Únor 2016

Výdaje

29. února 2016 v 7:45 | Ágnes
Nečekané výdaje přichází většinou v nejnevhodnější okamžik. Zejména v době, kdy člověk většinou není zrovna při penězích, případně když šetří, což je momentálně případ můj a mého syna. On spoří jednoznačně na lego. Mě se prozatím nikdy nepodařilo na nějakou konkrétní věc našetřit, takže spořím spíš tak nějak ze zvyku či pro radost.

Mohla jsem ovšem ušetřit víc, kdybych netrvala na opravě myčky, jejíž závadu odstranil můj muž provizorně běžným párátkem, které přidržovalo polámané tlačítko on/off ve správné poloze.

Kontaktovaný opravář se zdál být odborníkem na slovo vzatým, neboť po pouhém telefonickém popsání závady prohlásil, že objedná potřebný náhradní díl a ozve se.

Komunikace s klienty nejspíš nebude jeho silnou stránkou, neboť se již celý měsíc neozval.

Volal až dnes ráno. Radostně mi oznámil, že požadovaný náhradní díl již dorazil, a že je tedy třeba domluvit termín opravy. Vše začalo vypadat opět nadějně. Po zadání naší adresy mi však naznačil, že to bude problém, neboť jsme mimoměstští a on nemá auto.

Jeho silnou stránkou tedy nebude ani doprava. Mám podezření, že se nejedná o opravdového opraváře. Bude to spíš nějaký takový opraváříček.

Opraváříček dorazil odpoledne. Momentálně stojí za dveřmi a telefonuje mi, že už je zde.

Ani klepání tedy není jeho předností. No, uvidíme opraváříčku, jak si poradíš s myčkou.

Zdá se, že myčkám rozumí. Tlačítko on/off vyměnil během deseti minut.
Následuje krátký výslech. Opraváříček mě zkouší, zda také rozumím myčkám. Postupně přiznávám, že jsem s myčkou spokojena, že čističe myčky nepoužívám, že rovněž nepoužívám předražené tablety dvacet v jednom, že myčku nikterak nečistím, že nemám ponětí o jejích filtrech a sítkách, a že u nás myčka myje bezmála již osm let nonstop.

Opraváříček se usmívá. Zřejmě má radost, že mě nachytal. V okamžiku, kdy mi oznámil, že ve spodním patře byl špatně připojen přívod vody do trysek, a že myčka již nejspíš delší čas myla nádobí pouze v horním koši, se z opraváříčka stává opravář.

Nenechávám se vyvést z míry. Argumentuji tím, že do myčky láduju nádobí vždy již téměř umyté, což jistě šetří veškeré součásti myčky a především celkovou spotřebu vody v domácnosti.

Po hodině a půl opravář složil myčku do původního stavu.

K odchodu se zatím nemá. Chodí po domě a hledá, co by ještě opravil. Člověku by ho bylo i líto. Je takový snaživý. Jistě si chce vydělat.

Právě zaslechl v chodbě nepatřičný zvuk, který vydává naše pračka při vysokých otáčkách, a který připomíná přijíždějící metro. Ihned projevil zájem o prohlídku prádelny, neboť se ukázalo, že je odborníkem na slovo vzatým i co se praček a sušiček týče.

Než jsem se nadála, byly oba spotřebiče vykuchány. Následovala další zajímavá přednáška o čištění sušiček a praček, o různých typech filtrů, bubnů a ložisek. Zejména posledně zmiňovaná byla jednoznačně označena za opotřebovaná.

Rozloučili jsme se až navečer.

Odpoledne to bylo pěkné. Takové poučné. Poučná byla i část s placením, která už ovšem byla pěkná pouze pro pana opraváře. Mě se zase tak nelíbila, zejména proto, že si opraváříček nejspíš důkladně započítal práci vykonanou nejenom u nás, ale i v přilehlém okolí, také všechny servisy a náhradní díly, strávený čas, ušlý zisk způsobený prodlením v naší domácnosti a samozřejmě dopravu, která byla nejspíš z některého ze sousedních států. Jistě jsme mu dali vydělat na několik měsíců dopředu, tudíž odcházel spokojen.

