Téma týdne

Minulé životy

23. května 2016 v 10:55 | Ágnes
Na minulé životy nemám naštěstí žádné vzpomínky, což je dobře, což mě těší, což mi usnadňuje život.

Skromně si vystačím se vzpomínkami ze života aktuálního, z kterého si naštěstí už taky všechno nepamatuju, takže je to super, protože by se jinak člověk musel najisto zbláznit.

Jsem ráda, že si pamatuju, kdy jsem se narodila. Pamatuju si své jméno, své rodiče. Pamatuju si, kde jsem vyrůstala. Na školku si moc nepamatuju, neboť jsem školku nerada, takže si pamatuju až tak třetí, čtvrtou třídu, a to spíš jen útržkovitě. Pamatuju si, že jsme se stěhovali, že jsem chodila do školy, že mám tři sourozence, a že jsem jako dítě trpěla, neboť jsem byla ošklivá, měla jsem brýle a sestřih na hrnec, který mi matka ráda obnovovala.

Pamatuju si, že jsem chodila na střední, a že mi to konečně slušelo, neboť někdo vynalezl kontaktní čočky, černé linky a řasenku, a že někdo konečně zakázal matce stříhat mi ty vlasy.

Z vysoké školy si pamatuju večírky a randění, skripta a cigaretky, zápočty a pivo, zkoušky a zase večírky, knihovny a párty, diplomku a mejdany, ale hlavně ty večírky, kvůli kterým člověk neměl moc času se učit. Přesto jsem zdárně dostudovala a obdržela diplom, jehož získání mi dalo opravdu zabrat, takže na to se opravdu zapomenout nedá a ještě dnes se mi o státnicích zdávají noční můry.

Pamatuju si na své první zaměstnání a pamutuju si, jak jsem postupně přišla o většinu přátel, kteří se oženili a vdali a odstěhovali a měli děti.

Na své děti si také pamatuju. Pamatuju si zejména na jejich noční fňukání, na jejich pláč a křik a na můj nedostatek spánku, který mě poznamenal na celý život a vymazal mi polovinu mozku, takže mi od té doby to pamatování už tak moc nejde.

Momentálně jsem ráda, že si pamatuju, co je za den, kdo jde do školy a kdo do školky, v kolik mám koho vyzvednout, kam mám koho odvézt, kdo má jaký kroužek, co mám uvařit, uklidit, vyprat a nakoupit.

Pamatovat si minulé životy by bylo nad mé síly. Docela stačí, že o nich někdy mluví můj šestiletý syn, který se mě dost často ptá, čím byl a kde byl. Taky mi řekl, že až se příště narodí někomu jinému, tak uteče a přijde zase za mnou. Tak tedy doufám, že ačkoliv o minulých životech nic nevíme, že se v tom příštím zase nějak všichni sejdeme a možná si to tentokrát budeme konečně pamatovat.

Dost bylo snů!

21. dubna 2016 v 8:28 | Ágnes
Večer před spaním jsem listovala novým časopisem Elle. Bez utracených slevových kupónů už pro mě sice nebyl tak zajímavý, ale přeci jen jsem do něj nahlédla. S překvapením jsem zjistila, že časopis má třistadvacetdva stran, pět článků, z čehož jeden je úvodník, takže se zase tak moc nepočítá, a horoskop. Zbytek je takové nenáročné čtení, tedy spíš obrázky a reklamy. Celé se mi to moc líbilo, tak jsem si řekla: "Dost bylo snů! Zítra si dám také jeden pořádný den s Elle."

Hned po probuzení jsem běžela do koupelny. Namazala jsem si obličej, krk, dekolt i nohy krémem od Clinique. Nalíčila jsem se kosmetikou od Estée Lauder. Oblékla jsem si krajkové šaty z Max Mary. Dopoledne mě čekají běžné domácí práce. Budu sexy.

Nejprve tedy uvařím. Máme dnes kapra. Škrábu šupiny jako divá, až je mi z toho nějak horko. Raději se převléknu do lehkého overálku z Guessu. Overálky teď letí. Během chvilky jsem zvládla oškrábat i brambory. Lak na nehtech od Sally Hansen vydržel bez poškození. Jsem šikulka. Ještě vynesu smetí.

