Září 2016

Básnička

30. září 2016 v 6:00 | Ágnes
Děti mají školu, mají čtení a psaní, mají prvouku a angličtinu, mají matematiku a tělocvik a mají samozřejmě také domácí úkoly.

Domácí úkoly bývají zcela tradiční, tedy čtení, psaní, matematika, anglická slovíčka a prvouka. Čas od času se ovšem objeví také úkol nezvyklý, netradiční a mimořádný. Úkol, který nám zabere více času, který nás trošku potrápí, který nám všem dá malinko zabrat.

Před pár dny přišla dcera s tím, že mají do hodiny čtení přinést napsanou báseň. Vlastní báseň. Báseň o podzimu.

Bylo dobře, že si na zapeklitý úkol vzpomněla již v pátek večer, tudíž jsme měli na jeho splnění několik dní, celou sobotu a neděli. Představa takového časového prostoru nás uklidnila a upokojila natolik, že jsme na daný úkol zcela zapomněli, celý víkend nikdo neskládal a neveršoval. Celý víkend nikdo nebásnil a k plnění úkolu se přešlo až v neděli večer.

Nachystala jsem dceři papír a tužku a řekla jí, ať báseň urychleně napíše, neboť zítra se vstává do školy a je čas jít do postele. Dcera seděla u stolu a přemýšlela. Já jsem také přemýšlela, přemýšlel i syn vedle na koberci, přemýšleli jsme o tom, co děláme na podzim a pak jsme pracně sesmolili první verš:

"Na podzim pouštíme draky,…."

Vybídla jsem dceru k pokračování. Dcera se nejprve zeptala, proč jsme draky ještě nepouštěli, zda je pouštět opravdu půjdeme, jestli budou létat, zda nejsou potrhaní a jestli to bude zítra. Pak se dotazovala, zda si může draka vyrobit sama. A následně zjišťovala, jestli máme doma krepový papír a provaz, špejle, lepidlo a fixy. Potom si začala malovat svého budoucího draka do sešitu.

Zabavila jsem jí náčrtník a vrátily jsme se k básni, ke které jsme připsaly:

"letí vysoko jak mraky."

Veršík se mi moc nelíbil, ale byla jsem ráda, že na něj dcera přišla sama a ponoukala jsem ji k další tvorbě, která však tentokrát byla přerušena několika dotazy ze strany mého syna. Ptal se, jestli mu drak neuletí, jestli může opravdu vyletět až nad mraky, jestli se mu v mracích neztratí, jestli mu ho vítr neroztrhá a neodnese. Následně se rozpoutala živá debata o větru. Dcera chtěla vědět, zda bude zítra foukat, zda bude foukat dostatečně silně, a zda bude muset mít na pouštění draků čepici. Syn se zajímal o to, jestli by draka mohla odnést vichřice, jestli by hurikán odnesl také jeho, kde bývají nejsilnější tajfuny a co je to cyklon.

Odebrala jsem se tedy k internetu, abych nastudovala něco o počasí, vichřicích, poryvech větru, uragánech a vzdušných vírech. Nahoru do pokoje jsem poslala mého muže.

Dvě hodiny byl klid a ticho. Pak z dětského pokoje vyšel můj muž, mumlal si něco o jabkách, babkách a košíku. Řekl, že syn už spí, že se ptal, kdy půjdeme sbírat ovoce do sadu, zda budeme mít košíky, háčky a trhače, zda mu jablko neodnese ježek a především, jestli bude muset nasbírané ovoce také sníst.

Dcera se prý vyptávala, jestli po ní budeme chtít, aby pomáhala s trháním, zda si může pozvat na sklizeň kamarádku, jestli u nás může kamarádka přespat, a zda si musí na sběr ovoce obléct bundu.

Báseň se očividně ke slovu nedostala, takže jsem zvýšila hlas a pohrozila dceři, aby si s úkolem pospíšila. Dcera, která si zrovna malovala zátiší s ovocem, se na mě uraženě podívala a řekla, že je to moc těžké, a že bych si to měla zkusit sama. Chopila jsem se tedy tužky a napsala na papír krátkou básničku o odchodu léta a podzimním listí.