Já moc spokojena nebyla. Zejména to placení mi pokazilo opravdovou radost, kterou má člověk po zdárné opravě spotřebiče. Výměna párátka v myčce vycházela podstatně levněji.

Opravu pračky si ještě řádně rozmyslím. Nejspíš si raději počkám až pračka oznámí: "Ukončete praní a ždímání. Příští stanice Konečná." a rychlostí vlakové soupravy opustí naši prádelnu.

Úkoly

25. února 2016 v 8:14 | Ágnes
Šetření prozrazeno. Můj muž vzal věci do svých rukou. Zakázal synovi říkat si o peníze. Zakázal dceři, aby synovi přispívala a zakázal dědovi kupovat další lego. Mě nezakázal nic, tudíž se mám asi nadále pokoušet o šetření.
Pak zadal synovi úkol. Synovi se úkol nelíbí. Když můj muž odešel, prohlásil, že úkol je blbý, a že by chtěl raději něco jiného. Pošeptala jsem synovi, že za něj možná dostane příspěvek, a doprovodila jsem ho ke garáži, kde měl pozametat, posbírat větší třísky dřeva a zanést je ke krbu na spálení.

Syn lítá před garáží se smetákem sem a tam. Kolem jsou oblaka prachu. Přemýšlím, zda bylo opravdu nutné tam zametat. Syn je jako čuně. Dalším praním tedy rozhodně neušetříme.

Odcházím na třídní schůzky do školky. Paní učitelka má něco důležitého k projednání. Ihned po přivítání si stěžuje, že děti nechtějí ve školce jíst. Argumentují tím, že se nají doma.
Paní učitelka doporučila maminkám doma nevařit a děti nekrmit.

Maminky se shodují v tom, že nejde o to, co se dětem předloží, ale o to, jak se to nazve.
Davídek by například nikdy nejedl kapra. Pokud mu ovšem maminka uvaří k obědu rybu, sní ji s chutí.
Markétka zase nejí hovězí. Když jí však naservírujete masíčko, tak si dá.
Stejně tak by Honzík nikdy nepozřel něco jako mák. Když mu ale dáte těstoviny s bílým a černým cukýrkem, tak si pochutná.

Debata mě nechává v klidu. Můj syn nejí ani ve školce ani doma. Dobrovolně konzumuje pouze sladkosti. Z toho odvodil, že má-li být jídlo opravdu dobré, musí být také náležitě sladké. Dle jeho teorie jsou tudíž sladké i další pokrmy, které mu chutnají, například čipsy.

Cestou domů jsem na chodníku našla korunu. Několik minut jsem kolem ní nenápadně chodila a pozorovala, zda mě někdo nesleduje, nebo zda za rohem nečíhá skrytá kamera. Pak jsem peníz zvedla a utíkala domů s radostným pocitem, že mohu synovi přispět.

Když jsem se s mincí v ruce vyřítila po schodišti nahoru, klečel syn na zemi před svým pokojem. Před sebou měl sklenici a kšiltovku. Tu mu prý poradila jeho starší sestra. Pověděl mi, že zadané úkoly splnil. Dostal za ně i příspěvek do pokladničky. Tatínek mu úspory dokonce spočítal.

Syn mi oznámil, kolik mu na vysněné lego schází.

Momentálně po mě plačky požaduje už jen tři tisíce korun.

Lovím z kapsy nalezenou korunu.

U zápisu

22. února 2016 v 8:02 | Ágnes
Dnes jdeme se synem k zápisu do první třídy. Jsem malinko nervózní. Náladu mi nepozvedlo ani dopolední fotografování ve školce.

Pan fotograf byl již od brzkých ranních hodin nachystán na velikou akci, takže jsme ihned po příchodu do školky byli odveleni k focení. Na výběr byly dvě varianty. Foto v retro stylu syn zamítl ihned poté, co sjel pohledem spolužáka sedícího s retro fotoaparátem na dřevěné bedně. Důvodem byla jistě retro vestička a široká kravata, která chlapci sahala bezmála ke kolenům. Souhlasila jsem s tím, že fotografovat dítě moderní doby, momentálně i s moderním účesem, v retro stylu, není právě příhodné a hlasovala jsem pro druhou variantu.
Jednalo se o portrét v jarní atmosféře s okýnkem, konvičkou a umělou květinou. Syn se urazil. Prohlásil, že s nějakou blbou konvičkou se rozhodně fotit nebude, že se nebude fotit vůbec a hotovo.
Následovalo dlouhé přemlouvání alespoň ke společné fotce se spolužáky. Argumentovala jsem především tím, že bude mít syn pěknou památku na školku.