Letím s pytlem k popelnici před domem. Na cestu jsem se přezula do sandálků Louis Vuitton. Trošku se mi ve spěchu zvrtla nožka. Také se roztrhl pytel se smetím. Bože to je smradu. Naštěstí jsem si stačila přes rameno přehodit svou Coccinellku. Bez té bych prostě nevyšla. Mám v ní i parfém od Diora. Tak jsem se pořádně navoňala. Postříkala jsem i to smetí, takže už je to všechno v pořádku.

Cestou do domu jsem si všimla, že nám nějaké auto nahodilo fasádu i okno. Spěchám domů pro hadr. Než se do toho okna pustím, ozdobím se alespoň čelenkou s pavím perem z Accessorize. Jsem kočka.

Když už jsem v tom úklidu, tak trochu vyšperkuju i náš záchod. Jen si zapnu náramky od Swarovského. Také si dám nové hodinky Cartier. Jsou vodotěsné. Bože to je hodin! Je čas osmažit kapra. Proč ten olej vždycky tak prská?! Mám ho asi i ve vlasech! Používám jen eko-bio kokosový olej od Saloos, takže se nic neděje. Je kvalitní, vhodný na tělo i do kuchyně. Vlasy se mi pěkně lesknou. Ještě zaběhnu na zahradu pro trochu čerstvé petrželky. Na terase mám lodičky Gino Rossi. Mají elegantní jehlový podpatek. To se mi to mezi záhony poběží!

Uvařeno tedy mám. Zbývá už jen vyčistit pelech králíkovi a máme dnes hotovo. Trošku se nám ochladilo, tak jsem si přes sebe přehodila svůj kožíšek Fendi. Králík bude koukat. Outfit jsem doladila slunečními brýlemi Dolce Gabbana. Alespoň na ty jeho bobky tak moc neuvidím. Sluší mi to.

Stihla jsem to na minutu. Letím pro děti do školy. Za mnou se vine rybí odér. Ještěže jsem se stihla převléct do těch nových džín od Armaniho. Mají takový jemný rybí vzor. Jsem stylová.

Vyrážíme s dětmi na další nákupy. Nedávno jsme sice nakoupili, ale to nevadí. Vlastně jsme byli nakupovat včera i předvčerejškem, ale stejně raději obhlédneme co nového nabízí Marciano, Liu.Jo, Hermès, Versace, Gucci nebo Prada. Také si určitě koupím něco À la maison. Jsem spokojená. Šťastná.

Večer si dám masku od Lancômu, košilku Victoria Secret a padám do postele. Na nočním stolku mám svůj časopis. Elle.

Hlavu vzhůru

14. dubna 2016 v 9:07 | Ágnes
Z naší početné rodiny holduje dennímu tisku především otec. Jako první má tedy o všem patřičný přehled a informace. Nedávno přišel se zajímavou zprávou o změně přednosti v jízdě na kruhovém objezdu. Ihned nás všechny svolal, aby nás náležitě poučil.
Po několika hodinách jsme jako zcela chápavá rodina z jeho výkladu jednoznačně pochopili, že když před kruhovým objezdem nespatříme značku dej přednost v jízdě, je nutné řídit se pravidlem přednosti zprava. Tato informace nás zcela zaskočila. Nikdo již nenechal otce domluvit a rozpoutala se vášnivá debata.

Můj muž si očividně myslel, že se otec zbláznil. Poukazoval zejména na skutečnost, že by se při větším provozu kruhový objezd ucpal a stal se tak zcela neprůjezdným.

Já jsem si představila kruhový objezd, nejlépe ten s více souběžnými pruhy, menší dopravní špičku, absenci značek a udělalo se mi malinko nevolno. Nepřehlednou situaci na kruhových objezdech bych jednoznačně vyřešila přidáním nějakých dalších značek. Většinu z nich bych umístila přímo na kruhový objezd, aby byly lépe vidět.

Matka, neřidička, namítla, že značek je očividně dost, a že se nejspíš někdo potřeboval zbavit těch dej přednost v jízdě, neboť tento rok se budou vyrábět hlavní silnice a ve skladech již na ně nebylo místo. Také nás všechny zapřísahala, abychom raději nikam nejezdili.

Sestra podotkla, že se nebojí ničeho, neboť zvládá dávat na kruhových objezdech jakoukoliv přednost. Tedy zprava i zleva, což ihned doplnila svým zážitkem z ostrova Mauricius.

