tuhého podpalovače. Nenašla jsem ani jedno a bylo jasné, že mě čeká příjemný výlet do garáže, příprava dřeva na topení, sekání dřeva, sekání třísek na podpal, skládání dřeva, tahání dřeva, přesun dřeva, ale hlavně přenášení a vláčení dřeva.

Venku byla logicky ještě větší zima než v domě, tudíž jsem si řekla, že se raději teple obleču, vezmu si hřejivé funkční prádlo, několik triček s krátkým rukávem, nějaká trička s dlouhým rukávem, tlustý svetr a pořádnou bundu.

Když jsem se konečně ustrojila, bylo mi pěkně teplo, cítila jsem se krásně a pohodlně. Na chvíli mě dokonce napadlo, že bych vlastně ani topit nemusela, nemusela bych ven a do garáže, nemusela bych chystat otop, nemusela bych se lopotit s tím dřevem.

Děti ale křičely, že doma v bundě chodit nechtějí, nechtěly svetry, čepice, šály ani rukavice. Syn drkotal zuby a dcera plakala, že už chce, aby se tatínek vrátil z pracovního pobytu někde na konci republiky, a tak jsem nakonec vyrazila do toho dřevníku, tedy do naší garáže pro dřevo.

Cestou přes zahradu jsem se potkala se sousedem. Zrovna sekal na jejich dvoře dřevo. Od pusy se mu kouřilo mrazem, ve vlasech měl rampouchy, kolem byla jinovatka, přesto byl ten soused pouze v tričku a teplácích, byl pěkně červený, zahřátý a zpocený, řekla bych přímo rozhicovaný. V duchu jsem si pomyslela něco o otužilcích, bláznech a šílencích, nahlas jsem pouze pěkně pozdravila a kulila jsem se ve svých teplých vrstvách do garáže pro dřevo.

Dřevo v garáži naštěstí bylo. Byly tam takové větší špalky, takové kulatiny, klády a možná i celé kmeny a stromy. S potěšením jsem si tedy vzala sekyrku, našla si nejmenší pařez velikosti auta a začala jsem ho štípat na menší polínka, na menší kusy, prostě na něco co by se dalo do krbu alespoň jakžtakž narvat.

Už po pár minutách sekání mi začala má teplá bunda překážet. Po další půlhodině jsem si odložila také tlustý svetr. Při výrobě třísek jsem postupně svlékla i všechna trička s dlouhým rukávem a při přesunu dřeva do domu jsem se zbavila i triček s rukávem krátkým. Závěrem jsem tak běhala se dřevem mezi garáží a domem oděna pouze do lehkého sportovního tílka.

Tílko bylo zakoupeno ve značkovém obchodě, bylo ze speciálního hi-tech materiálu, bylo opravdu hřejivé a funkčí a mě bylo prostě takové horko, že jsem dokonce vždy, když jsem míjela na zahradě náš bazén, zvažovala malé osvěžení v jeho téměř zamrzlé vodě.

Na terase jsem prkna, špalky, třísky, kůru a další palivo podávala dceři, která běhala s topivem ke dveřím domu, kde ho předávala synovi. Syn pak nosil dřevo do obýváku ke krbu a skládal ho do košíku.

Práce nám šla od ruky. K večeru jsme již měli dřevo nachystáno, měli jsme vše pěkně připraveno, měli jsme zásobu. Neměli jsme akorát zatopeno, což už ovšem nepřipadalo do úvahy, neboť nás ta zima všechny malinko přešla, všichni jsme se celkem zahřáli a prohřáli, takže jsme šli ten den spát nakonec bez zatopení a ještě jsme si k tomu i dokořán otevřeli okno.

Komunikace

4. října 2016 v 10:55 | Ágnes
Můj šestiletý syn je od narození nadmíru komunikativní a zvídavý. Již jako malé novorozeně projevoval neustále silnou touhu nám všem něco sdělit. Kladl nám spoustu otázek a dožadoval se odpovědí. Vzhledem k tomu, že v té době poměrně zaostával v umění komunikace, projevoval svá přání pláčem a křikem, prostě a jednoduše neustále řval a řval.