"Já školku nesnáším!" vyslovil syn nahlas to, čeho jsem se obávala, a už se viděl u zápisu, za který má od dědy slíbený příspěvek na lego.

Společné foto nakonec bylo. Byl i zápis. Jen nevím, jestli bude i škola. Paní učitelka kladla synovi během přijímacího pohovoru dosti zapeklité otázky.

Při vyplňování potřebných dokumentů jsem nejprve slyšela z vedlejší lavice syna zpívat. Následoval první dotaz:
"Věděl bys, kde pracuje tvoje maminka?"
Syn mlčel, neboť maminka momentálně nepracuje, a tudíž byl otázkou značně vyveden z míry. Po několika napínavých minutách se tuto skutečnost odvážil prozradit, za což byl pochválen.

"A věděl bys, kde pracuje tatínek?" vyzvídala paní učitelka dál. V tuto chvíli se syn již nejspíš rozjel, neboť bez zaváhání odpověděl, že neví. Pak udal paní učitelce naši adresu, adresu mateřské školy, kterou navštěvuje, i další důležité adresy a přešlo se k opravdovému zkoušení.

Paní učitelka předložila před syna tři tvary a ptala se ho, kde leží ten prostřední. Správná odpověď byla samozřejmě: "Uprostřed." Syn už však měl nejspíš záludných otázek dost a rozhodl se pro záludné odpovědi. Dle něj ležel prostřední tvar jednoznačně na stole. Paní učitelka se nevzdávala snadno, takže se postupně také dozvěděla, že zmiňovaný čtverec leží na lavici, před synem, před paní učitelkou, vedle papíru, že leží nakřivo, a že by si syn raději povídal o legu.

Když byl tvar náležitě probrán ze všech úhlů pohledu, vysypala paní učitelka před syna několik knoflíků a zadala mu matematický úkol. Hrdě jsem sledovala synovo počínání a říkala si, jaké to máme chytré dítě. Poté dostal syn za úkol napočítat do deseti. Banální zadání vedlo syna k prohlášení, že počítat umí, a to dokonce anglicky. V tomto okamžiku jsem čekala, že paní učitelka navrhne synův nástup rovnou do třídy druhé. Zkoušející však striktně trvala na české formě počtů a syn nesouhlasně spustil: "Jedna, dva, tři …"

Po matemetice následovala zkouška čtení, proložená druhým, opět marným, pokusem vyloudit ze syna slovo uprostřed. Poslední zkoušku z překleslování složitých obrazců zvládl syn rovněž na výbornou, načež byl požádán, aby celé své dílo podepsal.

Po přezkoušení z učiva první třídy byl syn za svůj výkon pochválen. Na písemné vyrozumění si počkáme několik dní.

Syn čekání odmítá. Chodí po domě se sklenicí s mincemi a žádá mě, abych ho urychleně odvezla k dědovi.

Televize

18. února 2016 v 7:57 | Ágnes
Šetřit se asi nebude. Můj muž plánuje zakoupit nový televizor. Ten stávající momentálně odmítá přehrávat určité programy, zejména ČT24, ČT1 a Čtsport.

Můj muž se celé odpoledne mořil s laděním. Několikrát byl také na půdě zkontrolovat kabeláž a anténu. Bez úspěchu. Večer šel raději brzy spát.

Pondělí: televizor stále vzdoruje. Zásahem mého muže jsme přišli o další programy. Můj muž šel i dnes večer brzy do postele.

Úterý: neopatrně jsem poukázala na to, zda není závada v přístroji, neboť televizor v ložnici přehrává vše bez problémů. Můj muž to šel zkontrolovat. Momentálně již nelze sledovat televizi ani v ložnici.

Středa: můj muž trvá na závadě v přenosu. Dnes zakoupil novou anténu. Na můj vkus dosti drahou. Po složení i překvapivě velkou! Anténa připomíná rozložený sušák na prádlo. Asi bude nutno vystěhovat věci z půdy.
Omyl! Anténa prý přijde na střechu. Asi se odstěhuju já. Život pod takovým přijímačem si nedokážu představit.