Děti si začaly pěchovat do baťůžků plyšáky. Zajímalo je, kam se pojede a zda budou mít v autě dostatek sladkostí na cestu.

Otec spokojeně přihlížel. S účinkem zprávy byl spokojen. Upozornil nás ještě, že novela již vstoupila v platnost a odešel šířit povzbudivou zprávu do hospody.
My se nakonec shodli v tom, že je občas nutné udělat menší změnu. Zaběhlá pravidla se časem mohou stát nudnými a je jistě potřeba je nějak celkově oživit. Hned zítra si pár kruháčů určitě zkušebně projedeme. Všem ostatním řidičům vzkazujeme:
"Hlavu vzhůru a sledujte pozorně dopravní značky!"


Dodatek: Před pár dny volal otec. Novelu už doplnili nějakým dodatkem. Před každým kruhovým objezdem teď musí stát značka dej přednost v jízdě. To jsou změny! To jsou novoty! Člověk to ani nestačí sledovat.

Musíš to zažít

8. dubna 2016 v 8:07 | Ágnes
Je tu další víkendový výlet. Otec naplánoval trasu podél pramene menší říčky. Je to tam prý nádherné. Všude voda. Je tam prý tolik vody, že tam voda teče i do kopce.
Moc mu nevěřím, ale pro jistotu jsem dala dětem boty s goratexem. Uvidíme.

Zaparkovali jsme u lesa. Nevím, jestli ještě odjedeme. Podloží je tu poněkud mokré. Mokré a blátivé. Vlastně mám trochu obavy, jestli jsem nezaparkovala v bažině. No, nemá cenu si tím teď kazit pěkný výlet. Stačí jen opatrně přenést děti z auta zpět na asfaltovou cestu a můžeme vyrazit.

Při přenášení dětí jsme si s mým mužem trochu zablátili boty. Nevadí, cestou si je někde otřeme do mechu. Hlavně že děti zůstaly jakž takž čisté.

Dcera si zapomněla v autě čepici. Pohotově se vrátila k vozu. Volá na mě, abych jí auto otevřela. Nic jí neotevřu, má boty jak čuně. To nám ten výlet tedy pěkně začíná!

Otec je v rauši. Pořád básní o té vodě. Jestli tam nějaká bude, tak si alespoň umyjeme boty.

Brodíme se blátivou cestou. Kolem je vysoká suchá tráva. Pak les. Kdyby tu nebylo tolik bláta, byla by to celkem pěkná procházka.
Děti kňourají. Je jim zima a procházka je očividně nebaví. Otec jim ukazuje, kde všude je tady voda. Promáčené je to tu tedy dost. Jak postupujeme, vypadá to víc a víc jako nějaká mokřina.

Po pěti stech metrech jsme dorazili k překážce. Cesta už není jen blátivá. Cesta je zatopená vodou. Nedá se to obejít ani po trávě, neboť i tráva se topí ve vodě. Těžko říct, jak je tu hluboko.
Dětem se začíná procházka líbit. Takovou kaluž ještě neviděly. Přeci jim nepokazíme radost návratem. Zdá se, že za louží je už zase jen blátivá cesta. Trháme dlouhou suchou trávu a stavíme si brod. Děti jsou nadšené.
"Já vám říkal, že je tu krásně! A té vody!" povzbuzuje nás otec.

Úspěšně jsme se přebrodili na druhou stranu. Pokračujeme blátivou cestou lesem. Vody pořád přibývá. Ta říčka se asi trochu rozlila do okolí. Nebo nás otec schválně vede přímo jejím korytem. Je schopný všeho. Nadšenec jeden.

Došli jsme k malému splavu. Úchvatné. Voda se tu valí přes drny suché trávy někam do neznáma.
Otec je u splavu první. Svolává děti: "To je krása!"

Hbitě jsme si postavili most z chvojí. Nevypadá moc bezpečně. Zdá se mi, že mu chybí potřebná stabilita. Voda ho neustále odnáší.
Otec se jako první chystá k odvážnému kroku. Jednou nohou šlape na provizorní můstek a přeskakuje na druhou stranu.
Jasně jsem viděla jak se mu noha i s můstkem zabořila až po kotník do ledové vody.
"Nenamočil jsi se?" volám na otce na druhém břehu.
"Ne. Je to dobrý! Pojďte!" odpovídá otec a poskakuje po jedné noze.