V té době jsem neměla o synově touze po vědění ani potuchy. Jako starostlivá matka jsem mínila, že je dítě neustále hladové, takže místo odpovědí jsem syna ládovala mlékem. Nezastavily mě ani synovy rekordní přírustky na váze, neboť chvilky krmení byly opravdu krásné, odpočinkové a relaxační, a to zejména proto, že syn neměl možnost nic sdělovat a byl tedy alespoň nějaký čas potichu.

První smysluplnější výrazy začal syn používat zhruba v deseti měsících věku. Mezi nejoblíbenější patřila jednoznačně spojení typu kojo-kojo, koďo-koďo případně ku-k. Tato úsloví užíval syn při každé vhodné příležitosti, označoval jimi různé předměty, akce či potřeby. Pro srozumitelnější domluvu dokonce přibral i pár jednoduchých gest, zejména úder pěstičkou, ke kterému přistupoval v náročnějších situacích, zvláště pak při komunikaci s méně chápavými jedinci.

Synova slovní zásoba se i nadále rychle rozvíjela a společně s ní rostl i příval otázek. Situace vrcholila mezi druhým a třetím rokem synova života, kdy prožíval období neustálého Proč? Ptal se, proč jedeme do obchodu autem, proč je obchod daleko, proč nebydlíme u obchodu, proč musíme nakupovat, proč musíme jíst, proč musí jít se mnou, proč je malý, kdy bude velký, kolik je mi let, kolik je tátovi, babičce, dědovi, prababičce a paní prodavačce, proč musíme platit, proč mi dává pokladní peníze zpátky, proč parkujeme za obchodem a proč zase jedeme domů.

Jedno proč tak následovalo další a za ním další a další, bylo to takové příjemné a milé, dokonce jsem to celé vydržela a přežila a zdárně jsem se dožila synova nástupu do mateřské školy.

Mateřská školka splnila očekávání má, nikoli však očekávání mého syna. Ukázalo se, že paní učitelka není přístupna synovým dotazům. Navíc kladla na syna nepřiměřené nároky, chtěla, aby si hrál s kamarády, aby dělal kolo kolo mlýnský, stavěl kostky a kreslil. Chtěla, aby po obědě odpočíval, nebo dokonce spal. Chtěla, aby měl svou značku, aby poslouchal a aby byl potichu. Syn se tedy rozhodl školku bojkotovat a pod záštitou nemoci raději zůstával doma.

Doma jsem tím pádem zůstávala také já, abych se mohla o syna starat, ale zejména proto, abych mu mohla zodpovídat neustálé dotazy, číst mu, pouštět mu naučná videa a vyhledávat mu informace o okolním světě.

Postupně jsme prostudovali veškeré možné encyklopedie o zvířatech, lidském těle, podmořském životě a o vesmíru. Naučili jsme se nazpaměť všechny značky aut, všechny vlajky světa, veškerá hlavní města, největší řeky, nejvyšší hory a nejhlubší příkopy. Pročetli jsme knihy o vzniku země, zemských vrstvách, sopkách, lávě, vyvřelinách a horninách. Prolistovali jsme Guinessovu knihu rekordů, navštívili jsme veškeré dostupné knihovny a projeli jsme celý internet.

Syn chtěl všechno vědět. Ptal se, proč musíme dýchat, jestli stromy taky dýchají, jestli dýchá náš králík a kočka, jestli může dýchat pod vodou, proč mají potápěči kyslíkovou masku, jak hluboko se můžou potopit, jestli je tam tma, zda mořský ďas v té tmě vidí, jestli si ho může ulovit, zda bude mít potápěčské hodinky a baterku, jak to, že baterka svítí, proč svítí slunce, jak je od nás daleko, jestli může letět do vesmíru, jestli se tam dá dýchat, jestli je tam gravitace, co je v zemském jádru, jak je to hluboko a jestli se tam může provrtat.