Dceři se má lyrická báseň nelíbila. Řekla, že je to pěkně blbý. Pak se zeptala, jestli už léto opravdu skončilo, jestli může ještě nosit letní oblečení, oblíbené kraťase, tílka a pantofle. Také zjišťovala, kdy budeme barvit listy, obtiskovat listy a dělat z listí podzimní koláže.

Vzhledem k tomu, že mi zrovna začal v ložnici pípat budík, že už bylo ráno, že veškerý čas už vypršel, přikázala jsem dceři, aby urychleně napsala něco o tom, co nám ten podzim přinesl, zavřela jsem ji v pokoji a šla jsem chystat svačiny do školy.

Dcera byla za minutu hotová. V sešitě na stole měla svou básničku:

"Kunu máme na půdě,
myši ve sklepě,
mandelinky v zahradě,
je tu podzim - jééé!"

Tak jen doufám, že má paní učitelka smysl pro humor a dostatečné znalosti o myších, kunách a mandelinkách.

Thajská polévka

26. září 2016 v 10:37 | Ágnes
U nás doma vaříme sezonní jídla ze sezonních surovin. Máme totiž zahradu. Úrodnou zahradu. Co zasadím, to vyroste. Co vyroste, to sklidím. Co sklidím, to vařím.

Stává se tedy, že například na jaře míváme opakovaně ředkvičkovou polévku a špenát s vejcem. Před létem to bývá hráškový krém a jahodové knedlíky. V létě pak cuketová polévka, smažená cuketa, cuketové placičky a cuketové muffiny. Koncem léta se většinou přechází na cuketu zapečenou s rajčaty, rajčatovou polévku, rajskou omáčku, případně lečo.

V těchto podzimních dnech se na talíři kromě leča dosti často objevuje také dýňová polévka, grilovaná dýně, zapečená dýně a dýňový koláč. Přestože se všichni můžeme po dýni a dýňových jídlech utlouct, rozhodla jsem se, že dnes připravím nějaké nové, zcela mimořádné jídlo. Bude to něco naprosto jiného, něco exotického. Dlouho jsem hledala na internetu, až jsem objevila recept na thajskou polévku.

Thajská polévka je chutná, neobvyklá a cizokrajná. Thajská polévka se připravuje z naprosto netradičních a nezvyklých surovin. V thajské polévce má být citronová tráva, kokosové mléko, zázvor, rybí omáčka, koriandr a čili papričky.

Začala jsem tedy vařit. Nalila jsem do hrnce trošku oleje a osmahla na něm najemno nakrájenou cibulku. Následovala čili paprička. Čili paprička bývá většinou dost pálivá a ostrá, takže jsem kvůli dětem použila raději papriku žlutou, tu nepálivou, tu z mojí zahrady. Recept rovněž udával, že je dobré dát do polévky krevety. Znělo to dobře, ale žádné krevety jsem v lednici nenašla. Přihodila jsem tedy jeden lahůdkový párek. V lednici jsem také našla mísu s rajčaty. Rajčata jsou chutná, rajčaty nic nezkazíte. Trošku jsem jich tam přidala. Vypadalo to celkem dobře. Vypadalo to malinko povědomě... Vypadalo to jako lečo!

Internet nestojí za nic, ale můj muž bude mít radost. Lečo on má rád. Měli jsme ho včera i předvčerejškem.

Našla jsem si jiný recept. Recept na thajskou polévku pro labužníky. Byl dokonce i s video návodem. Nešlo tedy nic pokazit, nešlo nic poplést. Kuchař začal tím, že osmahl cibulku a přidal kuřecí maso. Následně nastrouhal do polévky zázvor a vše zalil vývarem.

Šlo mi to dobře. Osmahla jsem cibulku. Maso jsem neměla. Krevety taky ne. Párky byly v leču, takže jsem zvolila vegetariánskou verzi. Vegetariánskou a zdravější, neboť jsem neměla samozřejmě ani ten vývar. Polévku jsem operativně zalila vodou. Na zázvor jsem zapomněla. Také se mi zdálo, že polévce chybí barva. Přidala jsem tam tedy tajně trochu dýně, to jen tak ze zvyku. Pak jsem se vrátila k původnímu receptu.