Můj muž mezitím přehodil děti na druhou stranu. Sám také úspěšně přeskočil. Opatrně našlapuju na zbytek větví a brodím se za svou rodinou. Zůstává za mnou rozčeřená brázda. Poslední větve odnáší proud. Matka je stále na druhé straně. Otec s dětmi již šplhají do prudkého kopce.
"Počkejte!" křičím za nimi a nervózně pozoruji matku.
Otec nesnáší zdržování. Takže nečeká. Slyším, jak nadává. "Kde je zase ta babka! Pořád je pozadu!"

Matka se již přebrodila. Koukám jí na nohy. Má obuté bílé tenisky s kožešinkou stejné barvy uvnitř. Do lesa! Jak je možné, že má pořád tak čisté boty?! Matka si upravuje vlasy a kabelku a pokračuje v cestě.

Pomalu se vracíme k autu. Lesem. Šplháme do prudkého svahu. Je tu překvapivě sucho. S matkou však zůstáváme na pozoru. Pro jistotu s sebou vlečeme nějaké chvojky. Matka má v kabelce i trs suché trávy. Otec přeci říkal, že tu voda teče i do kopce! Taky nám slíbil nějaký poklad. Prý bude na konci cesty. Dá se hádat, že to bude voda, pořádný močál, nebo rovnou bažina. To budou mít děti radost! Už slyším otcovo nadšené volání: "Je tu spousta vody! Tolik vody! To jste ještě neviděli!"

Je tu opravdu krásně. Takový nádherný výlet. To se ani slovy popsat nedá. To se musí zažít.

Slepota

3. dubna 2016 v 14:39 | Ágnes
Slepota je něco nepředstavitelného. Každý se se svým postižením musí vyrovnat po svém. Jak se ale vyrovnat s postižením těch druhých?
Můj muž má zvláštní vadu zraku při hledání čehokoliv. Pokaždé když se někam chystá, stojí před skříní a volá: "Kde mám pásek?"
"No ve skříni!" volám zpátky, přestože vím, že budu muset stejně nahoru do ložnice.
"Kde ve skříni?"
"No ve skříni, na poličce, tam jak vždycky." neztrácím trpělivost.
"Tady není."
"Ale je." volám a jdu nahoru.
"Není. Zase jsi ho někam dala!"
Jistěže jsem ho někam dala! Dala jsem ho samozřejmě do skříně na poličku! Podávám mému muži pásek a jdu dolů. V polovině schodů mě zastavuje synovo volání:
"Mami, kde mám robota?"
"V pokoji." volám zpět a přemýšlím, zda nebude lepší jít rovnou nahoru.
"Tady nikde není!"
"Ale je. Určitě ho máš na stole." pořád doufám, že syn robota najde.
"Není tady!" odpovídá syn a já jdu nahoru do jeho pokoje najít mu robota. Než mi stačí poděkovat, slyším ze zdola volat dceru:
"Mami, kde mám ty stříbrné balerínky?"
"V botníku!"
"Tam nejsou!"
"Ale jsou. podívej se pořádně!"
"Nejsou!"
Tak jdu zase dolů. Podávám dceři střevíce. Slyším, že můj muž se synem nahoře už zase něco hledají. Dá se předpokládat, že i dcera bude trvat na nalezení své stříbrné taštičky. Lítám celý den nahoru a dolů a hledám svým blízkým jejich věci. Je to opravdu neštěstí, když máte tak slepou rodinu.