Čtvrtek: můj muž je stále na střeše. S anténou. Televize stále nejde. Před domem se tvoří hloučky zvědavců. Anténa je nepřehlédnutelná. Vypadá to, jako bychom měli v plánu vypustit do vesmíru satelit. Jen doufám, že můj muž kvůli signálu nehodlá s anténou obíhat na oběžné dráze.

Pátek: televize v obýváku nejede. Televize v ložnici také nejede. Sušák na prádlo je na půdě. Odjíždíme na hory. Ubytování zajištěno v hotelových pokojích bez televize. Pro jistotu dvakrát ověřeno recepcí!

Sobota: lyžujeme. Co mi to jen ty lanovky, vleky a kotvy připomínají?

Neděle: jsme zpátky doma. Z půdy se ozývají podivné zvuky. Můj muž se snaží i přes protesty nové antény připojit tu původní. Večer nám oba televizory jedou. Dokonce máme víc programů než před tím.
Můj muž odmítá navrátit nevyužitou novou anténu do obchodu. Pokud se mi ji podaří připevnit na střechu auta, odvezu ji sama. Je přeci potřeba šetřit.

Šetříme

15. února 2016 v 9:57 | Ágnes
Syn oslavil šesté narozeniny. Povyrostl. Zmoudřel. A přestal stavět Titanic. Objevil totiž nečekané, motorizované možnosti, které nabízí lego technic. S nabídkou byl spokojen. V katalogu Lega si zakroužkoval sestavu na Mercedes-Benz, případně krabici s pásovým jeřábem.

Ví, že nemá smysl žádat rodiče o zakoupení daru ihned po Vánocích a narozeninách. Se svým přáním šel tedy rovnou za dědou, který svá vnoučata rád rozmazluje, a který mu nové lego přislíbil jako odměnu za zapsání do první třídy.
Se svým úspěchem se mi neváhal pochlubit.

Nahlédla jsem do katalogu stavebnice, přejela pohledem doporučené ceny a naznačila synovi, že bude lepší, když si vybere něco menšího.
"Děda řekl, že mi koupí, co si vyberu!" naštval se syn.
"Tak drahé lego určitě ne!" odmítla jsem a před očima mi stále viditelně svítila částka dosahující bezmála šesti tisíc korun.
"Tak si ho koupím sám." rozhodl se syn a vysypal na zem své úspory.
"No, tak to musíš začít šetřit." upozornila jsem ho a přinesla mu velkou zavařovací sklenici, do které si nadšeně nasypal své mince, neboť mu svitla naděje na to, že vysněné lego opravdu bude. Poté běžel se sklenicí za svou sestrou, aby jí sdělil svůj plán šetření. Dcera je empatické stvoření. Okamžitě vylovila ze svých úspor několik mincí a přihodila je do synovi sklenice se slovy: "Když na mě budeš hodný, tak ti šetřit pomůžu."

Synovi se poloprázdná sklenice moc nezamlouvá. Před spaním mě žádal o radu, jak nejlépe šetřit. Nepřiznala jsem, že nejsem zrovna nejpovolanější osoba co se šetření týče, a přislíbila mu, že když bude pomáhat, tak mu občas něco na lego přispěju. Dle toho, jak spokojeně usnul, soudím, že plánuje našetřit na stavebnici již během zítřka.

Syn mě od rána pronásleduje se sklenicí v ruce a žádá mě o zadání úkolů, kterými by si vydělal. Nevím, jak dlouho to vydržím. Možná budu muset zakoupit lego na vlastní náklady.

U snídaně se rozpoutala živá debata. Dcera nabídla svému bratrovi práci. Bude mu platit za to, aby jí pomáhal v hledání kostek. Kostek lega. Již několik dní si totiž plánuje sestavit své pomíchané lego friends.

Zakázala jsem dceři syna zaměstnat a odvedla ho do školky. Doufám, že se tam rovněž nebude ucházet o místo. Naštěstí jde odpoledne do školky můj muž.

Můj muž zatím o synově šetření neví. Jistě spolu stráví pěkné odpoledne.
Pojedu mezitím vybílit Billu, Lídla a masnu.