Kuchař na videu už pomalu končil: "přidejte stroužek česneku, zalejte kokosovým mlékem, dochuťte a noste na stůl."

Rychle jsem rozmačkala do polévky stroužek česneku, místo kokosového mléka jsem použila smetanu, dochutila jsem vše solí, pepřem a muškátovým oříškem a nesla jsem na stůl - netradiční, mimořádnou a exotickou dýňovou polévku.

U pokladny

23. září 2016 v 8:47 | Ágnes
Dnes ráno jsem se malinko zdržela u pokladny v obchodě. Neměla jsem v plánu dělat veliký nákup, popadla jsem jen pár nezbytností, normálně jsem nakoupila, měla jsem před sebou jeden plný vozík potravin, druhý jsem táhla za sebou a už jsem spěchala k pokladně, už jsem se řadila do fronty.

Fronta u pokladny byla poněkud delší, byla trošku větší než obvykle, táhla se skoro až dozadu k pečivu a téměř se nehýbala. V pokladně byla nová paní pokladní, byla tam ten den poprvé, teprve se zaučovala, zaškolovala a zapracovávala. Každou chvíli někam telefonovala o radu, žádala kód na pomeranče, na chleba i na rohlíky, pořád se na něco ptala, něco stornovala a opravovala.

My zákazníci jsme byli soucitní, shovívaví a vlídní, všichni jsme trpělivě stáli a čekali. Vlastně nám ani nic jiného nezbývalo, neboť to byla jediná otevřená pokladna v celém obchodě.

Když jsem se po několika hodinách ve frontě dostala k pojízdnému pásu pokladny, byla přede mnou již pouze jediná zákaznice, takže to vypadalo velice nadějně. Dokonce jsem si v tu chvíli plánovala, že ještě stihnu zaskočit i vedle do masny a do zeleniny, že celé to nakupování zvládnu, že to všechno vyřídím a pořídím, a to za jeden jediný den.

Paní přede mnou již měla nákup sečtený, už to chtěla celé zaplatit, když si vzpomněla, že má ještě nějaké poukázky. Poukázky na knihu zdarma, na máslo, na maso i na zeleninu. Měla také několik stravenek, takže se to celé odčítalo a kalkulovalo, a když to bylo celé hotovo, vytáhla ta paní další poukázky na slevu, které již ovšem nešlo použít.

Zákaznice se nehodlala vzdát, chtěla poukazy uplatnit všechny do posledního, takže bylo nakonec rozhodnuto, že se ten její nákup musí rozdělit na nákupy dva. Rozdělí se samozřjemě i slevy, poukazy a stravenky a bude to tak, jak to má být, bude to všechno v pořádku.

Paní prodavačka tedy zavolala vrchní pokladní, aby polovinu nákupu vystornovala. Poté znovu odečetla všechny poukazy, kupony a slevy, přesto jí opět vyšla dosti vysoká částka, kterou zákaznice odmítla zaplatit, žádala další storno a odčítání a nakonec přiznala, že na takový nákup vůbec nemá peníze.

Opět se tedy volala vrchní pokladní, opět se stornovalo a přepočítávalo. Celá fronta, která se už klikatila mezi všemi regály obchodu, ven ze dveří, na ulici a do sousední vesnice, celá ta fronta si potichu špitala, že ta paní u pokladny nemá na zaplacení. Všichni kroutili hlavou, všichni si nenápadně kontrolovali hotovost a peněženky a několik zákazníků dokonce tajně opustilo prodejnu.

U pokladny se mezitím pořád účtovalo, pořád to nějak nevycházelo, až se konečně přišlo na to, že se neodečetla poukázka na knihu zdarma. Tím pádem se to znovu celé namarkovalo a odečetlo a paní konečně mohla zaplatit. Navíc jí zbyly i nějaké peníze, takže si v klidu nechala napočítat i tu druhou polovinu nákupu, opět uplatnila nějaké poukázky, slevy a bonusy, dokonce jí to všechno vyšlo, takže mohla i tento nákup uhradit a spokojeně odejít.