Největší chyby

21. ledna 2016 v 20:24 | Ágnes
Dnes po poledni jsme se rozhodli vyrazit na lyže. Nabalila jsem vše potřebné, zejména svačiny a pití pro děti, které jsme cestou vyzvedli ve školce a ve škole. Děti měly ohromnou radost a také velký hlad, přestože byly právě po obědě. Spořádat pracně nachystané svačinky jim nezabralo ani deset minut. Vydatné jídlo jim ihned dodalo potřebnou energii, takže se celou cestu hlasitě pošťuchovaly a škádlily. Do toho si můj muž značně nahlas vyhrával své oblíbené skladby. Měla jsem pocit, že hodinovou cestu k nejbližšímu zasněženému kopci nepřežiju. Když jsme se pod svahem rvali do lyžáků, divně mi hučelo v uších. Marně jsem doufala, že na zpáteční cestě děti usnou. Neusnuly. Sotva jsme se rozjeli k domovu, ozvalo se:
"Mami, já mám hlad." dcera
"Já mám taky hlad!" syn
"Jeď pomalu a ztlum to rádio!" já (ztišuju hlasitou hudbu)
"Už budeme doma?" dcera
"Já mám žízeň!" syn
"Já mám taky žízeň!" dcera
"Neztišuj to!" můj muž
"Kdy už budeme doma?" děti
"Ztiš tu hudbu!" já (opět tlumím zvuk)
"Mě je zima na ruce!"dcera
"Mě je taky zima na ruce!" syn
"Prosím tě, zpomal." já (nenápadně otáčím kolečkem volume)
"Nesahej na to rádio!" můj muž
"My máme hlad!" děti
"Nekřičte!" "A ztiš tu hudbu!" já
"Mě spadla rukavice!" syn
"Už tam budeme?" dcera
Hlučná konverzace trvala celou zpáteční cestu. Je večer. Děti spí. Můj muž si užívá saunu. Televize je vypnutá. Rádio rovněž. Hučí mi v hlavě. Přemýšlím. Při dalším výletě bude nutné vyvarovat se dnešních chyb, tedy, že jsme vzali málo svačin pro děti, že i pití byl nedostatek, že máme v autě rádio, že jsme jeli moc daleko, že jsme vůbec někam jeli!

Ideální svět

16. prosince 2015 v 7:31 | Ágnes
V ideálním světě bychom nemuseli tři dny před Štědrým dnem péct dvacet druhů cukroví. (matka)
V ideálním světě bychom polovinu cukroví nespálili. (já)
V ideálním světě by druhá polovina cukroví nebyla přísně střežena před ujídáním. (sestra)
V ideálním světě by zbytek rodiny nechodil na cukroví tajně do sklepa. (všichni)
V ideálním světě bychom po nocích neslepovali dvěstě kusů lineckých koleček. (tchán)
V ideálním světě bychom nemuseli vytvářet vosí úly! (můj muž)
V ideálním světě by na mě zbylo nějaké cukroví. (bratr)
V ideálním světě bychom si mohli volně mačkat tubičky s polevou na perníčky do pusy. (děti)
V ideálním světě by otec ze zoufalství nesnědl adventní perníkový věnec již 15.prosince.
V ideálním světě by neexistovalo vánoční cukroví.
V ideálním světě (bez cukroví) by naše rodina rozhodně nemohla slavit Vánoce!

Hledání sama sebe

11. prosince 2015 v 11:08 | Ágnes
S hledáním začínám ihned po probuzení. Hledám budík, který měl již dávno zvonit. Hledám dceřiny věci do školy, případně její mobil, který jí nesmí chybět. Také hledám synovi čisté tričko, neboť si jedno pokapal pastou při čištění zubů a druhé jogurtem u snídaně. Hledám konzervu pro hladovou kočku a hledám zakouslé myši na rohožce přede dveřmi. S posunem času hledám klíče od auta a od garáže. Před školkou pak marně hledám místo na zaparkování. Před školou již nehledám nic, neboť mi došlo, že je to zbytečné a zajíždím na chodník. Hledám, abych už byla pryč, než dostanu pokutu. Hledám si práci v nabídkách na internetu a v mezičase hledám po domě synovi poztrácené lego kostky. Před polednem hledám v kuchařce, co uvařit k obědu. Běžím do obchodu, neboť doma marně hledám sůl. V obchodě hledám v rychlosti volnou pokladnu, neboť již spěchám vyzvednout děti. Na přeplněném hřišti hledám své potomstvo. Hledám dceřiny věci do výtvarky a hledám synovi kopačky. Před večeří hledám po zahradě našeho králíka, který utekl z výběhu. Hledám ovladač, abych mohla dětem vypnout ty blbosti v televizi. Marně hledám pár volných minut. Na hledání sebe samé mi nezbývá moc času. Večer jsem ráda, když úspěšně najdu svou postel. Nic jiného už pak nehledám.
 
 

Reklama