Srpen 2016

ZOO

30. srpna 2016 v 7:14 | Ágnes
Děti mají letní prázdniny, jsou doma, nechodí do školy a je tedy nutné jim neustále vymýšlet nějaký program. Dnes ráno jsem se rozhodla, že je vezmu do ZOO, na zebry a na žirafy, na lvy a na opice a taky na papoušky, zvláště na modrého Ara, kterého si díky jedné animované pohádce tak oblíbily.

Ihned jsem se telefonicky spojila s matkou a skvělý nápad jí tlumočila, načež jsem ji upozornila, aby byla včas připravená, neboť pojede s námi, bude nám dělat doprovod, bude mi pomáhat s dětmi a pěkně si to užijeme.

Vyrazili jsme hned po snídani, neboť ZOO, ve které chovají modrého Ara, je od nás asi dvě hodiny cesty autem. Děti se celou tu dobu neustále ptaly, kdy už tam budeme, jestli už jsme tam, zda už budeme zastavovat a vystupovat, za jak dlouho bude ta ZOO, jestli tam budou hračky a skákací hrady a zda uvidíme opravdového, živého modrého papouška, takže nám to pěkně ubíhalo a v poklidu jsme dojeli na parkoviště před Zoologickou zahradou.

U pokladny jsme uplatnili veškeré možné slevy, rodinné, dětské, seniorské, půldenní i studentské, přesto jsme tam nechali skoro celou naši hotovost. Lístky jsme však dostali, takže to bylo nakonec v pořádku. Nedostali jsme ovšem plánek ZOO, což v pořádku nebylo, neboť jsme byli v této ZOO poprvé a ten plánek nám později celkem chyběl. Vlastně nám chyběl hned na začátku, hned za vstupní branou, hned u prvního pavilonu, který byl označen jako tropický, a od kterého vedly pouze tři cesty.

Jedna cesta ven ze ZOO, druhá k zastávce ZOO vláčku a třetí se táhla nekonečně dlouhým, několikakilometrovým parkem, který neměl očividně konce-zvonce, natož nějaká zvířata, voliéry, výběhy a pavilony. Přesto jsme se tím parkem vydali, šli jsme neskutečně dlouho, šli jsme několik hodin, šli jsme pořád dál a dál, až jsme měli pocit, že už jsme někde úplně mimo, mimo ZOO, mimo park a možná i mimo republiku.

Dcera fňukala, že už chce modrého Ara, syn chtěl do hračkářství a na skákací hrad, matka na toaletu a já domů. Vrátili jsme se tedy z parku k pavilonu, kde byl ten jediný rozcestník, byly tam ty šipky, byl tam směr prohlídky a ten ukazoval do pavilonu, případně do parku.

Šli jsme tedy znovu do pavilonu, pak do parku, do pavilonu a nakonec zase do parku, neboť v pavilonu už jsme byli, už jsme ho měli malinko okoukaný, už nás to v něm tak moc nebavilo.

V parku to bylo mnohem lepší a zajímavější, nebyl tam ten opičí smrádek, takové to dusno a vlhko, byl tam čerstvý vzduch, horko a pařák. Byl tam dokonce i ten ZOO vláček, který kolem nás několikrát projel, a který na nás pokaždé malinko zatroubil, takže jsme nakonec pojali podezření, že ten ZOO vlak je to jediné, co nás může dopravit k nějakým zvířatům, a rozhodli jsme se, že se tedy znovu vrátíme k pavilonu, kde byla nástupní stanice.

Pan průvodčí se na nás podivně usmíval, nejspíš proto, že nás několikrát potkal v parku a před pavilonem, za pavilonem a vedle pavilonu. Nejspíš si všiml, že už se tam nějakou dobu potloukáme. Nejspíš si nás už pamatoval, takže to bylo fajn, bude to takové přátelské svezení, které jsme si ovšem museli uhradit, neboť rozhodně nebylo zahrnuto v ceně vstupného.

Byli jsme po těch hodinách marného trmácení tak schvácení, že jsme dobrovolně zaplatili za celý ten vlak, park i ZOO a radostně nasedli. Před odjezdem jsem požádala pana průvodčího, zda by nás mohl zavézt do Afriky, neboť africká zvířata nás opravdu zajímají, na ostatní nám navíc vůbec nezbyde čas, je již odpoledne a ZOO bude určitě brzy zavírat.

Pan průvodčí byl nekompromisní, řekl, že jede až do Austrálie, a že vlak v žádném případě nezastavuje. Takovou dálku jsme si vůbec neuměli představit! Museli jsme tedy průvodčího malinko podplatit, přeplatit a uplatit, takže nám nakonec slíbil, že nám v zátáčce u Afriky trošku přibrzdí a my budeme moct vyskočit.

Jeli jsme tedy znovu do parku a přes celý park, ta cesta tam opravdu byla a vedla, vedla až do té Afriky, kde nám průvodčí s úsměvem přibrzdil, já vyhodila z vlaku nejprve syna, pak dceru, matka skočila sama a já se při výstupu zahákla za bezpečnostní řetízek, takže jsem si utrhla část šatů a poutko od kabelky. Matka dopadla do křoví, kde si trochu odřela koleno a ztratila sluneční brýle, dětem se naštěstí nic nestalo, takže jsme ještě radostně zamávali a hrnuli si to na ty africký zvířata.

V Africe si děti koupily ledovou tříšť, několik plyšáků, zaskákaly si na skákacím hradu, prolezly si lanovou dráhu i přelehlé prolézačky, já jsem to všechno poctivě zaplatila a mohlo se jít dál, mohlo se pokračovat. Byli jsme povzbuzení naším úspěchem s Afrikou, byli jsme znovu natěšení, byli jsme plni energie a optimismu, takže jsme zamířili rovnou k modrému Ara, bez kterého jsme prostě nemohli a nesměli odejít.

Modrý Ara byl až za Afrikou, Amerikou, Loveckým zámečkem, za parkem a za Asií. Byl na úplném konci zahrady, byl dokonce až za tou Austrálií, do které jsme původně vůbec nechtěli, a do které jsme se nakonec z posledních sil dokodrcali.

V Austrálii byl zase ten zoo vlak, jehož průvodčí se mohl umlátit smíchy, když nás opět viděl, přestože jsme se tak dobře schovali v klokaním výběhu. Za Austrálií byli konečně ti papušci, byl tam i ten modrý, ten vysněný Ara, který tam vlastně vůbec nebyl, neboť se to tam celé rekonstruovalo a opravovalo, takže jsem koupila dětem další občerstvení, skákací hrad, trampolínu, klíčenky a odznáčky, modré plyšové papoušky, zmrzlinu, pití i balonky a šli jsme zase zpátky.

Vzali jsme to zkratkou přes ten park, takže to bylo fajn, protože jsme to nakonec stihli před zavíračkou, dokonce jsme měli několikrát možnost rozloučit se s vláčkem a s panem průvodčím, který z nás bude mít zážitek na několik týdnů, měsíců a možná i na celý život.

ZOO se nám moc líbila, takže jsem slíbila dětem, že se na toho modrého Ara určitě někdy vrátíme, protože teď už jsme chytřejší, už to tam malinko známe. Teď už víme, že si příště vezmeme víc peněz, vezmeme si ten vláček, vezmeme si ten plánek, střihnem si to přes park a přes Afriku, půjdem rovnou do Austrálie, projdem si tropický pavilon, lovecký zámeček a celou ZOO a snad taky konečně uvidíme toho modrého papouška.
 
 

Reklama