Bylo něco málo před zavíračkou a já byla konečně na řadě, konečně se to trochu pohnulo. Dokoce nám to šlo i pěkně od ruky. Paní pokladní markovala, já skládala nákup do tašek, všechno jsem balila a pakovala, pak jsem otevřela peněžku a zjistila jsem, že v ní nemám kreditní kartu, kterou jsem si den před tím přendala do jiné kabelky.

O paní pokladní se v tu chvíli pokoušely mrákoty. Řekla, že tak velké storno už tedy dnes nedá, že je zcela vyčerpaná, že už to prostě nezvládne, že už tu stornuje bezmála dvanáct hodin, a že se s něčím podobným za celou svou kariéru pokladní ještě nesetkala.

Na závěr pak ještě dodala, že tohle je tedy vážně den na posrání, s čímž jsem souhlasila nejenom já, ale i vrchní pokladní a celý zbytek fronty.

Hody

19. září 2016 v 12:21 | Ágnes
V září se každoročně konají v naší obci hody. Hody pořádá obec, případně hasiči. Hody jsou tradiční a veselé. Jsou plné jídla, pití a zábavy. Hody trvají od pátku do neděle, jsou odpočinkové, relaxační a nezapomenutelné.

Pokud bydlíte v obci, kde se hody dodružují a slaví, čeká vás již několik dní před vypuknutím celé té slávy několik malých povinností. Před hody musíte vygruntovat celý dům, garáž, zahradu i ostatní přilehlá stavení. Musíte umýt okna, fasádu i parapety. Musíte nakoupit zásoby jídla a pití, musíte upéct několik kačen, uvařit zelí, usmažit řízky, udělat bramborový salát, upéct cukroví, koláče takové i makové, připravit chlebíčky a obložené mísy. Po takovém vaření musíte většinou znovu nakoupit, udělat další zásoby a řízky, obstarat víno, zkontrolovat zásoby slivovice, ořechovky i višňovky a samozřejmě musíte sezvat celou rodinu, všechny přátele, příbuzné, známé a kamarády.

Má rodina se letošních hodů nezůčastnila, neboť starší sestra musela zůstat pracovně v Praze, mladší sestra byla s přítelem na chatě, bratr na hody nejezdí, matka pečovala o babičku a otec odjel za sluncem a mořem neznámo kam, takže mé přípravy byly o to snazší, nezabralo mi to tolik času, nedalo mi to tolik práce. Celkem v klidu jsem upekla několik kačen, uvařila hrnec bílého a červeného zelí, několik houskových knedlíků, obalila jsem řízky a napekla jsem koláče a cukroví.

Vše bylo celkem rychle hotovo, takže jsem stihla také odvézt děti na hlídání k matce a vypravit se na předhodovou zábavu, která se konala v pátek večer.

Zábava byla vskutku velkolepá, hrálo se a tancovalo, pilo se víno a slivovice, jedli se řízky a chlebíčky a samozřejmě hodové koláče. Každý něco přinesl, každý něco snědl. U nás se snědlo naprosto všechno, takže v sobotu dopledne jsem musela narychlo zadělat na druhou várku koláčů, obalit další řízky a upéct další kachny. Také jsem vyzvedla děti u matky, neboť děti se již těšily na sobotní odpoledne, které je vyhrazeno na řízky, kachny, koláče, ale především na kolotoče.

Kolotoče přijeli letos s velkou parádou. Přivezli houpací loď, autíčka, ruské kolo, horskou dráhu i řetízkáč, takže se už děti nemohly dočkat, až to celé začne, až to celé vypukne.

Vypuklo to kolem třetí hodiny odpolední, kdy už byly také snězeny další koláče a řízky, takže zatímco se děti bavily na kolotočích, já jsem se dala zase do pečení.

Na kolotoče doprovázela děti tchýně, která začíná s hodovými přípravami s předstihem, většinou si tak měsíc dopředu bere dovolenou, všechno si to pěkně rozplánuje, všechno to pěkně stihne. Pravda je, že jsme ji přes léto vůbec neviděli, neboť chystala hody celé prázdniny. V září už měla uklizeno, navařeno, napečeno i nasmaženo. Byla tedy tak hodná, že vzala mé děti na kolotoče, dokonce si na ty kolotoče i dopředu našetřila, všechno to za děti platila, takže jí po chvíli došla veškerá hotovost, všechny bankovky i drobné, prostě všechny úspory. Vyčerpala účty osobní, spořící, záložní i penzijní, přesto děti pořád neměly dost a odmítaly kolotoče opustit, takže tam společně s ostatními dětmi zůstaly přes noc, zatímco dospělí stáčeli víno, chystali slivovici, kačeny a další koláče, neboť se blížila neděle.