Neměla bych raději začít šetřit?

Večer byl syn smutný. Celý den něměl příležitost si vydělat. Navíc nemůžeme najít sklenici s úsporami.

Můj muž stále nic netuší.

Mobil

11. února 2016 v 9:45 | Ágnes
Naše děti jdou s dobou. Neustále prosí o zakoupení tabletů, mobilů, případně rovnou vlastního počítače. Děti jsou ale také velice vynalézavé. Obzvláště dcera. Pokud jí odepřeme něco, po čem touží, zasedá k pracovnímu stolu a vyrábí.
Včera si ze školy přinesla kus kartonu, který tam někdo odhodil do koše na papír. Proč recyklovat ve škole, když můžeme recyklovat doma? Ihned také věděla, co si z papíru vytvoří. Za pomoci nůžek a pastelek si v mžiku zhotovila vlastní chytrý telefon se vším všudy. Neváhala a na synovu žádost, respektive fňukání, pomohla i jemu vystřihnout papírový mobil a pomalovat ho různými ikonami. Z druhé strany opatřila telefon černým čtvercem představujícím oko fotoaparátu a také obrázkem zeleného jablka. Syn si na telefon místo jablka namaloval Titanic. Oba byli spokojeni.
"Jakou máš sim kartu?" zeptala se dcera svého bratra a dělala, že na svém mobilu zrovna píše zprávu.
"Žádnou." odpověděl naštvaně syn, neboť se již dozvěděl o své chybě v podobě lodi.
"Musíš mít sim kartu!"
"Nemusím!"
"Musíš!" trvala na svém dcera.
"Ne, nemusím. A nech mě!"
"Dobře, takže si píšu, že nemáš sim kartu. Tak a hotovo. Poslat všem. Odesláno." komentovala dcera svůj postup odesílání zpráv.
"A já zase všem napíšu, že jsi hnusná!" vzdoroval syn.
"Ticho!" napomenula jsem děti, které se poslušně odmlčely. Po chvíli již smířlivějším tónem začaly nanovo.
"A jaké máš hry?" ptala se dcera
"Já mám Minecraft a Poua." odpověděl znalecky syn.
"Já si radši založím vlastní blog. Bude se jmenovat kočka-kočka.blog.cz." odpověděla naše milovnice koček. "A budu tam dávat fotky Daisy a Bublinky." plánovala dcera zveřejňovat obrázky koček mé matky, které od jejich narození oslovuje ženskými jmény, přestože se jedná o statné kocoury.
"A já si založím blog o lodích." nechtěl zůstat pozadu syn. Poté mě několikrát svým fotoaparátem vyfotil a žádal mě, abych se na vytvořené fotky podívala.
"Nemůžu. Řídím." odmítla jsem a soustředila se na bezpečný průjezd ucpanou křižovatkou.
"Dobře, tak já dám ty fotky na facebook a pak si je tam prohlídneš." nezaváhal syn.
"Cože?!" otočila jsem se zděšeně k zadnímu sedadlu v hrůze, že můj nefotogenický obličej bude kolovat po internetu, a hodlala jsem synovi mobil zabavit.
Pohled na pouhou imitaci přístroje mě zcela neuklidnil. Jsem sice ráda, že se děti prozatím dokáží spokojit s pouhými maketami, přesto si raději zítra ve školce zjistím, zda syn náhodou nenavštěvuje kromě plavání i kroužek moderních informačních technologií.