Letos syn nastoupil do první třídy. Škola je fajn, škola je o vědění a informacích, škola bude syna bavit.

První dny ve škole byly krušné, děti se vůbec neučily. Syn byl zklamaný a frustrovaný. Škola je prý blbá. Paní učitelka vůbec nemluví o vesmíru a robotice. Pořád jen rozdává puntíky. Žluté, černé, modré, taky červená srdíčka, zelené vykřičníky, případně různobarevná razítka.

Syn se mě ptal, co všechny ty znaky znamenají. Proč má v deníčku tři černé puntíky, za co má vykřičník, co znamená razítko s medvídkem, kde žije grizzly, kolik váží, jak je silný, jestli poletíme do Ameriky, jak vysoko letí letadlo, jestli se v takové výšce dá dýchat, zda může z letadla vyskočit s padákem, z čeho je padák ušitý, čím se řídí, kdo ho vymyslel, kdo první skočil, kdo skočil poslední a jestli půjdeme skákat už tuto sobotu.

Pak mi syn prozradil, že ho paní učitelka ve škole napomínala když zjišťoval, kde bydlí spolužák, s kterým sedí v lavici. Paní učitelce se také nelíbilo, když se ptal spolužáka, zda už umí číst a psát, jestli umí počítat, co zrovna píše, proč nepočítá, jestli už má hotový domácí úkol, proč tak škrábe, jestli ho někdy škrábla kočka, zda ví, kde žije gepard, proč je v Africe pořád horko, jak horké je slunce, jestli umí rozdělat oheň pomocí lupy, kde se dá lupa koupit a kolik asi stojí.

Nakonec byl syn přesazen. Sedí teď vedle spolužačky. Spolužačka je klidná, tichá a vzorná. Je až s podivem, jak se v posledních dnech zhoršil její prospěch. Dokonce už dostala i několik napomenutí a černých puntíků za vyrušování. Doma si stěžovala na syna. Prý ji nenechal pracovat. Ptal se jí, jestli už je hotová, jestli už dopsala, jakou tužkou píše, kdy si přinese pero, zda to bude pero s gumou, jestli má gumu na pastelky, kdo jí je koupil a ořezal, jak jsou ostré, jestli se už někdy řízla, zda byla v nemocnici, jak rychle jede sanitka, kdo přepíná semafor, zda jsou v něm baterky a dráty, jestli umí sestrojit svítící lampion, proč svíčka hoří, kdy bude průvod a zda se ho spolužačka zůčastní.

Syn byl opět přesazen. Sedí teď sám a neruší. Když chce něco říct, tak se přihlásí. Dnes se prý hlásil neustále. Ptal se paní učitelky, jestli může napsat písmeno M na tabuli, proč mají ve třídě tabule dvě, jak se ovládá ta interaktivní, jestli je napojená k počítači, zda si může na počítač sáhnout, jestli má paní učitelka internet a hry, jestli jsou to hry s písmeny nebo s číslicemi, do kolika umí paní učitelka počítat, zda má nekonečno konec, jestli je vesmír taky nekonečný, zda se tam dá doletět, jak dlouho by to trvalo, kolik planet by viděli, co je to kometa a kolik je ve vesmíru meteoritů.

Doma jsem synovi domlouvala. Vysvětlila jsem mu, že napomenutí je špatné, že černé puntíky jsou taky špatné a že ani vykřičníky a poznámky za moc nestojí. Zdůraznila jsem, že musí být hodný, poslouchat, nezlobit a nevyrušovat.

Syn si vzal mé rady k srdci. Dnes dokonce přinesl ze školy překvapení. Dostal první známku. Když jsem se ho ptala, za co tu jedničku má, tak mi zcela vážně odpověděl:

"Za to, že jsem se celý den na nic neptal."
 
 

Reklama