Neděle je nejsvátečnější ze všech hodových dnů. V noci jsem vůbec nespala. Smažila jsem řízky, pekla jsem koláče a chystala kachny na sváteční oběd. Po obědě se šlo opět na řízky, na víno a na koláče, takže to bylo moc fajn, všichni byli najezení, nasycení, nacpaní, spokojení a šťastní. Šlo se samozřejmě také znovu na kolotoče, na které jsme si museli vzít další hypotéku. Na závěr jsme si ještě koupili cukrovou vatu a balonky, vystřelili jsme si papírové růže a šlo se k tchýni na večeři.

Tchýně měla samozřejmě nachystáno. Měla koláče, rohlíčky a cukroví. Měla překvapivě také kačenu, zelí a knedlíky. Měla i bramborový salát a řízky, na které už měli všichni chuť. Řízek je totiž řízek, řízek můžete jíst v pondělí, v úterý, ve středu i ve čtvrtek, řízek se nikdy neomrzí, řízku se prostě nic nevyrovná.

Ten, kdo snědl řízků málo, dostal nějaké ty řízky sebou domů, dostali jsme samozřejmě i bramborový salát a koláče a nějaké mísy s cukrovím, zelím a kačenou, takže jsem musela narychlo zajet do elektra pro další lednici, neboť teď máme doma kačen, koláčů, cukroví a řízků minimálně na několik dalších dnů, týdnů a měsíců. Možná nám ty zásoby vydrží na celý rok, až do příštích hodů, kterých už se všichni nemůžeme dočkat, protože na hodech se pobavíte a napijete, ale především dosytosti najíte.

Pojízdná prodejna

12. září 2016 v 11:12 | Ágnes
Naše obec má kolem jednoho tisíce obyvatel, má asi 500 hektarů, má kulturní dům, sbor dobrovolných hasičů, má jedno fotbalové hřiště, dvě hospody, poštu, školu, kanalizaci a tři obchody.

Místní obchody jsou takové malé prodejny, jsou si celkem podobné, co se velikosti i sortimentu týká, jsou to takové obchůdky, které prodávají základní potraviny, tedy mléko, čerstvé pečivo a pivo.

Kromě těchto obchodů k nám do vsi pravidelně jezdí několik pojízdných prodejen - pojízdná prodejna textilu, prodejna ovoce a zeleniny a také prodejna masa a uzenin, která je dá se říct nejpopulárnější, nejoblíbenější a také nejvíce očekávaná.

Pojízdná prodejna masa jezdí do naší obce každý čtvrtek po poledni a prodává na obvyklém prodejním místě.

Obvyklé prodejní místo je označení pro naprosto konkrétní místo. Je to místo, které znají všichni obyvatelé obce, vědí o něm všichni rodáci, všichni místní občané, všichni - kromě mě. Já jakožto přistěhovalec slyšela o obvyklém prodejním místě poprvé před osmi lety, kdy jsem opustila město a přesídlila do domku na vesnici.

Ten den byl samozřejmě čvrtek. Bylo po poledni a v rozhlase se rozezněla píseň Michala Tučného s názvem Prodavač. Když song dozněl, ohlásil rozhlas, že do naší obce přijela pojízdná prodejna masa a uzenin. Zdrží se prý na obvyklém prodejním místě zhruba jednu hodinu, případně dle zájmu občanů.

V uších mi stále zněla slova z písně navážíme, zabalíme, co nemáme objednáme, takže jsem pocítila silné nutkání jít urychleně něco nakoupit. Ještě chvíli jsem čekala u otevřeného okna, zda bude hlášení zopakováno. Také jsem doufala, že bude upřesněn pro mě zcela abstraktní termín obvyklé prodejní místo.

Nebyl.