U kadeřnice

10. února 2016 v 9:48 | Ágnes
Na nástěnce ve školce byly zveřejněny informace o blížícím se fotografování dětí a také o dni zápisu předškoláků do první třídy. Při pohledu na synův účes mi bylo jasné, že budeme muset před těmito akcemi navštívit kadeřnici.
S mírnými obavami jsme zamířili do nedalekého obchodního centra, v jehož kadeřnictví vás obslouží i bez objednání, na které nám již bohužel nezbýval čas. Kadeřnice zde díky značné praxi ovládají zejména práci se stříhacím strojkem. Přesto jsem věřila, že když poprosím o zastřihnutí synových vlasů bez pomoci tohoto přístroje, nebudu mít ze syna vojína, ale předškoláka.
Syn byl napjatý, neboť úprava vlasů nepatří mezi jeho oblíbené procedury.
"Budou mi vlasy umývat?" zeptal se s mírnou nechutí.
"Ne, určitě ne." snažila jsem se ho uklidnit.
"A můžu si je nechat umýt?"
"Raději ne. Trvalo by to dlouho."
"A můžu si je nechat nabarvit?"
"Nabarvit?! Ne!"
"Proč ne? Já chci!"
"Nemůžeš přece chodit s barevnými vlasy!"
"Ale já myslím na stejnou barvu jako mám teď!" trval na svém syn.
"Ne, nemůžeš si je nechat nabarvit. Na žádnou barvu. Ani na stejnou." ukončila jsem rázně debatu o barvení vlasů.
Syn se nejspíš urazil, neboť prohlásil, že se mu líbí vlasy dlouhé, a že si je tedy stříhat nenechá. Upozornila jsem ho, že jdeme pozítří k zápisu, a že s dlouhými vlasy do školy nemůže.
"Já se do školy netěším!" vzdoroval nadále syn.
"Paní učitelce ale raději řekni, že se těšíš." radila jsem synovi a doufala, že nebude bojkotovat i zápis do školy.
"Já se těším jen do družiny." ujistil mě syn, načež začal ohledně školy zpovídat svou starší sestru: "Ty jsi řekla, že se těšíš?"
"Ano. Ale já jsem se opravdu těšila." připustila dcera, načež díky dvouletým zkušenostem neváhala dodat: "Ale moc se netěš!"
Debata byla naštěstí v tu chvíli přerušena slečnou kadeřnicí. Vyzvala syna, aby se posadil a vybídla mě, abych jí sdělila své požadavky ohledně střihu. Poprosila jsem ji, zda by mohla synovi zkrátit vlasy do slušivého, moderního účesu bez použití stříhacího strojku a usadila jsem se zpět na své místo. Slečna se pustila s vervou do práce, která jistě nebyla jednoduchá, neboť se syn v židli neustále krčil a před nůžkami i fénem zdárně uhýbal.
Nechtěla jsem ji rušit svým pohledem. Zaměřila jsem se tedy na dění kolem. Ve vedlejším křesle jedna z kadeřnic právě dokončila standartní účes desátníka muži středního věku. Stříhacím strojkem obratně přejela také pánovo obočí a požádala o zaplacení.
Zajímavější situace se odehrávala u zrcadla naproti. Asi dvacetiletý mladík, který si hodlal nechat zkrátit, dle mého názoru již dosti krátké vlasy, si sebou na poradu přivedl svoji slečnu. Jeho milovaná ponoukala kadeřnici, jenž se bravurně oháněla stříhacím strojkem, k dalším a dalším zkracujícím zásahům. Po několika napínavách minutách prosvítala mladíkovi kůže nejenom kolem uší, ale i vzadu na hlavě. Slečna však stále nebyla spokojená a nekompromisně radila: "Ještě trochu zkrátit," přestože již i kadeřnice upozorňovla, že má pán vzadu mírně sploštělou lebku, což dalším sestřihem značně vynikne, zejména při pohledu ze strany.
Mladík, který se chtěl očividně slečně líbit, neříkal nic. Když mu však kadeřnice nastavila zrcadlo, aby si svůj nový sestřih mohl prohlédnout i ze zadní strany, nedalo mu to a opatrně naznačil, zda nemá na hlavě pleš. Kadeřnice ho profesionálně ujistila, že se jedná o vlasový vír, a na další žádost dívky se dala do jeho zkracování.
Slečna se usadila opodál na židli. Všimla jsem si, že si obdivně prohlíží slušivý účes mého syna, který mezitím zručná kadeřnice gelovala do rošťáckého tvaru. Když si při pohledu na svého vyvoleného uvědomila, že tento nebude vlasovou kosmetiku potřebovat nejspíš několik měsíců, zatvářila se mírně znechuceně a přestala kadeřnici komandovat. Ta však již byla v nejlepším. Při odchodu z kadeřnictví jsem i přes bzučení stříhacího strojku jasně zaslechla:
"Tak, ještě to prostříháme tady nahoře a budeme hotovi."
 
 

Reklama