Rozhodla jsem se tedy vyrazit do ulic s tím, že toto obvyklé prodejní místo vypátrám a koupím si deset deka, dvacet deka, kilo cukru, jedna veka, případně co mě ještě cestou napadne, co si vybavím, co mi Michal Tučný poradí.

Popadla jsem peněženku a vyběhla ze dveří. V tu ránu mě povalil zástup žen s nákupními taškami a vozíky, který se hnal naší ulicí. Odhodlaně a zcela bez rozmyslu jsem se za nimi pustila. Na konci ulice dav odbočil a namířil si to k zastávce, takže jsem pouze doufala, že neběžíme na autobus, neboť jsem u sebe neměla jízdenku.

Na křižovatce u zastávky se k nám připojil druhý, již poměrně uhnaný dav občanů, tedy zejména občanek, z jižní strany obce. Oba davy se spojily v jeden chumel a pokračovalo se sprintem od zastávky autobusu ke škole. Byla jsem trochu zadýchaná, píchalo mě v boku a taky jsem cestou ztratila jednu botu a tašku, nicméně jsem byla spokojená a šťastná, že se mi hned pár dní po přistěhování podařilo tak pěkně splynout s místním davem, v jehož čele jela teď paní starostová na kole.

Paní starostovou se nikdo neopávažil předběhnout, neboť to se nesluší, nedělá a nehodí. Paní starostová nás teď všechny vedla, bylo to takové reprezentativní, vznešené a pěkné. Pěkný byl také konec našeho pelotonu, který uzavíral obecní blázen Fanoušek a smečka toulavých psů.

Za zatáčkou u školy jsme zrychlili. Byla jsem poměrně vpředu, takže jsem si stačila všimnout, že se před nás zařadil dav lidí běžících od rybníka, aneb jak my říkáme od rybecu.

Pro nás od zastávky to nevypadalo dobře. Sousedka, která běžela vedle mě, mi stačila sdělit, že na nás dnes zase kurva nezbude ta slanina. Byli jsme tedy malinko rozladěni, ale běželi jsme statečně dál.

Na křižovatce u Žlíbku jsme narazili na další rozběsněný dav, který běžel z východní strany vesnice, tedy jak my říkáme od Studénky. Přestože jsme ještě přidali, nepovedlo se nám ani tyto spoluobčany předstihnout a bylo tedy jasné, že si dnes nepochutnáme ani na tlačence a jelítku. To už jsme se ale blížili k cíli, tedy na obvyklé prodejní místo, které bylo uprostřed obce na náměstíčku, a kterého jsme dosáhli v rekordním čase deseti minut patnácti vteřin.

Byli jsme na místě. Všichni se vydýchávali a protahovali, řadili a předbíhali, když se najednou rozezněl rozhlas a oznámil nám, že pojízdná prodejna masa a uzenin se zdržela ve vedlejší obci a bude mít malé zpoždění. Rozhlas nás také upozornil na to, že nás právě zcela nečekaně navštívila pojízdná prodejna textilu nabízející papuče, košile, ponožky, spodní prádlo, tepláky, trička, bundy a čepice, to vše za výhodné ceny. Zdrží se asi jednu hodinu, případně dle zájmu občanů.

Dav na nic nečekal a dal se opět do pohybu, takže jsem již bohužel nestačila zaslechnout, kde bude pojízdná prodejna s textilem své zboží prodávat. Dalo se však soudit, že to bude na obvyklém prodejním místě.

Houby

8. září 2016 v 8:11 | Ágnes
V sobotu ráno jsme se rozhodli vyrazit do nedalekého lesa na houby. Jela jsem já, děti, matka a otec, který si liboval, že nemusí řídit, a který mi napovídal, kudy mám jet, určoval směr, radil a navigoval. Vedl mě různými zapadlými vesničkami, přes hory a doly, přes vyhlídky a srázy, takže to bylo moc příjemné a užívali jsme si to.

Děti s matkou na zadních sedadlech si to také užívaly. Matka hlásila, že je jí zle, špatně, horko, mdlo, nevolno a nanic. Dcera už chtěla zastavit, vystoupit a vysednout. Syn brečel, že už chce na ty houby, že mu je děda slíbil, že mu slíbil i hračkárnu, hračky, pistolku a lego. Otec si z toho houby dělal, kochal se přírodou, krajinou a okolím. Pak najednou řekl, že jsme nejspíš na místě, a já konečně mohla zastavit.

Byli jsme v nějaké malé vesnici, na takovém pěkném náměstí, kde se nejspíš v předvečer konala divoká veselice a zábava. Všude byly poházené barevné fábory, nade dveřmi nálevny visela na posledním hřebíku cedule s nápisem Čí só hode, všude byly převrácené židle a stoly, rozbité sklenice a lahve od slivovice. Bylo to tam moc pěkné, takže jsme se opravdu rozhodli tam zaparkovat. Vlastně nám ani nic jiného nezbývalo, neboť tam byl prostě takový bordel, že se vůbec nedalo projet nikam dál.

Dcera si hned po výstupu z auta nasbírala barevné fábory, připla si je do vlasů a běhala a tancovala po tom malebném náměstí. Syn si také nasbíral fábory, ale brečel, protože má vlasy krátké a fáborky mu do nich nešly vůbec přichytit. Matka mu je tedy zastrčila za kraťase a už jsme mohli pokračovat do lesa, už jsme si to štrádovali po zelené.

Otec si to štrádoval po zelené rovnou k nejbližšímu občerstvení u rybníka, kde si zakoupil pivo, neboť měl již chudák žízeň. Dětem koupil ledové pití v krabičkách, které jim přišlo k duhu, neboť ledové pití je moc fajn, především, když jste uřícení z běhání po náměstí, takže to děti vyzunkly raz dva, otec vyzunkl pivo, dvě, tři, syn brečel, že se polil, a pak jsme konečně pokračovali do toho lesa.

V lese bylo příjemně, byla tam taková pěkná cestička, která stoupala pořád do kopce, byla tam i naučná stezka a informativní tabule. Byly tam nejspíš i nějaké ty houby, neboť jsme cestou míjeli houbaře s plnými košíky.

Matka se hned nadšeně pustila mezi stromy, kde se v tu ránu ztratila. Ztratili jsme děti, naši trasu i lesní pěšinu. Ztratil se dokonce i otec, který se ovšem brzy našel, křičel, že, kdo najde cestu, dostane od něj sto korun, takže všichni hned začali zběsile hledat.

Hledali jsme celkem svědomitě, a tak jsme záhy našli správný směr, stezku i obří mraveniště, do kterého otec příkladně vysypal sáček gumových medvídků, děti tam odhodily své tatranky, já zrovna nic nejedla, matka nám všem vyhubovala, mravenci nás za odměnu poštípali a šli jsme zpátky k autu.

Na kraji lesa jsme dokonce našli ty slibované houby, které byly od pohledu pěkné, tudíž jsem je prohlásila za jedlé. Otec znalecky odhadl, že to budou nejspíš růžovky. Také tvrdil, že jsou to matčiny nejoblíbenější. Matka podotkla, že růžovky nesnáší, neboť se snadno spletou s muchomůrkou, takže bylo jasné, že máme o houbách dostatečný přehled, že jsme ti správní houbaři, a že můžeme pěkně sbírat.

Otec uložil houby do košíku s tím, že už se těší na oběd. Připraví si houbovou polévku, uvaří si houbovou omáčku, dá si houby pod maso a do guláše a večer si pochutná na smaženici. Na závěr dodal, že se druhý den ráno po takové hostině už nejspíš neprobudí, což povzbudilo zejména matku v dalším hledání, takže byl za chvíli košík opravdu plný a bylo na čase vrátit se domů.

Výlet to byl pěkný. Přivezli jsme si domů jehličí, šišky, mravence, klíšťata a dokonce i nějaké ty houby, které si otec dal k večeři, na kterých si opravdu pochutnal, dokonce tu večeři i přežil, čemuž jsem se divila já, matka i děti. Otec se divil taky, ale dělal, jako že se vůbec nediví a hned nám taky naplánoval další houbařský výlet, nachystal košíky, nože a noviny a zítra brzy ráno zase vyrážíme.

Škola

5. září 2016 v 11:03 | Ágnes
Poslední týden prázdnin, poslední týden volna, poslední týden před začátkem nového školního roku. Je čas, připravit se do školy. Dcera nastupuje do třetí a syn do první třídy. Ani jeden z nich nechce o škole prozatím ani slyšet. Jsou přeci prázdniny! Já jsem z předškolních příprav dost nervozní. Už týden pořádně nespím. Celé noci se uklidňuju čokoládou.

Dnes jsem vyrazila na nákup školních pomůcek pro děti. Seznamy mám, letos dokonce dva. Jsou přehledné, jsou na A4, jsou detailní a vyčerpávající.

Synovi je potřeba sehnat zásobník na číslice, zásobník na písmena, desky na sešity a samozřejmě aktovku a pouzdro.

Dcera potřebuje navíc i pravítka a kružítko, také špejle a korkové zátky, šanon, fólie, slohu na výkresy a sešit na čtenářský deník.

Oba dva musí mít sešity, obaly, tužky a pera, také vodové a temperové barvy, štětce, kalíšky, zástěry, podložky, palety, plastelínu, pastelky, lepidlo a barevné papíry. Jsem z toho celá zmatená. Celkově to vypadá, že děti nastupují na uměleckou výtvarnou školu. Snědla jsem další Milku a volala do školy, abych si to ověřila.

Paní ředitelka mě ujistila, že se jedná o běžnou základku. Seznamy platí.

Jela jsem tedy do nejbližšího hypermarketu. Všechny školní potřeby byly označeny červeným štítkem s nápisem akce. Myslím, že ta červená znamená něco jako: Pozor zvyšujeme ceny! Slovo akce potom super navýšená cena. Okamžitě jsem tedy telefonovala svému muži a upozornila ho na to, že bude nejspíš potřeba, aby si našel ještě jedno zaměstnání.

Pak jsem se pustila do nakupování. Bylo to náročné, neboť jsem nebyla sama. Byly tam celé davy školáků, rodičů i prarodičů. Všichni drželi v jedné ruce seznamy, všichni byli malinko nervozní a zpocení, všichni si tu přípravu užívali. Celé nákupy probíhaly v duchu: Kdo dřív přijde, ten víc sešitů sebere. Kdo chvíli stál, už maluje opodál a kdo pozdě chodí, ten nemaluje vůbec.

Největší rvačka byla ovšem o obaly, kterých v regále rychle ubývalo, takže jsem se vrhla do davu, protože kdo se bojí, neobaluje, popadla jsem nějaké balíčky s obaly a běžela jsem se zhroutit mezi regály se sladkostmi, kde jsem tajně snědla dvě snickersky a jednu milky way.

Večer jsem pak mému muži referovala o přípravách do školy. Ukázala jsem mu dvě hromady školních potřeb. Myslím, že mě jako obvykle moc nevnímal. Vyskočil až při slově účet a chtěl znát celkovou sumu. Také se divil, proč jsem mu tvrdila, že jsem dobře pořídila.

Upozornila jsem ho na to, že dobře neznamená zadarmo, a předložila mu i druhý účet z obuvi, neboť děti potřebují do školy samozřejmě také papuče, cvičky a alespoň jedny slušné boty.

Účty za čokolády jsem raději vyhodila.

Celou noc jsem nespala. Zdálo se mi, že mě pronásledují sešity, učebnice a češtinářka z gymplu.

Zítra se jde do školy. Nachystala jsem dvě aktovky, podepsala veškeré pomůcky, papuče, švihadla, ručníky i cvičky. Děti byly celý den venku na hřišti. Do školy se pořád netěší.

První den ve škole za námi. Zvládla jsem to na výbornou. Ve škole se mi líbilo. Dceři moc ne. Syn fňukal, že to bylo blbý. Prý se vůbec neučili. Celý den si hráli na školní zahradě. Úkoly však dostaly. Moc se tím ovšem nestresují. Dcera se zavřela s mobilem v pokoji. Syn si staví lego. Já mám nervy v kýblu! Do rána musím obalit a podepsat všechny sešity a učebnice, vyplnit údaje v Žákovských knížkách, vybrat dětem zájmové kroužky, zaplatit obědy a družinu a rozstříhat číslice a písmena.

Těch písmen je několik archů, takže si jedu pro čokolády do Makra.

Začal nám další školní rok.
 
 

Reklama